Někdy ve třinácti se mu do rukou dostala kniha skotského misionáře a cestovatele Davida Livingstona a ten čtenářský zážitek nasměroval Holubovu budoucnost. Měl štěstí na rodiče, v jeho vizi jít v Livingstonových stopách mu nebránili. S podmínkou, že vystuduje medicínu, ostatně byl syn lékaře.
Navíc tušil, že tohle povolání se mu na cestách může velmi hodit, hlavně přidá-li ještě studium přírodních věd, zeměpisu, zeměměřičství a prozíravě také kreslení. Až k řece Zambezi S ještě teplým diplomem v kapse vyrazil v roce 1872 do Afriky poprvé.
Správná rozhodnutí slavných ČechůEmil Holub (1847–1902) poté, co v roce 1872 vystudoval medicínu, vyrazil do Afriky. Na svých cestách se dostal až k řece Zambezi a Viktoriiným vodopádům. Zemřel ve Vídni 21. února 1902, po dlouho trvajících komplikacích s malárií. |
Suma peněz, které měl v batohu, byla víc než skromná a pomohl mu ji dát dohromady přítel Vojta Náprstek. Další prostředky si vydělal jako lékař na diamantových polích a po osmi měsících konečně mohl zamířit z jihu kontinentu do jeho nitra.
Během sedmi let svého prvního afrického pobytu podnikl tři výpravy. Už z prvních dvou přivezl cenný přírodovědný a etnografický materiál, který posílal do Prahy. Při třetí výpravě konečně dorazil tam, kam se jako kluk toužil podívat: podél řeky Zambezi k Viktoriiným vodopádům, o nichž se dočetl u Livingstona.
Už zde si Holub vydobyl objevitelskou pověst, protože jen s pomocí kompasu jako první zakreslil jejich podrobnou mapu. Cíl dovést svoje putování až k pramenům Nilu sice nesplnil, zabránila mu v tom vršící se neštěstí a nemoc, ale i tak se vrátil s bohatou vědeckou kořistí, kterou ještě na jihu Afriky vystavil.
Zpátky domů do Čech přijel v roce 1879 a cestovatelské boty vyměnil za spisovatelské pero – výsledkem byla kniha Sedm let v jižní Africe.
Její popularita záhy překročila hranice monarchie, pochválil ji i přírodovědec Darwin, jenže česká společnost pro Holubovy cestovatelské úspěchy příliš pochopení neměla. Svoje sbírky tedy nabídl Rotundě ve vídeňském Prátru.
A právě tady za ním přišla mladičká Růžena Hofová, dcera tamního správce, se smělým návrhem: "Což kdybyste mě na příští cestu vzal s sebou?" Cesta na hranici smrti Trvalo to ještě čtyři roky, než ti dva stanuli před oltářem. Ale na svatební cestu opravdu zamířili do Afriky, tentokrát s odvážným plánem přejít z jihoafrického Kapského Města napříč celou Afrikou k severu. Ve skupině s nimi kromě domorodých průvodců šli dva Češi, tři Rakušané a jeden Maďar.
Růžena Holubová, jediná žena, se stala okamžitě platnou členkou výpravy. Dokázala se rychle naučit místní jazyky, zvládala dlouhé pochody divokým terénem, střílení i vaření z toho, co místní příroda nabízela.
Přesto výpravu stíhalo neštěstí za neštěstím včetně úmrtí několika jejích členů. Nakonec ji k definitivnímu návratu donutilo střetnutí s nebezpečnými Mašukulumby. Útěk zpátky k civilizaci přežil zbytek výpravy na pokraji sil, z přístrojů, deníků, sbírek a nákresů zůstala jen malá část.
Ani krušný zážitek neodradil manžele od slibu, že se do Afriky vrátí. Nevrátili se, následky útrap to nedovolily. A intriky českých vlastenců a neochota Národního muzea přijmout africké sbírky donutily českého cestovatele usadit se ve Vídni, kde zbylých patnáct let života trávil zpracováváním poznatků, psaním další knihy, přednáškami a výstavami, které si našly cestu až za oceán.
Autor:
Marie Homolová
