Emil Hakl napsal jednu z českých knih roku: Pravidla směšného chování

Jsem opravdu zvědav na nominace a laureátství českých literárních cen v sezoně, která bude hodnotit knihy vydané s letošním vročením. Nová próza Emila Hakla by mezi nimi totiž neměla chybět.

Za prozaickou skladbu o třech větách lze označit novou prózu Emila Hakla (1958) Pravidla směšného chování. Slovo skladba nevolím zde náhodou, Haklovo psaní je tu múzické a v určitém smyslu i muzikální, jeho věty "hrají" v současné české próze ojedinělou tóninou, v níž jsou namixovány hovorová uvolněnost a formulační přesnost, ležérnost a existenciální dramatičnost. Hudba hraje, poznamenával fotograf Josef Sudek, když chtěl vyjádřit, co do svých snímků chtěl dostat - lyrickou muzikálnost a vnitřní dramatičnost navenek klidných, "nedějových" snímků. I Haklův text Pravidla směšného chování v tomto smyslu hraje; snad by tím adekvátním hudebním nástrojem pro přiblížení Haklovy slovesné hry mohla být kupříkladu kytara takového Rya Coodera.

Obálka knihy Emila Hakla Pravidla směšného chování

Proměny jednoho Já

O knize

Emil Hakl: Pravidla směšného chování

Přebal, grafická úprava, ilustrace a sazba Pavel Růt, Argo, Praha 2010, 136 stran, doporučená cena 248 korun.

Záložka na umělecky pojatém, skládacím přebalu autorovy novinky nepraví - kromě stručného hesla o autorovi - nic. Internetové stránky Haklova domovského Arga uvádějí Pravidla směšného chování jako text volně navazující "na autorovu nejúspěšnější knihu O rodičích a dětech. Ve třech příbězích píše vypravěč soukromou kroniku svého dosavadního života". O žádnou kroniku "dosavadního života" ovšem nejde, kronikářského v té hutné knize není nic. A navazování je to natolik volné, že je fakticky nezávislé, vzájemně nepodmiňované: neznalost svazku O rodičích a dětech (2003) při čtení Pravidel směšného chování ničemu nepřekáží, ačkoliv jde o téhož vypravěče a jeho otce. Zatímco první z knížek je od počátku do konce naplněna dlouhým hovorem mezi otcem a synem během jednoho odpoledne a večera, nyní se otec přímo vyskytuje nejprve v prostřední, titulní větě Haklovy prozaické skladby a syn se s ním loučí - navždy. Otec má nádor na tlustém střevě, po operaci se objevují komplikace a otec v nemocnici pozvolna hasne. A ve větě závěrečné vypravěč odjíždí do dunajské delty s urnou s otcovým popelem, který tam rozptýlí…

Ilustrace Pavla Růta z knihy Emila Hakla Pravidla směšného chování

Poukazovat na přechody námětů a motivů z jedné Haklovy knihy do druhé je možné a pochopitelné, ne však nezbytně nutné a rozhodující - právě proto, že motivická pitva se u tohoto autora samosebou nabízí; je prostě integrální součástí Haklova díla, avšak o kvalitách jeho jednotlivých knih toho příliš nevypoví. Haklův silně autobiografický vypravěč je zkrátka variací sebe sama. V předloňském románu Let čarodějnice aneb Civilní dobrodružství hlavní hrdina, povoláním editor v časopise, drásavě komunikuje prostřednictvím SMS s jakousi o patnáct mladší Barunou, jezdí po Čechách na kole, navštěvuje svoji matku, stýká s kamarádem Arnoštem, o deset let starším. V Pravidlech směšného chování se zraňování a tonizování prostřednictvím SMS rovněž vyskytuje, ale není úplně jasné, zda jde o tutéž Barunu (nejspíš ano), ona pisatelka zpráv již neoslovuje hrdinu Pyšane, kamarádi jsou pro změnu o generaci mladší, o matce nepadne snad ani slovo, ale pořád je zřejmé, že vypravěč je to týž, kniha nekniha.

Žádné drama

Důležitější jsou jiná srovnání. Vezměme si zmíněný Let čarodějnice. Oproti němu Hakl v Pravidlech směšného chování rezignoval na zápletku, na moment vnějšího dobrodružství, jímž v předloňském příběhu byl motiv vražedného útoku, kterého se hlavní hrdina dopustil v hnutí mysli v obchodním centru na pražském Andělu. Haklovi ta snaha o "drama" příliš neseděla, daleko napínavějším než to, co zločinné vyšinutí učinilo s duší vykonavatele, v Letu čarodějnic zůstávaly popisy krajin nebo těch rozpoložení hlavního hrdiny, při nichž o nějaké morální dilema vůbec nešlo. Hakl je kronikářem všednosti; pravda, všednosti svým způsobem exkluzivní, protože svobodné, respektive osvobozené od jakékoliv vážné ambice vlastnit: ať ženu, dítě, majetek, dobré bydlo.

Ilustrace Pavla Růta z knihy Emila Hakla Pravidla směšného chování

V Pravidlech směšného chování Hakl nehledá žádné dramatizující ozvláštnění, spoléhá výhradně na intenzitu té všednosti (a samoty). I když: v prvním části triptychu vypravěč oslavuje své padesátiny paraglidingovým letem nad lounskou krajinou (to je takový ten padákový kluzák, s nímž nejprve musíte vyjít na kopec, rozběhnout se a … letět). Bojí se toho letu, zobne si pilule Neurolu, je nemotorný, ale jakž takž – instruován ze země dvěma mladšími kamarády – se vznáší nad krajem, kde kdysi sloužil na vojně a vybavují se mu i další útržky z minulosti. V části druhé navštěvuje v nemocnici umírajícího otce. A ve třetí části je opět na cestě – tentokrát po Dunaji a s otcovou urnou. Ta všednost je tedy rozpohybována buď přelomovými okamžiky života (abrahámoviny, smrt) nebo fyzickým pohybem mimo pražské teritorium, což je vypravěčův domovský terén.

Spisovatel Emil Hakl

Nicméně veškerá tato přelomovost a fyzická rozpohybovanost je v ději pouze podpůrná, sekundární; vnitřní tah této Haklovy skladby o třech částech tkví ve výborném vystižení vnitřního stavu určité zastavenosti, nehybnosti hrdinovy mysli, i celé jeho existence, avšak stavu, jenž má daleko k nějaké vyrovnanosti dané věkem nebo "vymeditovaným" odstupem. "Začínám totiž tušit, jak mě vnímají – jako někoho, kdo si sám sebe neváží. Zatímco oni si sebe váží. Je v nich zvláštní směs slušnosti a chladu, v těchhle třicetiletých. Co v nás bylo zkřivené, je v nich už rovné. A co v nás bylo rovné, není v nichž už vůbec," uvědomuje si vypravěč například. "Protáčí se to ale čertovsky rychle hošani. Středně rozesraný mladší muž, středně rozesraný starší muž. V čem se liší? Starý muž nevnímá sám sebe jako střed metropole. Začíná být doma na ještě přijatelné, ale přece jenom periferii. Je z něj, aniž vytáhl paty z Prahy 2, najednou venkovan. Ošlehaný rezident, zachmuřený optimista. Pozorovatel. Naslouchá a srovnává. Mají na něj vliv vzpomínky, to je celý krám."

To jsou mimořádně výstižné věty, alespoň tedy pro Haklovu generaci. A pro tento čas. Otázkou je, zda za dvacet let, až dnešní třicátníci zestárnou na padesátníky, budou se jim hlavami honit obdobné úvahy. Co se s nimi vlastně mentálně stane, a jaká bude generace třicátníků, které je dneska deset patnáct let? Nevznikají totiž generační různice teď už tak rychle a přerývaně, že za nějakých těch dvacet let se nynější Haklovy pocity, považované třeba mnou za mimořádně přesně formulované, ukáží být jako nesrozumitelné, protože již nepociťovatelné? Ale to jen na okraj…

Ilustrace Pavla Růta z knihy Emila Hakla Pravidla směšného chování

Bůhví, co bude

Za citovanou partií se objevuje refrén, přítomný a důležitý nejen pro první část triptychu Pravidla směšného chování, kde se vyskytuje, ale pro celou tuhle knihu: "Cesta symbolů je nebezpečná, protože je snadná a svůdná." Veškerý Haklův slovesný zápas v "Pravidlech" je sváděn o to, aby vyprávění nebylo symbolizující či rovnou symbolické, ale aby si přitom udrželo charakter srozumitelné a obecnější umělecké výpovědi, nikoliv poloprivátního sdělovaní pro přátele a blízké okolí. A tento zápas podstupuje zde Emil Hakl s úspěchem, vyjma několika pasáží, v nichž mu do jeho otevřené opouzdřenosti prosákne jakýsi publicisticko-aktualizační štěk ("Mnozí skandují do telefonků. Chlubně vykřikují pojmy jako deregulace, navýšení, rozpočet, marže, mesič, pekáč, běh na dlouhou trať, záměry magistrátu.").

Emil Hakl v několika rozhovorech naznačil, že Pravidla směšného chování jsou završením jeho dosavadní tvorby, že jeho témata se tímhle svazkem nejspíš secvakla a bude, ba musí následovat něco jiného. Nejsem si vůbec jist, zda tomu bude právě takhle, ale zato lze s jistotou tvrdit, že Haklův výraz dosáhl - co do své koncentrovanosti - v letošní knize svého dosavadního vrcholu.