Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Spitfire jsem vyměnil za ultralehké letadlo, říká generál Emil Boček

  17:01aktualizováno  17:01
V šestnácti letech řekl mámě, že jde lyžovat, a vrátil se až za šest let, po druhé světové válce. V Británii přežil nouzové přistání letadla, ale o život se nikdy nebál. Strach dostal, až když měl před návratem do Československa dostat povinnou injekci proti tyfu. „Říkal jsem: Beze mě, já na injekci nepůjdu,“ usmívá se 94letý Emil Boček, jeden z posledních dvou žijících českých stíhačů, kteří za druhé světové války bojovali v řadách britského Královského letectva.

Loni jste se opět po letech proletěl ve spitfiru nad Londýnem. Jaké to bylo?
Bylo to něco překrásného. Vrátil jsem se zase do starých let. Všechno tam bylo jako za války, chybělo jenom zvonkové tlačítko na fotokameru.

Reportáž z letiště Biggin Hill

Zazněl zvon, který svolával stíhače. Pak generál Boček omládl o sedmdesát let

Po přistání jste se svěřil, že se určitě chcete proletět ještě aspoň jednou. Už víte, kdy to bude?
Není to levná záležitost, půlhodinový let stál asi 145 tisíc. Takže zatím nevím. Ale občas lítám s kamarádem, který má ultralight.

Všechny vaše životopisy začínají informací, že jste v šestnácti letech odešel z domova. Co vás to tehdy napadlo?
Byl to nápad starých legionářů. Syn jednoho z nich, Bořivoj, byl můj kamarád. Domluvili jsme se, že prostě odejdeme. Bořivoj všechno zařídil, na mě zbylo jen koupit jízdenku z Hodonína do Bratislavy. Otce už jsem tehdy neměl, řekl jsem to staršímu bratrovi, který mi to chtěl rozmluvit, že je moc brzy. Pár dní nato se vdávala moje starší sestra a on říkal, že si to se mnou ještě vyřídí. Už to nestihl. Matce jsem řekl, že jdeme lyžovat... a vrátili jsme se až po válce.

Fotogalerie

Už tehdy jste si představoval, že budete letcem?
Když jsme měli ve škole ruční práci, nedělal jsem nic jiného než letadla. Vždycky mě to přitahovalo.

Jaké bylo vaše první setkání s britským Královským letectvem?
Přijeli jsme do Anglie poslední lodí, a když jsme byli ve stanovém táboře, přišli tam z RAF, že hledají automechaniky. S Bořivojem jsme se přihlásili, on byl skoro vyučený mechanik, přesto testy neudělal, já je zvládl. A tak jsem byl přijat k letectvu. Do leteckého kurzu nás odjelo padesát, po čtyřech měsících zbylo deset lidí. Byli jsme vycvičeni jako mechanici první třídy. Pak jsme různě putovali.

Emil Boček

Pilot Emil Boček (94) se narodil v Brně. Koncem roku 1939 tajně odešel z domova a zúčastnil se bojů proti třetí říši ve Francii. Od podzimu 1940 sloužil v RAF. V Královském letectvu začínal jako mechanik, postupně se propracoval na pilota u československé 310. stíhací perutě. Z letectva odešel v roce 1946 a založil si dílnu na opravu aut a motorek, po únoru 1948 musel přejít do Mototechny. V roce 2010 ho prezident Václav Klaus ocenil Řádem bílého lva za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost, Miloš Zeman ho před třemi lety jmenoval brigádním generálem.

Až jste nakonec zasedl do kabiny spitfiru...
Každého vždy nejdřív zajímalo, kolik to letí, takže to hodně honil, ony se přitom hodně přehřívaly, protože měly jediný chladič. Já měl letět na nízký přelet, ale jen jsem odstartoval, tak chcípl motor. To nebyla sranda, ranvej byla krátká, ohraničená stromy, když vám v takové chvíli vyplivl motor, obvykle to končilo smrtí. Ale měl jsem štěstí, padl jsem mezi keře a strom, kde jsem nechal půl křídla, a já skončil mezi krávami.

Bál jste se o život?
Nikdy. Říkal jsem si, že mě nemůže nic potkat, to potká toho druhého.

Odnesl jste pád nějakým zraněním?
Ani ne, problém byl jinde. Na té farmě byl civilista, kterého jsem chtěl poprosit, abych si mohl zavolat. Ale nemohli jsme se domluvit – já neuměl moc anglicky a on koktal. Nakonec jsme to zvládli, přijel plukovník se seržantem, který se na mě hned obořil, že jsem letěl s přehřátou mašinou. Odvětil jsem, co si o mně myslí, že jsem dělal dva a půl roku mechanika a nebudu startovat s přehřátou mašinou, abych se zabil. Byly tam motory, z kterých vypadlo těsnění.

Trochu jste to už zmínil – jak jste se domlouval anglicky?
Ze začátku těžko. Vzpomínám, že když jsme poprvé přistáli v Liverpoolu a nastoupili do vlaku, viděl jsem tam nápisy „smoking“ a „no smoking“. Říkal jsem si: Aha, tak tady musí ve smokingu, a tady ne.

V Británii jste byl ve stejné době jako Edvard Beneš. Někteří mu nemohou zapomenout, že záhy po Mnichovu 1938 opustil zemi. Jak to hodnotíte vy?
Beneš byl prorok. Někteří říkali, že jsme se měli bránit. Ale kdybychom se bývali bránili, za pár týdnů by nás rozbombardovali. V Německu by naložili mašiny, přelétli naše území, naházeli bomby, přistáli v Rakousku, párkrát to zopakovali a byla by to hrůza. Proti Benešovi nemůžu říct půl slova, on i Jan Masaryk mezi nás chodili.

Let generála Emila Bočka stíhačkou Spitfire:

V kinech teď běží o Janu Masarykovi film, který ho líčí jako hodně rozevlátého člověka: alkohol, drogy... Byl takový?
Ani bych se nedivil. Poznal jsem ho jako člověka, který si servítky skutečně nebral, mluvil zostra, přímo, hodně kouřil. Ale líbilo se mi, že si na nic nehrál.

Beneš byl asi jiný.
Naprosto, za všech okolností mluvil jako diplomat.

Neměl jste chuť v Británii po válce zůstat?
Ani ne. Než jsme letěli do Československa, dostávali jsme injekce proti tyfu. Dávají se do prsou, což hrozně bolí. Tak jsem říkal: Beze mě, já na injekci nepůjdu. Oni na to, že s takovou nepoletím na kontinent. Tak nepoletím, povídám. Nakonec jsem stejně letěl.

Říkal jste, že při odchodu do ciziny jste mámě pověděl, že jdete lyžovat. Jak se tvářila, když vás po válce poprvé spatřila?
Když jsme 13. srpna přistáli v Ruzyni, měli jsme přísný zákaz jezdit domů. Ale stejně jsem druhý nebo třetí den nasedl na vlak a jel. Měl jsem takový malý kufřík, všichni mě zrazovali, že jsou tam Rusové a okradou mě. Ale já se nebál. Po rozednění jsem přišel domů, zaklepal, matka se ptá: Kdo je? Já. Kdo já? No, já, povídám. Ona už mě za těch šest let po hlase nepoznala. Až když jsem řekl Emil, otevřely se dveře, máma plakala a pak, že mi uvaří bílou kávu. Povídám jí, mami, tu už nepiju, to mi smrdí.

Co jste pak dělal?
Krátce po válce, v roce 1946 jsem si udělal živnostenský list a otevřel si dílnu. Začali jsme původně dva, pak nás bylo pět. Přišel rok 1948, znárodnění a oni, abych se zapojil. Dvakrát jsem je vyhodil, začali nás zavírat, až když přišli potřetí, tak jsem ustoupil a nastoupil jsem do Mototechny.

Nelitoval jste, že jste nezůstal v Británii, kde byste mohl podnikat?
Ani ne, už se nedalo nic dělat. Musel jsem veškeré styky s Británií přerušit. V Mototechně jsem byl do roku 1957. Nechtěli mě pustit, ale stejně jsme se nakonec domluvili. Nastoupil jsem jako soustružník do Akademie věd, kde jsem byl pětadvacet let. Po těch mě jeden soudruh, předseda KSČ, náš mistr, prakticky vyhodil. Po revoluci, když Václav Klaus udělal stoprocentní daň pro pracující důchodce, jsem šel za ředitelem, že končím. Chtěl mi to rozmluvit, ale říkal jsem, že nebudu dělat za patnáct korun na hodinu, radši si půjdu zadarmo lehnout na přehradu, kterou mám v Brně kousek od domu. Tak jsem odešel a od té doby jsem v důchodu.

Jenže jen ležet by vás asi nebavilo, prý pořád jezdíte na motorce.
Na tom nic není, jak jednou jezdíte na kole, tak to nezapomenete. A s motorkou je to stejné. Loni jsem zjistil, že mi má za tři měsíce projít řidičák. Šel jsem si ho vyměnit a úřednice se divila: Vy chcete ještě řídit ty velké motocykly? Já, jako bývalý závodník, proč bych je neřídil, povídám jí. Že prý mi to musí potvrdit doktor. To nebyl problém. Tak mi prodloužili řidičák o deset let. I mnoha padesátníkům ho přitom prodlužují jen o pět let. Říkal jsem, že to už budu mít až do hrobu, a ona, že určitě ne.

Jak se při aktivním životním stylu udržujete ve formě?
Už čtvrtý rok jsem sám a všechno si taky dělám sám. Vařím si, peču... Ze začátku jsem měl problém se žehlením košil, ale už jsem si na to zvykl a teď říkám, že bych možná mohl žehlit i na kšeft.

Vařit taky?
S tím jsem nikdy problém neměl. Když mi zemřela manželka a začaly se blížit Vánoce, říkal jsem si: Eva vždy na svátky pekla, já musím něco upéct taky. Nalistoval jsem její recepty, udělal zázvorky, perníčky a z lineckého těsta takové slepovačky. Všichni se divili. Tchán od mojí dcery říkal, že takové zázvorky ještě nejedl.







Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.