"Máme tady pár bouchačů," říká šéf protiteroristického Útvaru rychlého nasazení Libor Lochman, "ale i oni jsou velmi obratní. Fakt je, že dříve tu vládl názor: správný 'urňák' musí vymlátit půl hospody. Takové už ale nechci." Dnes hledá mrštné a vytrvalé kluky, kteří lehce zapadnou do prostředí, v němž se pohybují. A ne že tam ční jako kyklopové.
"Krásní blázni"
Zatímco před Lochmanovým příchodem měli policisté z jednotky URNA problémy se zákonem, když se stýkali s nájemnými vrahy, kteří své oběti házeli do Orlické přehrady, dnes se k této speciální jednotce hlásí výrazné osobnosti s vyhraněnými názory na to, čeho chtějí v policii dosáhnout.
Zajímají se o počítače, umí jazyky, a když jen trochu mohou, tak studují práva či tělovýchovnou fakultu. A přitom denně při výcviku polykají tréninkové dávky, po nichž by normální smrtelník nejspíše zemřel. Ať již jde o posilovnu, sebeobranu, horolezectví, parašutismus, střelbu či nácvik taktiky.
Lochman je charakterizuje jako "krásné blázny", které baví adrenalinové sporty a mají sklon k dobrodružství... "Ale hlavně je to o vůli dřít až do úmoru a o schopnosti denně pilovat detaily. Ty totiž často rozhodují o výsledcích nebezpečných akcí."
Jako z jiného světa zní názor jednoho z mladých policistů: "Proč tu jsem? Odedávna mi vadí násilí - nejvíc na dětech a ženách. Nespíš tohle mě sem přivedlo a pomáhá mi zvládat tu dřinu i askezi." K askezi policistů patří i to, že tvoří světovou špičku, ale nemohou se s tím nikde chlubit. "Ale netrápí mě to, stačí mi vnitřní klid získaný tím, kam až jsme došli," říká Josef N.
Strach o britské kamarády
Přesto, že patří k nejlépe trénovaným profesionálům, prožívají obavy. Myslí na své kamarády z britské protiteroristické jednotky, kteří jsou nyní v Iráku. Bez ohledu na své pocity ale musí cvičit stejně tvrdě jako jindy, a podle potřeby vyrážejí na "lov" zločinců nejtěžšího kalibru.
Když pak sledují zpravodajství z Iráku, není s nimi už vůbec řeč. Plukovník Libor Lochman je omlouvá: "Nedivte se. I když válka skončila, oni si v poušti ještě pobudou. Každý den si říkám: Dnes by mohli být možná u Bagdádu, Tikrítu nebo tady... o něco dál na severu. Nejvíc mě však trápí, jestli jsou v pořádku."
"Lov" na bandity
Zatímco Britové slídí v Iráku po dvaapadesáti tamních prominentech, pátrají policisté po muži, jenž na Olomoucku hrozil teroristickými útoky. O jiných akcích odmítá Lochman mluvit, ač každou chvíli odbíhá na jakousi poradu "kvůli tomu zítřku".
"Nedoufáte snad, že řeknu, co chystáme?" reaguje na tázavý pohled. Není to přitom tak dávno, kdy muži z jednotky URNA zatkli ruské bandity, kteří okrádali krajany o úspory a jednoho ze spoluobčanů při krádeži ubodali.
I tento případ - stejně jako ten olomoucký - přiznává Lochman neochotně a jen proto, že se mu viditelně příčí pohrdání banditů lidskými životy. "Z toho nemilosrdného odírání krajanů, kteří tu měsíce dřou, je mi nanic." Když proto specialisté na organizovaný zločin bandity vypátrali, požádali Lochmana o pomoc.
Po celonočním čekání to však detektivové ve čtyři ráno "zabalili". "Nemá to cenu, sledovačka je ztratila. Příště snad budeme mít štěstí." Josef N., který zátahu policistů velel, si ale řekl, že zkusí počkat do šesti. Pak někdo do vysílačky řekl: "Mám pocit, že ten jejich mercedes, na který čekáme, zrovinka přijel."
Úder byl natolik tvrdý a náhlý, že se pistolemi a noži po zuby ozbrojení bandité nezmohli na odpor. "Těžko popsat naši radost, že jsme ty hyeny, ty neuvěřitelné zmetky, v nichž není špetka zábran, dostali," říká Lochman.
