Onemocnění 50leté zdravotní sestry Kumárí z města Bhagalpur v indickém státě Bihár začalo nenápadně. Pomalu jí začala otékat noha. Zprvu si myslela, že se nejedná o nic závažného. Přeci jen, ve svém zaměstnání byla mnoho hodin na nohou, což si muselo vybrat svou daň. Když ani po několika týdnech otok neustupoval, začala mít strach. Lékaři jí posléze diagnostikovali zákeřnou nemoc zvanou lymfatická filariáza.
Jedná se o parazitní infekční tropickou nemoc. Nejčastěji se vyskytuje ve Střední a Jižní Americe, Africe a Jižní Asii. Do těla nakaženého se, nejčastěji po bodnutí hmyzem, dostanou larvy červů, takzvaných vlasovců. Ty pak dospívají v mízních cévách a ucpávají lymfatický systém.
Výsledkem jsou masivní otoky a ztloustnutí kůže, kvůli kterým se nemoci přezdívá elefantiáza, tedy sloní nemoc. V krajním případě může skončit až smrtí. Podle odhadů Světové zdravotnické organizace (WHO) je na celém světě infikováno asi 120 milionů lidí (z toho třetina pochází z Indie, pozn. red.) a více než miliarda obyvatel 73 zemí světa je touto nákazou ohrožena.
Jak probíhá nákaza limfatickou filariázou?
Léčba je i přes velký pokrok ve zkoumání této nemoci obtížná. Nasazují se léčiva, která ničí přímo parazitické vlasovce. Léčba však vyžaduje individuální přístup u každého pacienta. Důležitá je pravidelná hygiena, cvičení a masáže oteklých míst. Nejdůležitějším faktorem však stále zůstává včasné podchycení nemoci ještě předtím, než se začne naplno projevovat prostřednictvím otoků a horečky.
Nemocní na okraji společnosti
Mimo zdravotní projevy má však tato nemoc také další, dost možná ještě závažnější následky. Zejména v chudších oblastech jižní Asie a Afriky se kvůli znetvoření dostávají nakažení do sociální izolace. Ztráta práce a pád pod hranici chudoby následují.
Podobný příběh si prožila i Kumárí. Po verdiktu lékařů na ni zanevřeli i její nejbližší. Rodina ji přestala zvát na společná setkání, její nevlastní matka pak nakázala svým dětem, aby se Kumárí vyhýbaly. „Měla jsem vysoké horečky a opravu zlé bolesti. Moje noha otékala, zčervenala a svědila. Nemohla jsem vařit, dělat domácí práce ani se starat o své děti,“ svěřila se serveru The Guardian Kumárí.
Výsledkem nákazy jsou masivní otoky a ztloustnutí kůže, kvůli kterým se nemoci přezdívá elefantiáza, tedy sloní nemoc.
Jako jednu z mála ji však nemoc nezlomila. V roce 2008 vyhledala pomoc u britské organizace LEPRA, která se snaží bojovat s rozšířením přehlížených nemocí. Naučila se, jak svůj život přizpůsobit nemoci a jak zmírnit její projevy. Nyní Kumárí pracuje jako jedna z aktivistek této organizace a snaží se zvýšit povědomí o elefantiáze mezi obyčejné lidi.
Se vzděláváním okolí nemusela chodit daleko. První volba padla na její děti. „Řekla jsem svým dětem, že moje nemoc není nic, co by mělo být považováno za stigma. Stalo se to jenom proto, že mě štípl komár. Děti mi teď pomáhají s péčí a masírují mi nohy,“ vypráví o svých prvních osvětových úspěších Kumárí.
Průzkumy ukazují, že asi čtvrtina dotazovaných prosazuje v přístupu k nakaženým elefantiázou radikální přístup – nemocní by se například podle nich neměli ženit či vdávat. Pro ženy přitom v mnoha rozvojových regionech vstup do manželského svazku znamená zajištění spokojeného života. Není proto divu, že mnohem větší stud z nemoci pociťují právě ženy.
Chudoba a otisk v regionálních ekonomikách
Paradoxní je, že přístup k nakaženým elefantiázou se nemění po mnoho staletí. Dokládá to i deníkový zápis portugalského diplomata Tomé Pirese, který o nakažených při svých cestách po jihovýchodní Asii v letech 1512 až 1515 napsal: „Ve skutečnosti až čtvrtina celé populace, včetně lidí s nejnižších kast, má obrovské nohy, oteklé do gigantických rozměrů. Umírají na to, na pohled je to opravdu ošklivá věc.“
Na rozdíl od tehdejší doby elefantiáza v současnosti stále častěji představuje rozdíl mezi zajištěným životem a chudobou. Podle studie organizace LEPRA až 25 % domácností, kde alespoň jeden člověk trpí elefantiázou, žije v přepočtu s méně než 30 korunami na den. V domácnostech bez nakažených elefantiázou je přitom tento poměr pouhých 10 procent. Lidé nakažení elefantiázou za rok průměrně přichází o celý jeden měsíční plat, a to jen kvůli nemožnosti pracovat. Další vysoké náklady pak přináší léčba.
Při výše zmíněném počtu nakažených, jaký najdeme například v Indii, se pád do chudoby u nakažených projevuje dokonce na úrovni ekonomické bilance jednotlivých regionů. Nutno podotknout, že tyto problémy nejsou jen výsadou jihoasijského regionu. Elefantiáza zasahuje do životů také v Africe, kde státní kasy jednotlivých zemí stojí v přepočtu 45 miliard korun na ušlých příjmech za rok.
A právě ekonomické hledisko rozšíření elefantiázy by se podle organizace LEPRA nemělo podceňovat a mělo by být motivací pro jednotlivé státy, aby se více zapojily do boje proti této nemoci. Strategie WHO pro vymýcení elefantiázy je přitom jednoduchá a podle odborníků při celosvětové spolupráci splnitelná do roku 2020. V první kroku by se podle WHO mělo zabránit šíření nemoci přeléčením všech nakažených, následovala by opatření pro zvýšení prevence a zapojení těch, kteří nemoc prodělali, do normálního života.
