V roce 1942 zahájili Spojenci zásadní ofenzivu, na jejímž konci čekala na slavného německého generála Erwina Rommela drtivá porážka.
Jak popisuje britský deník The Independent, pro veterány, kteří si připomínali kulaté sedmdesáté výročí připomněli přímo na válečném hřbitově v El Alameinu, je bitva už pouhou hrdou vzpomínkou. Pro tisíce zde žijících beduínů je však historický moment z druhé světové dál děsivou každodenností.
El AlameinBěhem druhé světové války byly v blízkosti El Alameinu svedeny významné bitvy, které vedly k porážce sil Osy a zejména Německa na africkém kontinentu. Šlo o první a druhou bitvu u El Alameinu a bitvu u Alam Halfy. Bitvy připomínají válečné hřbitovy (Commonwealthu, řecký, německý a italský) a památníky (Jihoafričanů, Australanů, Novozélanďanů a Libyjců). Mezi hřbitovy je také muzeum, ve kterém má každý ze zúčastněných národů svoji místnost. Na pouštních bojištích je dodnes možné spatřit torza zničených tanků a automobilů nebo najít nevybuchlou munici, vstup je možný jen na zvláštní povolení. Zdroj: wikipedia.org |
Jenom tři hodiny jízdy od Káhiry se rozprostírá rozlehlé místo známé jako Ďáblova zahrada. Plocha je doslova prošpikovaná miliony min a nevybuchlé munice, což z ní činí jednu z nejzaminovanějších oblastí světa.
Od roku 1942 tak zemřely už stovky místních beduínů a tisíce dalších byly zraněny či zmrzačeny. Oficiální statistika hovoří o 8 000 obětech, jak však připomíná britský list, jedná se o dost podsazený odhad. Vychází totiž z údajů počítaných od roku 1982.
Pokračování druhé světové
Čísla však narůstat nepřestávají, jenom za rok 2012 přibylo dalších sedmnáct zmrzačených, kterým se cesta přes či okolo Ďáblovy zahrady stala osudnou. Podle Abdullaha Salaha, jednoho z těch, kteří výbuch přežili, se ukazuje, jak může dávná historie stále ovlivňovat každodennost dnešního života.
"Mnoho zdejších si myslí, že druhá světová dosud neskončila," popsal britskému deníku Salah, který založil nevládní organizaci mající raněným beduínům pomáhat. Sám přišel při výbuchu před pěti lety o levé oko a pravou nohu.
Podobně mluví i Fayez Ismail, kterému taktéž utrhla mina nohu: "Británie a Německo jsou nyní přáteli, ale my tu stále umíráme." Něco se však přeci jen mění. Ve spolupráci s OSN ustanovil Egypt speciální odminovací program. Ten sponzorují národy zapojené do tehdejší bitvy, včetně Německa a Británie.
Část peněz putuje na stovky protéz pro oběti výbuchů, zbytek pak na pyrotechnické vybavení. Například ke konci roku 2009 bylo z pouště odstraněno na 300 tisíc nevybuchlých bomb. V zemi jich však podle odhadů zůstává na šestnáct milionů.
I proto považují Egypťané dosavadní průběh za nedostatečný. Ahmed Hussein, který odminovací projekt vede, uvádí, že zatímco Němci posílají do země dva miliony eur, Britové přispívají pouze 250 tisíci liber. "Britové by měli být stejně štědří jako Němci," nebere si Hussein servítky.
Británie se nezapojí, dokud bude Egypt miny podporovat
Británie však argumentuje, že míra jejich dosavadní podpory souvisí s faktem, že Egypt odmítl podepsat ottawskou smlouvu proti užívání osobních min. Druhým důvodem britské neochoty je pak všudypřítomná egyptská korupce.
Evropská unie přesto poskytla na odminování další milion dolarů ještě před pádem egyptského prezidenta Husního Mubaraka. Vzhledem k chaotické situaci během arabského jara i po něm však byly peníze zmraženy. Evropští politici se obávají, že vyčištěná země bude prodána pohrobkům režimu svrženého prezidenta.
Zaminovaná oblast je přitom zřejmě bohatá na plyn i ropu, místní vláda by zde navíc ráda podpořila zemědělství i turistický ruch. Zatím to však vypadá, že počet obětí velké bitvy bude narůstat i v době jejího stoletého výročí.
