Profesionální vyzvědač, který působil jako špion komunistického Československa v Paříži, se po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do své vlasti dal k dispozici francouzské rozvědce. Samozřejmě to prasklo a Vojtásek odsouzený za vlastizradu (ještě komunistickým soudem) musel do vězení.
Jenže punc vlastizrádce mu zůstal i po listopadu. V době, kdy Československo se stávalo (a později i stalo) členem NATO, byl vyzvědač pracující pro tuto organizaci ve své zemi kriminálníkem. Zradil svou zemi a basta.
Ovšem souběžně s tím tytéž soudy odmítaly žalobu na Jakeše a Lenárta. Svou zemi (v osmašedesátém) nezradili. Taky basta.
Ale před čtyřmi lety přišel zvrat. Ústavní soud rozhodl, že po srpnu 1968 už nebylo co zrazovat. "Existence samostatného státu byla pouhou fikcí a stát byl jen pouhým vazalem cizí mocnosti, která okupovala celé jeho území," rozhodl soud. Jinými slovy, stát už byl v té chvíli ztracen, prohrán a zrazen. Kým?
Soud současně popsal, jak se dívá na české moderní dějiny: Faktická suverenita země (Československa) od února 1948 kolísala: v padesátých letech vymizela, v šedesátých byla vyšší a za normalizace byla zase velice nízká.
Vojtásek tedy po okupaci nemohl zradit Československo - mohl zradit jen zájmy Sovětského svazu. Což samozřejmě není vlastizrada a je na místě ho osvobodit.
Jenže nejsou pak vlastizrádci všichni, kteří od konce války zavlékali svou vlast do sítí komunistických systémů?
Od roku 1998, kdy byl Vojtásek osvobozen, je na tom Česko velmi dobře. Oficiálně žádného vlastizrádce nemá. Má jen dějiny, které jsou efektními přehlídkami zrady snad už od Mnichova 1938.
Současný proces s Jakešem a Lenártem nám dává velkou šanci: může nás o dva vlastizrádce obohatit. A možná také o přesvědčení, že v našich novodobých dějinách bylo alespoň něco málo dobrého, co se dalo zradit.
