Klid! chce se mi nahlas říci, aniž bych se chtěla rouhat; svět se už dlouho bojí pandemie a asi má důvod. I tak je zajímavé sledovat, jak byznys se strachem nese body politikům, kteří se nechávají fotit s rouškou a očkovat, stejně jako firmám vyrábějícím pilulky, vakcíny nebo třeba plicní ventilátory. Všechno jde horečně na odbyt.
Hrozbu chřipky není moudré podceňovat, i bez pandemií na ni zemře ročně dva tisíce Čechů. Ale než propadneme šílenství, je dobré si uvědomit pár věcí:
Že chřipka touto dobou obvykle přichází, letos to ve větší míře bude ta prasečí.
Že většina lidí, kteří při chřipce zemřou či dosud zemřeli, ve skutečnosti zemře na jinou nemoc, jíž trpí, a chřipka je "jen" oslabí.
Že většina lidí chřipku vyleží a v tom horším případě přechodí.
Na druhé straně si teď, kdy jsme nečekaně objevili fenomén chřipka, uvědomíme, že to nikdy nebyla banální nemoc, akorát jsme si to nechtěli připustit. To až to slovo prasečí z ní náhle udělalo cosi jako mor. Takže ji aspoň začneme brát trošku vážně, i když to rádi maskujeme oním nejapným "chro-chro".
Je pouze otázka, nakolik vážně máme brát odborníky, když se v nich jeden nevyzná. Ministryně zdravotnictví se nechává demonstrativně očkovat, exministr a středočeský hejtman považuje humbuk kolem prasečí chřipky za bublinu na zakázku farmaceutických firem, šéf lékařské komory se odmítá stát pokusným králíkem pro neotestovanou vakcínu. A mnozí další vehementně doporučují očkování, ale o tom, zda se sami nechali píchnout, mlží.
Osobně se řídím chladnou úvahou. Sama strach nemám, zato je doporučuji lidem chatrného zdraví nebo těm, kteří na ně pro změnu kašlou. Očkování vynechávám, ráda je přenechám chronicky nemocným, těhotným ženám či profesím, jejichž hromadné ulehnutí by paralyzovalo stát. Nemám totiž ráda, když mnou někdo manipuluje, a citový nátlak skrze sugestivní příběhy nemocných dětí mi ve všech kampaních výrobců vakcín bytostně vadí.
A jak to s námi nakonec nejspíš dopadne? Vyprovokováni úřednickou frází "není důvod k panice", jež mívá vzápětí přesně opačný účinek, do sebe nacpeme tamiflu, napícháme vakcíny – a pak s první horečkou stejně půjdeme do práce, kam se přiřítíme zběsilou jízdou v autě a o pauze si dáme v klidu cigárko. (Pár čísel pro zvídavé: následky dopravních nehod si u nás ročně vyžádají tisíc obětí, následky kouření třiadvacet tisíc.) A až tohle prasečí šílení pomine, budeme zase mávat rukou nad nějakou tou chřipečkou a rýmičkou.
Ano, jsme právě ve fázi takové typicky české chřipkové paniky. Nepochybuji, že ji časem zase vystřídá bohorovný český klídek.
