Máme toho člověka zařadit do kolonky vrahů s pravicovým viděním světa, nebo jej jeho vizionářské činy, které ve své kariéře také udělal, z toho vykupují?
Chile je dlouhá úzká země, táhnoucí se na jihu Latinské Ameriky podél Tichého oceánu. Od Argentiny a Bolívie ji oddělují Andy, od Peru poušť.
Populace se skládá z původních indiánských obyvatel, dále z potomků španělských dobyvatelů a z různých imigrantů, například Britů, Němců, Chorvatů, Srbů.
Člověk by si řekl, že společensky se ta země vždy musela lámat podle severojižního geografického klíče nebo podle linie starousedlíci versus imigranti. Odsud z Evropy se prostě zdá, že musí být hodně jiná, už proto, že je tak izolovaná, tak daleko a má tak odlišnou minulost.
Jenže ne. V roce 1973, než se tam Pinochet ve vojenském převratu dostal k moci, byli Chilané rozkmotřeni po evropsku, případně po kubánsku.
Marxistické bojůvky legálně zvoleného prezidenta Salvadora Allendeho znárodňovaly, roztáčely inflaci, kradly lidem majetek v rámci „pozemkové reformy“. Příliš se to nelišilo od toho, co zažilo Československo před šesti desítkami let.
Rozdíl byl v osobě Pinocheta, tvrdého a nemilosrdného muže, který chilský socialismus na dlouhá léta šmahem rozdrtil. A zatímco ho za použití vskutku odporných metod drtil, nechal se inspirovat americkými liberálními ekonomy ze školy laureáta Nobelovy ceny Miltona Friedmana.
Osekal státní výdaje, privatizoval státní podniky, otevřel zemi zahraničním investicím, zahájil do té doby nevídaný experiment, dnes však naprosto běžnou věc – lidi vybídl, ať si už ve středním věku začnou platit penzijní připojištění.
Co do životního standardu, vzdělanosti, přístupu ke kvalitnímu zdravotnictví se Chile brzy posunulo mílovými kroky vpřed. Vznikla tam silná střední třída.
Jinými slovy, Pinochet měl ruce po lokty namočené v krvi a zároveň jimi dokázal řídit svou vlast k blahobytu.
Pro někoho, třeba pro mnohé příslušníky té střední třídy, si tím svoje hříchy vlastně smazal. Pro jiné tím však své provinění jen prohloubil. A kdo jsou tihle druzí? S trochou sarkasmu by se dalo říct, že ti, kteří se poznají v následující větě.
„Takřka každý člověk na této planetě je marxista. Možná to o sobě ani neví, ale přemýšlí jako marxista,“ prohlásil Pinochet před osmi lety v rozhovoru pro americký týdeník New Yorker.
Bývalý diktátor se v ikonografii moderních politických ideologií stal protikladem komunistického revolucionáře Che Guevary, který měl též svoje ruce po lokty namočené v krvi, ale zemřel mladý, jako muž plný levicových ideálů.
Zatímco Che Guevara na své nejslavnější fotografii vypadá jako hrdý muž s rozevlátými vlasy, zrakem se dívá vizionářsky do dáli a na hlavě má baret s rudou hvězdou, Pinochetův nejslavnější portrét pochází z doby po Allendeho svržení. Se sveřepě sevřenými ústy a černými brýlemi sedí v uniformě, obklopen generály.
Třeba Pinochet promeškal vhodnou chvíli pro svou smrt. Kdyby zemřel před šestnácti lety, když předával svou moc, jeho hříchy i tahle fotografie by nebyly tak připomínány. Více by se mluvilo o blahobytu.
