Jiří Šimáček (1967) předloni knižně debutoval prózou Snaživky, v níž ich-formou bavil čtenáře groteskní prázdnotou hlavní bezejmenné hrdinky. Ironický podtitul „nejnižší forma románu“ dráždil relativitou autorova záměru a šokoval koncem, jímž vyvrátil podezření, že by šlo jen o zálibu v dekadentním popisu konzumního hnusu. Na tutéž poetiku navazuje Charakter. I v něm nelze přehlédnout „ujetý“ hyperrealismus, rafinovanou hravost autora a posléze nečekaně tvrdý řez realitou.
O knizeJiří Šimáček: Charakter Ilustrace Jiří Franta. Host, Brno 2012, 248 stran, doporučená cena 269 korun.  Obálka knihy Jiřího Šimáčeka Charakter |
Šimáček nevytváří postavy, s jejichž psychologií by se byl mohl čtenář ztotožnit, najít se v nich a jít s nimi. Šimáčkova poetika má – s nadsázkou řečeno – daleko blíž k východoasijskému pojetí dramatického umění, k výrazné hyperbole a nadsázce. Nikoliv postavy „z masa a kostí“, nýbrž loutkovité figury, nikoliv propracovaná motivace jednání, nýbrž komiksové schéma, nicméně zručně a především zábavně podané. Jemnější detaily v jednání tří hlavních protagonistů (stařec, dívka, gauner) posunuje Charakter k ještě temnějším evokacím společenského inferna, než tomu bylo u přímočařejších Snaživek. Ostatně samotným pojmem „inferno, infernální“ do knihy Charakter vstupujeme. Inferno totiž používá ve svém slovníku třináctiletá dívka, které maminka říká Mädchen, neboť maminka nějakou dobu žila s německy hovořícím partnerem.
Tři propojení osamělci
Vizuální kulisy jsou až rozhlasově střídmé a vlastně se v tom románu nic moc neděj: tři monologické promluvy figur posunující děj kupředu jen zvolna. Střídavě čteme myšlenky třináctileté „Mädchen“, osmdesátiletého starce „Charaktera“ s absencí smyslu pro humor, a pětatřicetiletého „Ničemy“. A ono to nějak stačí, i když se možná v první třetině netrpělivý čtenář zeptá: A co to jako má být? Jistě, jazykově Šimáček odstínil sociální zařazení figur skvěle; až na pár lapsů, kdy třeba Ničema řekne po vší peprné řeči „je to na houby“, lze mít pocit setkání s autentickým přenosem myšlenek tří postav pohybujících se ve stejnou dobu na stejném místě. Jednoduchost románové formy se tu vyjeví jako až svůdně přesná - s postupující deskripcí dekadentně načrtnutého obrazu mikrosvěta, v němž si každý jede svou myšlenkovou „lajnu“. Tahle oproštěnost nadto uvolňuje prostor dramatické gradaci příběhu. Úmysly figur se střetnou až zpětně, tragicky a s nutností spíše bezděčnou. Ba, co víc: jako v antickém dramatu. Charakter zůstane charakterem, Ničema ničemou a Mädchen bezmocnou slečnou. Hlavním a skutečným hrdinou je tak dost možná ještě někdo jiný. Neviditelná postava Beznaděje z Jakubského náměstí v Brně.
Jiří Šimáček, spisovatel
Pokud tedy čtenář na tuhle extrémní stylizaci přistoupí, pobaví se a zaraduje nad stylem, který je v současné české próze málo vídaný. Šimáčkovo psaní rozhodně není banální, ačkoliv se neustále pohybuje na hraně banality. Namísto katarze přichází zneklidňující moment.
Píšu, abych žil
Zatímco Šimáčkův literární svět je ohraničen asketicky přísnou stylizací a zjevným autorským odstupem, psaní o generaci mladšího prozaika Daniela Krhuta (1982) Pašerák snů je limitováno polohou terapeutické „autobiografičnosti“.
Krhutův svazek obsahuje dvě na sebe volně navazující prózy, přičemž však těžko říct, proč jsou řazeny zpětně, nechronologicky, neboť text Modrej soumrak nad městem je autorova prvotina.
O knizeDaniel Krhut: Pašerák snů Host, Brno 2012, 245 stran, doporučená cena 269 korun.  Obálka knihy Daniela Krhuta Pašerák snů |
Pašerák snů obsahuje, stejně jako Modrej soumrak nad městem, skrumáž více či méně zdařilých textů o zrání mladého muže Eduarda Remodyho, který je posedlý vyprávěním vlastního života. „Ne forma, ale život si diktoval tuhle knihu“, mohlo být hrdě vyraženo na přebalu. Daniel Krhut vychází z poetiky beat-generation, metou je pro jeho psaní obsesivní nutkání vypsat se z prožitků, dějů a karambolů vlastního života. Místy si čtenář matně vybaví některé z próz Oty Filipa. Ale ať nejsem nespravedlivá: Krhutův styl dokáže být i živý a čtivý. Avšak jen tam, kde autor nezabředá do sebelítostivého tónu mladého rozhněvaného muže, který píše a je nakladateli nepochopen, což je jakousi červenou nití celé knihy. Tyto a jiné mnohoslovné, ba mnohastránkové pasáže o smyslu a potřebě autorova psaní jsou totiž na jinak „chlapáckou“ prózu příliš intimní, současně však málo originální. Snad opravdu stačilo místo dlouhých popisů sebepozorování při tvůrčím procesu jen jedno souvětí.
Spisovatel Daniel Krhut
Spisovatel Daniel Krhut
Po přečtení Pašeráka snů se tak vryjí do paměti spíše kronikářsky zachycené příhody o různých brněnských figurách a postavičkách. Vlastně hned první tři kapitoly Pašeráka snů vypadají slibně. Poetické vyprávění o příteli, který se z venkovské hájenky dostane do Brna a postupně se před očima Eduarda Remodyho upíjí a ufetovává k smrti, je působivé, zábavné i tragické současně; stejně jako plasticky popsaná postava slovenského doktora gynekologa, cynického mága a snílka. Krhutovy texty mohou být nakonec částečně vnímány i jako literární bedekr po brněnských nočních klubech konce devadesátých let. Stručně řečeno - místy píše Krhut sugestivně, citlivě a humorně, pak ovšem zabředne do banalit.
Těžko tedy uhodnout, kam se autor vypraví ve své další knize. Na přebalu je anoncováno, že v současnosti pracuje na volném pokračování Pašeráka snů a profesně zakotvil ve státní správě. To by se mi náhodou líbilo. Kdyby nás hrdina příští knihy Eduard Remondy namísto „kerouacovského“ putování světem a nočním Brnem provázel pracovištěm nějaké té „státní správy“. Zde cítím, a myslím to vážně, potenciál jistého oživení a vykročení z bludného kruhu autorského sebe-světa.
