Pád Berlínské zdi v listopadu 1989.

Pád Berlínské zdi v listopadu 1989. | foto: AP

Dvacet let po pádu berlínské zdi: ve světě nastávají změny ohlašující konec europocentrismu

  • 1
Ti, kdo byli svědky oné noci před dvaceti lety ať v Berlíně, anebo i jinde v Německu, nikdy nezapomenou na to, co se stalo – na noc, kdy padla zeď. Když se píšou dějiny, bývá to až příliš často tragické. Pouze zřídka jsou dějiny schopny ironie. Píše Joschka Fischer, německý ministr zahraničí a vicekancléř z let 1998 až 2005.

Devátý listopad 1989 patřil k oněm vzácným okamžikům, kdy ironie vládla, poněvadž východoněmecký byrokratický socialismus skonal stejně, jako žil – v naprostém byrokratickém zmatku. Mluvčí politbyra SED Günter Schabowski tehdy jednoduše nepochopil rozhodnutí tohoto orgánu a oznámil na veřejnosti nesprávné informace o otevření hranic, což vyvolalo pád Berlínské zdi! Toho večera by Schabowského nebyl překonal ani Groucho Marx. Byla to nejšťastnější hodina Německa.

Promrhané příležitosti USA

O dvacet let později je již mnoho revolučních důsledků oné noci za námi. Sovětský svaz a jeho impérium v tichosti vymizely a spolu s nimi vymizelo i mezinárodní uspořádání z dob studené války. Německo se sjednotilo, východní Evropa a státy na sovětské periferii získaly nezávislost, režim apartheidu v Jihoafrické republice se rozpadl, skončil bezpočet občanských válek v Asii, Africe a Latinské Americe, Izraelci a Palestinci se více než kdykoliv předtím přiblížili k míru a rozpadající se Jugoslávie degenerovala ve válce a etnických čistkách. V Afghánistánu pokračovala válka za odlišných okolností, což mělo vážné důsledky pro region a potažmo pro celý svět.

konec zmatku

Devátý listopad 1989 patřil k oněm vzácným okamžikům, kdy ironie vládla, poněvadž východoněmecký byrokratický socialismus skonal stejně, jako žil – v naprostém byrokratickém zmatku.

Spojené státy jako vítězný dědic zhrouceného uspořádání studené války stály osamoceně a nesporně na vrcholu své globální moci. Za dvě desítky let – po válce v Iráku a finanční a hospodářské krizi – však USA toto zvláštní postavení promrhaly. Arogance moci a slepota vůči realitě byly dvěma hlavními příčinami úpadku jediné zbylé supervelmoci. Většinu viny sice nese George W. Bush, avšak jeho éře předcházel bezpočet negativních trendů. Bush je pouze dovedl do krajnosti.

Po 11. září 2001 měly USA druhou velkou příležitost využít své jedinečné moci k reorganizaci světa. Po tomto strašlivém zločinu byly země – včetně těch v arabském světě – připraveny přijmout dalekosáhlé kroky. V tom okamžiku mohlo být dosaženo míru mezi Palestinci a Izraelci, což by na Blízkém východě znamenalo nový začátek. Pod praporem národní bezpečnosti by bývalo možné uskutečnit i radikální "čelem vzad" v americké energetické politice, včetně zavedení energetických daní. Výzvy spojené s globálními klimatickými změnami se pak daly řešit efektivněji. I tato příležitost však byla promrhána.

Únava z Evropy a tápání Ruska

Evropa – a uvnitř ní i Německo – patřila mezi velké vítěze 9. listopadu 1989. Kontinent se sjednotil ve svobodě: Německo 3. října 1990, Evropa formou velkého rozšíření Evropské unie 1. května 2004. Zavedení jednotné evropské měny bylo úspěšné, avšak politická integrace prostřednictvím ústavní smlouvy skončila nezdarem. Od té doby EU vnitřně i navenek stagnuje. Svých příležitostí po roce 1989 využila Evropa jen nedostatečně – a v rýsující se mocenské struktuře jednadvacátého století by mohla dramaticky ztratit vliv.

konec i začátek

Devátý listopad 1989 neznamenal jen konec studené války, nýbrž začátek nové vlny globalizace. Skutečnými vítězi tohoto nového světového pořádku jsou velké rozvíjející se ekonomiky - především Čína a Indie.

V Německu, které opětovnému sjednocení do značné míry vděčí za své pevné kořeny v EU a NATO, je únava z Evropy citelná. Generace politiků vládnoucích dnes v Berlíně stále více přemýšlí spíše v národních než v evropských intencích. Nikdy to nebylo očividnější než v rozhodujících dnech a týdnech globální finanční krize.

Rusko, velký poražený z roku 1989, se i o dvě desetiletí později utápí v kombinaci sociální a hospodářské deprese a politického zpátečnictví a klamu. Průměrná délka života i nadále klesá, investice do infrastruktury, výzkumu a školství jsou zakrnělé, ekonomika je sotva mezinárodně konkurenceschopná a sociální propast mezi bohatými a chudými se prohlubuje. Ekonomicky se Rusko proměnilo ve vývozce komodit, který je závislý na nevyzpytatelnostech globálního energetického trhu a současně sní o tom, že bude moci využívat energetiku jako nástroje k revizi postsovětského uspořádání ve svém sousedství. Ruské elity stále do značné míry přemýšlejí v mocenských kategoriích 19. a 20. století. To představuje iluzorní a historicky zpozdilý prvek současné ruské politiky. Ruská touha opětovně si osvojit roli mocného globálního hráče je pochopitelná a legitimní.

Bude-li se však Rusko při hledání budoucnosti obracet do minulosti a bude-li věřit, že se může obejít bez investic do budoucnosti a dát přednost nestydatému osobnímu sebeobohacování, bude i nadále ztrácet půdu pod nohama.

Jak se Berlín 1989 stal rodištěm moderní Asie

Čtěte také článek Jak se Berlín roku 1989 stal rodištěm nynější moderní Asie, jehož autorem je Brahma Chellaney, profesor strategických studií Centra pro politický výzkum v Dillí.

Skutečné otřesy teprve přijdou

Devátý listopad 1989 neznamenal jen konec studené války, nýbrž též začátek nové vlny globalizace. Skutečnými vítězi tohoto nového světového pořádku jsou velké rozvíjející se ekonomiky - za prvé a především Čína a Indie, které ve stále větší míře stanovují tempo globálního hospodářského a politického rozvoje.

Skupinu G-8 odmítly dějiny jako klub západních průmyslových států; její místo zaujala skupina G-20, která překrývá základní formuli distribuce moci v rámci nového světového uspořádání, totiž skupinu G-2 (Čína a USA). Všechny tyto změny odrážejí dramatický přesun moci ze Západu na Východ, z Evropy a Ameriky do Asie, která během příštích dvou desetiletí pravděpodobně skoncuje s 400 lety eurocentrismu.

V uplynulých dvou desetiletích začal svět rovněž narážet na své ekologické limity. Většina lidstva se po 9. listopadu 1989 snaží dosáhnout za každou cenu západní životní úrovně a přehnaně přitom zatěžuje klima a ekosystémy naší planety.

Léta po pádu Berlínské zdi byla bohatá na dramatické změny, avšak skutečná éra otřesů nás teprve čeká. Globální oteplování je pouhou špičkou ledovce, k němuž směřujeme – vědomě a s očima otevřenýma dokořán. Důležité nyní je, aby státy jednaly globálně a ve vzájemné shodě. Dvacet let po Berlínu volá Kodaň.

© Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2009; titulek a mezititulky jsou redakční.

o autorovi

Joschka Fischer byl téměř dvě desetiletí představitelem německé Strany zelených, v letech 1998 až 2005 jako německý ministr zahraničí a vicekancléř.


Video