Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Rwanda? To je sopka ucpaná špuntem. Výbuch hrozí stále

  16:02aktualizováno  16:02
Mluvit o etniku je ve Rwandě i dvacet let po genocidě tabu, říká nizozemský dokumentarista Joris Postema, jenž přibližuje vztahy mezi etniky ve východoafrické zemi prostřednictvím filmu o fotbalovém klubu. Lidé se bojí státní perzekuce a napětí ve společnosti doutná.

Hromady ostatků obětí genocidy v Kiali. | foto: Genocide Archive Rwanda

V neděli to bude dvacet let od chvíle, kdy ve Rwandě vypukla jedna z nejhorších genocid od dob holokaustu. Svět šokovala svou brutalitou i rychlostí. Většinoví Hutuové během sta dní povraždili na 800 tisíc menšinových Tutsiů a umírněných Hutuů.

"Navenek se všichni tváří, že je vše v pořádku. Ale ve společnosti je cítit napětí, zloba, nenávist a strach, že se něco zase pokazí. Hodně lidí mi řeklo, že pokud zemře prezident Paul Kagame, oni ještě ten den opustí zemi," popisuje čtyřicetiletý nizozemský dokumentarista Joris Postema, jenž v Praze na festivalu Jeden svět představil svůj snímek FC Rwanda.

Režisér Joris Postema

Režisér Joris Postema

Rozhodl jste se ukázat současné vztahy mezi Hutuy a Tutsii skrze fotbal. Proč právě fotbal?
Fotbal je dobrá cesta. Je to taková malá společnost uprostřed společnosti. Výběrem několika lidí můžete říct hodně o celé zemi.

A jak jste se k tématu dostal?
Točil jsem dokument ve východním Kongu a jel přes Rwandu. Přitom jsem se setkal s bývalým fotbalistou, jenž trénoval armádní klub ARP. Zůstal jsem několik dní v Kigali, mluvil s místními, prošel památníky. Tehdy mě země zaujala.

Co byl ten zásadní moment pro natočení dokumentu?
Návštěva jednoho kostela. Abych to uvedl: když začaly problémy, Tutsiové byli v kostelích nejprve v bezpečí. Pak ale Hutuové začali vraždit všude. Já jsem navštívil kostel, kde zabili pět tisíc Tutsiů. Prováděla mě v něm dívka, která měla obrovské jizvy od mačety na hlavě a přišla v tom kostele o většinu rodiny. Popisovala mi, jak Hutuové vraždili, znásilňovali děti a další hrůzy. Zeptal jsem se jí, kde jsou ti, co to udělali. Ona odvětila, že někteří skončili ve vězení, ale většina zůstala ve vesnici. Žijí tam s nimi. Řekl jsem jí, že musí být těžké stát třeba na trhu nedaleko někoho, kdo zabil její rodiče. Ona odpověděla jen, že ano, a pak ztuhla a nechtěla už o tom mluvit.

Fotogalerie

Jaké jsou tedy mezi nimi vztahy?
Všichni říkají: už nejsme Hutuové, nebo Tutsiové. Jsme Rwanďané. Vše je v pořádku, je to minulost, už na to nemyslíme. Všichni říkají, že se smířili. Mám pocit, že pro to mají i průzkumy, v nichž 96 procent lidí tvrdí, že se usmířili. Ale není to tak. Neseděl s tím ani příběh té dívky. Proto jsem se také snažil nahlédnout pod tuto řekněme první vrstvu.

Proč to říkají, bojí se vlády?
Ano. To je hlavní důvod. Je tam zákon, jenž zakazuje propagaci genocidy. Což dává smysl, ale jeho definice je velmi vágní. Takže kdybych se vás třeba zeptal, jestli jste Hutu, nebo Tutsi, mohlo by to být vnímáno jako propagace genocidy. Takže je velmi těžké tam o těchto věcech hovořit, protože můžete kdykoliv skončit ve vězení. Nikdy nevíte, jestli někdo neposlouchá. Je to vidět na lidech, stále se rozhlížejí, jestli někdo není v okolí. Když ano, ztichnou.

Takže takové násilné usmiřování...
To je relativně složité. Řeknu vám příklad. Pracuje tam jedna Kanaďanka a zaměstnává Tutsie i Hutuy. V kanceláři mají lednici, ale nikdo do ní nedává jídlo. Ptal jsem se proč. Řekli, že se bojí, aby jim ho někdo neotrávil. Když začnete s lidmi mluvit, zjistíte, že se bojí té druhé skupiny. Z toho je vidět, že je to vynucené smíření. Někdo vám říká, abyste se smířili, aniž by vám k tomu dal příležitost. Nejsem psycholog, ale řekl bych, že je nutný dialog. Je zapotřebí říct, jak se cítím, a zjistit, jak se cítí ti druzí. A to se tam neděje.

To tam nejsou žádné řekněme rehabilitační programy, skupiny?
Jsou, ale vždy na ně dohlíží vláda. Což je složité, protože pokud řeknete něco špatně, hrozí vám vězení. Proto v nich lidé příliš nemluví. Měli tam své ‚gacaca‘ soudy, ale slyšel jsem na ně velmi smíšené názory. Jelikož v nich nesoudili zkušení soudci, ale lidé z vesnice...

Může se podle vás etnické vraždění vrátit?
Zajisté. Myslím, že před tím varuje skoro každý expert. Většinu dobrých postů zastávají Tutsiové, protože prezident je z tohoto etnika. Přitom Tutsiové tvoří jen 15 procent populace. Mnoho Hutuů je opravdu naštvaných. No a v kombinaci s tím rasovým napětím, které tam pořád je, a vynuceným smiřováním... Řada Rwanďanů to přirovnává k sopce: genocida byla vulkán, který explodoval. Oni na něj dali zátku a zavřeli jej. Ale láva se v ní hromadí, vytváří tlak a jednoho dne vybuchne.

Záběry z dokumentu FC Rwanda

Cítil jste napětí i v tom armádním fotbalovém klubu?
Mezi hráči ani ne. Ale nemluvím jejich jazykem, takže jsem nemohl rozumět všemu, a můj překladatel některé věci evidentně nepřeložil, protože by se dostal do problémů. Spoustu zajímavých věcí mi řekl až později. Takže možná mezi nimi bude, ale já se k němu nedostal. Jinak soupeření těch dvou klubů, armádního ARP s lidovým Rayon Sport, je i politika. Hráči jsou O. K., znají se z reprezentace, ale fanoušci ty zápasy dělají politické.

Prezident Kagame je Tutsi, jenž ukončil genocidu. Ale zároveň je kritizován za autoritářský režim a pronásledování kritiků. Jak ho vnímají Rwanďané?
Je to poměrně složité. Ale pro hodně lidí, alespoň tedy pro Tutsie, je hrdina. Zároveň však mají strach. Jeden muž mi v dokumentu řekl: „Je dobré, že máme silného vůdce, což drží lidi pohromadě a brání vraždění, ale není dobré, že nemáme svobodu.“

Čili mír ve Rwandě stojí na něm?
Ano. A toho se lidé bojí. Co bude pak? Jeho mandát končí v roce 2017, nicméně panuje přesvědčení, že zařídí, aby u moci zůstal.

Nemáte nyní strach o fotbalisty, protože byli celkem otevření?
Měl jsem, a i proto jsem jim film ukázal. Ale moc se jim líbil a byli za něj rádi. Novinář, jenž v něm figuruje, má za to, že když jeden člověk začne mluvit, další ho snad budou následovat.

Genocida ve Rwandě

Nevraživost mezi většinovými Hutuy a menšinovými Tutsii panovala ve Rwandě dlouho. Genocidu odstartovalo 6. dubna 1994 sestřelení letadla, v němž cestoval prezident Juvenal Habyarimana (z kmene Hutuů).

V následujících sto dnech Hutuové brutálně povraždili přinejmenším 800 tisíc Tutsiů a umírněných Hutuů, kteří s genocidou nesouhlasili. „Viděl jsem umřít tolik lidí, že se pro mě stal pohled na vraždění a smrt v určitém okamžiku zcela normální,“ popsal třeba 27letý Richard Gakuba agentuře DPA. Hutuové nejdříve opakovaně znásilňovali jeho matku, poté usekli jeho tříleté sestře hlavu mačetou a dva starší bratry usmýkali k smrti přivázané za nohy k autu. Když se jeho otec později snažil manželku chránit, ubili ho. Gakuba utekl do Tanzanie a až po návratu zjistil, že matka žije. Hutuové ji však nakazili virem HIV a ona v roce 1998 zemřela. Rwanďan navzdory traumatům vystudoval a pracuje jako překladatel a programátor.

Válečné zločiny vyšetřuje či šetřila řada soudů – vesnické „gacaca“, konvenční soudy, Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR, jenž letos končí) i soudy v cizích zemích, třeba v Německu, Francii, kde ale byli první váleční zločinci odsouzeni až letos. Podle Human Rights Watch odsoudil ICTR 49 lidí, 14 osvobodil a 12 jich na rozsudek čeká. Před konvenčními soudy ve Rwandě skončilo přes 10 tisíc lidí. „Gacaca“ jich soudily bezpočet. Řada viníků stále uniká. A to i z řad tutsijských povstalců, kteří při osvobozování země zavraždili tisíce lidí, hlavně Hutuů.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.