Letos uplynulo dvacet let od rozpadu Sovětského svazu, který pro většinu historiků symbolizoval konec "krátkého dvacátého století". To začalo se zpožděním až v roce 1914, a naplnily je vleklé ideologické konflikty mezi komunismem, fašismem a liberální demokracií. Poslední zmíněný směr nakonec, zdá se, zvítězil na celé čáře. Na cestě ke "konci dějin" se však stalo něco podivného. Ačkoli se ze všech sil snažíme z nedávných dějin vyvodit nějaké ponaučení, nemůžeme se shodnout, co nám tato zkušenost má opravdu říci.
Jan-Werner Mueller Studoval na Svobodné univerzitě v Berlíně a na londýnské University College, v Oxfordu i na univerzitě v Princetonu, kde dnes vyučuje politologii. |
Není totiž pochyb, že historie se interpretuje vždy jen z pohledu současníků. Evropané by tudíž měli dobře vědět, jak velký vliv měly politické extrémy temného 20. století na utváření specifických rysů evropské demokracie, tak jak byla ustavena po druhé světové válce.
Z určitého pohledu se velké ideologické zápasy 20. století zdají být dávnou překonanou minulostí – asi jako středověké scholastické debaty. Zcela jistě to platí pro mladou generaci, ale nejen pro ni. Kdo by se dnes snažil porozumět – nebo se o to aspoň vzdáleně pokusil – velkým politickým dramatům, jaká prožili intelektuálové typu Arthura Koestlera a Victora Sergeho, kteří nejprve pomáhali šířit komunismus, aby později riskovali vlastní životy v boji proti němu.
Navzdory obecnému nezájmu zůstáváme – daleko více, než jsme ochotni si přiznat – pohlceni myšlenkovými souřadnicemi ideologických bojů 20. století. Je to patrné z reakcí intelektuálů na islámský terorismus. Ten byl promptně označen za "islamofašismus" a "třetí totalitu", což jsou termíny, které mají jednak charakterizovat nového nepřítele Západu, ale také evokovat zápasy s totalitními tendencemi, které se odehrávaly před i po druhé světové válce.
Tyto termíny si chtějí vypůjčit legitimitu z minulosti, aby s její pomocí vyložily současnost. Činí tak ovšem způsobem, který většina expertů na islám či terorismus nepovažuje za dvakrát šťastný. Vytváření těchto analogií totiž prozrazuje touhu znovu vybojovávat staré známé bitvy, a nenamáhat si příliš politický úsudek při analýze aktuálních událostí.
Stalinova posmrtná maska
Touha vyhrávat staré známé bitvy
Jak tedy máme rozumět ideologickému odkazu 20. století? Především bychom měli přestat vidět 20. století jako jedno velké historické ponaučení o patologických experimentech šílených myslitelů a politiků. Vzniká tím totiž dojem, že liberální demokracie existovala v jakémsi ideálním stavu již před těmito experimenty, a po jejich selhání ji stačilo restartovat.
Ne zcela příjemnou – a možná i docela nebezpečnou – skutečností je, že ideologiím a totalitním experimentům 20. století uvěřilo velmi mnoho lidí, a nebyli to žádní ideologové. Politiky typu Mussoliniho a dokonce i Stalina dokázali považovat za autentické řešitele problémů, zatímco liberální demokracie odepisovali coby zkrachovalé alternativy.
To samozřejmě není omluva diktátorů – zde neplatí, že pochopit znamená odpustit. Právě naopak, skutečné porozumění totalitním ideologiím musí počítat i s jejich svůdností a schopností přesvědčit lidi, kteří si nevšímají emočního apelu (ať je to národní hrdost či rasová nenávist), ale vidí v nich fungující politické řešení. Pamatujme, že Mussoliniho a Hitlera uvedli na mocenský vrchol král a penzionovaný generál, jinými slovy tradiční elity, nikoli zfanatizovaný dav v ulicích.
Demokracie podepřená nevolenými institucemi
Nevolený pilíř Evropy: budova Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Zadruhé je třeba nově promyslet jedinečný inovační charakter demokracie, vytvořené západoevropskými elitami po roce 1945. Po zkušenosti s totalitou přestali ztotožňovat demokracii s nezávislostí parlamentu – což je na celém světě s výjimkou Spojených států klasická definice moderní zastupitelské demokracie. Napříště už nesmí být možné, aby parlament prostě předal moc Hitlerovi či Pétainovi, uvažovali architekti poválečné Evropy. Místo toho zapracovali do systému maximum pojistek, a paradoxně tak posílili nevolené instituce, které měly napomáhat liberální demokracii jako celku.
Nejvýznamnější jsou v této souvislosti ústavní soudy – což je zcela jiná instituce než americký Nejvyšší soud, jehož hlavním smyslem je bdít nad dodržováním práv jednotlivce. Nakonec tento model omezené demokracie přijaly i státy, tradičně podezíravé vůči "soudcokraciím" (klasickým příkladem je Francie). Tento systém také unisono převzaly po pádu komunismu země střední a východní Evropy. Je třeba si uvědomit, že také evropské instituce, zejména Evropský soudní dvůr a Evropský soud pro lidská práva, patří do konceptu demokracie udržované nedemokratickými mechanismy.
Odcizené elity
Dnes mají mnozí Evropané tohoto pojetí demokracie dost. Zdá se jim, že starý kontinent vstupuje do fáze, kterou politolog Colin Crouch nazval "postdemokratickou érou". Občané stále ostřeji cítí, že politické elity je nezastupují, a že přímo volené instituce – zejména národní parlamenty – se musí často sklonit pod tlakem nevolených orgánů, například centrálních bank. Výsledkem jsou nepokoje i růst populistických stran napříč kontinentem.¨
Občané
Za těchto okolností nepomůže jednoduše oprášit poválečný model evropské demokracie, jako by jedinou alternativou k nim byl nějaký typ totalitního zřízení. Musíme si nově ujasnit odkud směřujeme – a že neexistoval žádný zlatý věk evropské liberální demokracie, ať už před druhou světovou válkou, v 50. letech či v nějakém jiném mytickém okamžiku.
Obyčejní Evropané v otázkách demokracie dlouhá léta svým elitám věřili – a často dokonce upřednostňovali elity nevolené. Jestliže dnes chtějí vyjednat novou podobu společenské smlouvy (za předpokladu, že přímá demokracie je utopií), měly by změna vyrůstat z jasného a historicky opodstatněného rozpoznání, co evropská demokracie skutečně potřebuje – a komu Evropané hodlají svěřit moc do rukou. Debata o těchto otázkách ovšem ještě ani nezačala.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Rostislav Matulík; titulek a mezititulky jsou redakční.
