Není totiž možné neustále jen uplatňovat požadavky na zvyšování výdajů a nevnímat růst schodku státního rozpočtu, prohlásil po pátečním pracovním jednání o nové vládě mezi ANO a sociální demokracií její předseda Bohuslav Sobotka. Přitom se tvářil, že se snad i zlobí. To by neměl, protože půjde o základní rozpor, s nímž by se měl naučit v příštích letech žít. Proč?
Sympatický programový důraz hnutí ANO na nezvyšování daní a současně nové nároky na výdajovou stránku státního rozpočtu jsou podstatou složitého politického fenoménu babišovců, s nimiž chce Sobotka uzavřít politické partnerství.
Ještě nikdy od listopadu 1989 neprošla volbami politická strana, která by upletla tak složitou a protikladnou voličskou koalici. Jenom při pohledu na volební mapu můžeme vidět, že ANO vítězilo předně v extrémně levicových regionech typu Ústecka, Mostecka, Jesenicka.
Na druhou stranu bylo první v tradičně pravicových oblastech jako Praha-východ, Náchodsko nebo Valašsko. Jedněm imponovalo svým solidárním apelem na přerozdělování, druhým zase důrazem na nezvyšování daní. Oběma přitom kritikou stávajících poměrů.
Jako každý politik se Andrej Babiš bude pokoušet obě tyto skupiny politicky "obsloužit", což s sebou ponese někdy protikladné výzvy a řešení. Podstata veškeré další vládní politiky proto bude v duchu hesla jeden krok doprava, dva doleva, a naopak.
Každý premiér, který s ANO půjde do vlády, musí tuto věc přijmout, nebo babišovce odmítnout jako příliš složitého vyjednávacího partnera.
Problémem sociální demokracie je, že se jakoby nemůže vymanit z předvolebního snu. Její špičky i širší funkcionářská základna byly psychologicky naladěné, že vytvoří levicovou vládu s podporou komunistů, což by jim dávalo obrovský manévrovací prostor.
Dnes možná budou mít v koalici rovnoprávného partnera a neumějí se s tím vyrovnat.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Sobotkův problém se totiž nejmenuje ANO, ale vlastní volební výsledek, který se od jeho předpokladů odchýlil o dobrých třicet procent, a zároveň způsob, jímž se s tímto neúspěchem vyrovnal. Vnitrostranické potlačení vlastních kritiků a získání stranické většiny výměnou za křesla v budoucí vládě, jakékoli vládě, ho tlačí do pozice člověka, který je k vytvoření vládního kabinetu odsouzen, jinak odejde z politiky.
Toho si je Andrej Babiš dobře vědom a Sobotkova kritika ho musí nechávat chladným. Na rozdíl od něj nemusí jít do vlády za každou cenu, a když si počká, tak se dočká.
Rychlé a pomalé peníze
Někde v pozadí těchto taktických vyjednávání o budoucí vládě samozřejmě leží reálný spor, odkud získat nové peníze na uspokojení požadavků voličské klientely.
Bohuslav Sobotka je duší starosocialista, který příliš nebere v úvahu zamrzlou ekonomickou situaci a všeobecnou nechuť investovat – a navrhuje zvyšovat daně. Babiš to odmítá. V reakci na to Sobotka naléhá, aby mu tedy ukázal nové
"zdroje, co tu jsou". V té chvíli už začíná spor starého politického praktika a vizionáře.
Budoucí premiér tuší, že už za pár týdnů se bude schvalovat rozpočet, a pokud do něj chce na poslední chvíli zabudovat nějaké programové priority, musí je odněkud vzít.
Bohužel svou horlivostí ve volební kampani úplně zdiskreditoval hlavní možný zdroj příjmů, tedy škrty v některých rozpočtových kapitolách. Z úsporných opatření předchozí vlády byl učiněn takový strašák, že k tomuto nejrychlejšímu způsobu, jak získat rychlé peníze, už nikdo nesáhne. Co zbývá dál?
Andrej Babiš hovoří o lepším výběru daní a především o jednotném systému zadávání a nákupu pro státní instituce. O něco podobného, ale v menším rozsahu se pokusily Věci veřejné, když do podoby věcného záměru zákona přivedly projekt Úřadu pro zadávání veřejných zakázek.
Babišův plán má daleko větší rozsah a předpokládal by nejspíš vytvoření velké státní agentury, kde se budou sbíhat informace o potřebách všech ministerstev a příspěvkových organizací. Je to ambiciózní projekt asi tak na dva roky práce, který rychlé peníze nepřinese.
Co dál? Lepší výběr daní? Asi ano, ale i to chce dlouhé měsíce na změnu zákonů, než se zjistí stará pravda, že nejlepší pro výběr daní není represe, ale proškrtat houštinu daňových zákonů. Takže řekněme rok a půl. Zbývá tedy poslední možnost - ekonomický růst, který automaticky přinese nové rozpočtové příjmy.
Ani s tím ovšem nejde do dvou let počítat.
Podtrženo sečteno, politika jeden krok doprava a dva doleva je v horizontu dvou let ufinancovatelná jenom vyšším deficitem státního rozpočtu, a tedy vyšším státním zadlužením. Čím dříve s tím budoucí vládní koalice seznámí občany, tím lépe.
