Pokud se Palestinci pokusí cestovat autobusem s Izraelci, vojáci je vyzvou, aby

Pokud se Palestinci pokusí cestovat autobusem s Izraelci, vojáci je vyzvou, aby si přestoupili do své vlastní linky. Ilustrační foto | foto: AP

Dva průchodné státy - nemohlo by to být řešení pro Izrael a Palestinu?

  • 17
Představte si dvoustátní řešení v Izraeli a Palestině, při němž by Palestinci měli právo na návrat, Izraelci by se mohli usazovat, kdekoli by si na Západním břehu mohli koupit půdu, a Jeruzalém by nemusel být rozdělený. Nejde o fantaskní vidinu, ale o tvůrčí a veskrze rozumné přeformulování státnosti v jedenadvacátém století. Nedávná návštěva amerického prezidenta Baracka Obamy v Izraeli nabízí příležitost probádat ryze nové myšlení.

Od doby, kdy se Billu Clintonovi v roce 2000 téměř podařilo zprostředkovat mírové urovnání, opakují zastánci izraelsko-palestinského mírového procesu mantru, že řešení sice existuje, ale neexistují izraelští a palestinští lídři ochotní se k němu dopracovat. Řešením je míněna variace na dohodu, již prosazoval Clinton: dva svrchované státy založené na hranicích z roku 1967, korigované dojednanými výměnami území reflektujícími stávající strukturu osídlení. Dohoda by zahrnovala pozemní koridor spojující Gazu a Západní břeh, rozdělený Jeruzalém s garantovanou přístupností všech náboženských míst, palestinské zřeknutí se práva na návrat, ochotu Izraele odstranit osady z území mimo dohodnuté hranice a uznání obou států napříč Středním východem.

Prezidentská limuzína Baracka Obamy v Izraeli (20. března 2013)

Připusťme ovšem, že příčina toho, že nikdo z Palestinců ani Izraelců není ochoten takovou dohodu uzavřít, spočívá v tom, že samotné toto řešení je na obou stranách na domácí scéně neobhajitelné. Připusťme, že dokud bude určitá variace této dohody jedinou možností, plíživá územní expanze izraelského státu a demografická expanze izraelských Arabů budou nadále rozleptávat její základy. Navzdory všem úpěnlivým upozorněním, že cesta k dvoustátnímu řešení se rychle uzavírá (nebo už se uzavřela), je podstatou problému právě samotné toto řešení.

Nápad bystrého studenta

Postgraduální student filozofie na Princetonské univerzitě Russell Nieli přednesl roku 2008 v Princetonském centru židovského života přednášku, jíž se dostalo tak dobrého přijetí, že ji později rozpracoval do článku pro americký časopis Tikkun, založený rabínem Michaelem Lernerem. Tento článek, nazvaný „Směřování k trvalému palestinsko-izraelskému míru – obhajoba dvoustátního kondominialismu“, byl otištěn s výslovným cílem podnítit „plodné přemýšlení mladé generace Židů a Arabů nesvázaných zúženým pohledem a neúspěšnými politikami minulosti“.

Americký prezident Barack Obama při prohlídce svitků od Mrtvého moře (21. března 2013)

„Dvoustátní kondominialismus“ je idea tak vizionářská, jako je její název těžkopádný. Stěžejní myšlenka tkví v tom, že by Izraelci a Palestinci byli občany dvou samostatných států, takže by se identifikovali se dvěma různými politickými vedeními. Palestina by se definovala jako stát palestinského lidu a Izrael jako židovský stát. V rámci „kondominialismu“ by však bylo Palestincům i Židům „garantováno právo usadit se kdekoli na území jednoho z těchto dvou států, které by tak tvořily jednotnou, dvounárodní komunitu usedlíků.“

Zamysleme se nad tím na chvilku. Nieli situaci popisuje tak, že Palestinci „by měli právo usadit se kdekoli v Izraeli, stejně jako Židé by měli právo usadit se kdekoli na území palestinského státu. Bez ohledu na to, ve kterém z těchto dvou států by žili, Palestinci by byli občany palestinského státu a Židé by byli občany Izraele.“ Oba státy by měly pravomoc a povinnost zajišťovat hospodářské, kulturní, náboženské a sociální potřeby svých občanů usazených na území druhého státu. Jednalo by se o extrateritoriální práva a povinnosti, obdobu toho, jak se kupříkladu Spojené státy starají o své četné občany usazené mimo domov, jako jsou civilní příslušníci armádního personálu USA v zahraničí.

Aby to fungovalo, musely by se nejprve vymezit hranice obou států – zřejmě na základě hranice z roku 1967, upravené o vzájemně dohodnuté územní výměny. Od izraelských Arabů by se pak vyžadovalo, aby svou státní a národní příslušnost a státní volební práva – leč nikoli místo svého pobytu – přenesli na nový palestinský stát. Měli by trvalé právo žít v Izraeli a zůstaly by jim výhody, které dnes požívají jako izraelští občané, ale nově by hlasovali jako občané Palestiny. Všichni ostatní Palestinci žijící v Izraeli by měli práva a výhody jen podle palestinského práva.

Americký prezident Barack Obama při projevu v palestinském Ramalláhu.

Kondominialismus uznává realitu hluboké provázanosti izraelských osadníků na Západním břehu se zbytkem Izraele – skrze silnice, vodovodní potrubí, elektrickou síť, administrativní struktury a ekonomické vazby (stejně jako je provázaná izraelská a palestinská část Jeruzaléma). Namísto snahy tyto struktury a vztahy zpřetrhat a nově přetvořit je mnohem rozumnější na nich stavět způsobem, který prospěje obyvatelům i ekonomikám obou států. Navíc ve světě, kde řada občanů tráví čím dál větší část času ve virtuálním prostoru, je faktický kondominialismus už realitou.

V Evropě se to povedlo

Myšlenka Evropské unie, v níž by občané členských států mohli volně žít a pracovat mimo národní hranice a zároveň si zachovat politickou příslušnost a kulturní identitu, se v 50. letech, po čtyřech desetiletích válek napříč Evropou, zdála neméně přestřelená. (Ostatně název politického procesu, jímž byla EU zkonstruována, takzvaný „neofunkcionalismus“, byl stejně abstraktní a těžkopádný jako „dvoustátní kondominialismus“.) Přesto francouzští a němečtí státníci našli potřebnou vizi a vůli a zahájili smělý experiment, který se vyvinul v jednotné hospodářství 500 milionů lidí.

Pochod palestinských aktivistů proti izraelské okupaci.

Proč by se další oblast odvěkých nevraživostí neměla stát zdrojem nové koncepce státnosti? Je zajímavé, že v 50. letech vizi nové Evropy horlivě podporovalo mnoho mladých lidí jako moje matka, pocházející z Belgie. Dnešní mladí Izraelci a Palestinci se pyšní podnikavostí, která s sebou nese rizika a vizionářství, jež s vytvářením nového souvisejí. Podpořit novátorský politický projekt a podílet se na něm by bylo definičním počinem jejich generace.

Anne-Marie Slaughterová, bývalá ředitelka plánování politických přístupů na ministerstvu zahraničí USA (2009-2011), vyučuje politologii a mezinárodní vztahy na Princetonské univerzitě.

Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.


Video