Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dva průchodné státy - nemohlo by to být řešení pro Izrael a Palestinu?

  8:48aktualizováno  8:48
Představte si dvoustátní řešení v Izraeli a Palestině, při němž by Palestinci měli právo na návrat, Izraelci by se mohli usazovat, kdekoli by si na Západním břehu mohli koupit půdu, a Jeruzalém by nemusel být rozdělený. Nejde o fantaskní vidinu, ale o tvůrčí a veskrze rozumné přeformulování státnosti v jedenadvacátém století. Nedávná návštěva amerického prezidenta Baracka Obamy v Izraeli nabízí příležitost probádat ryze nové myšlení.

Pokud se Palestinci pokusí cestovat autobusem s Izraelci, vojáci je vyzvou, aby si přestoupili do své vlastní linky. Ilustrační foto | foto: AP

Od doby, kdy se Billu Clintonovi v roce 2000 téměř podařilo zprostředkovat mírové urovnání, opakují zastánci izraelsko-palestinského mírového procesu mantru, že řešení sice existuje, ale neexistují izraelští a palestinští lídři ochotní se k němu dopracovat. Řešením je míněna variace na dohodu, již prosazoval Clinton: dva svrchované státy založené na hranicích z roku 1967, korigované dojednanými výměnami území reflektujícími stávající strukturu osídlení. Dohoda by zahrnovala pozemní koridor spojující Gazu a Západní břeh, rozdělený Jeruzalém s garantovanou přístupností všech náboženských míst, palestinské zřeknutí se práva na návrat, ochotu Izraele odstranit osady z území mimo dohodnuté hranice a uznání obou států napříč Středním východem.

Prezidentská limuzína Baracka Obamy v Izraeli (20. března 2013)

Prezidentská limuzína Baracka Obamy v Izraeli (20. března 2013)

Připusťme ovšem, že příčina toho, že nikdo z Palestinců ani Izraelců není ochoten takovou dohodu uzavřít, spočívá v tom, že samotné toto řešení je na obou stranách na domácí scéně neobhajitelné. Připusťme, že dokud bude určitá variace této dohody jedinou možností, plíživá územní expanze izraelského státu a demografická expanze izraelských Arabů budou nadále rozleptávat její základy. Navzdory všem úpěnlivým upozorněním, že cesta k dvoustátnímu řešení se rychle uzavírá (nebo už se uzavřela), je podstatou problému právě samotné toto řešení.

Nápad bystrého studenta

Postgraduální student filozofie na Princetonské univerzitě Russell Nieli přednesl roku 2008 v Princetonském centru židovského života přednášku, jíž se dostalo tak dobrého přijetí, že ji později rozpracoval do článku pro americký časopis Tikkun, založený rabínem Michaelem Lernerem. Tento článek, nazvaný „Směřování k trvalému palestinsko-izraelskému míru – obhajoba dvoustátního kondominialismu“, byl otištěn s výslovným cílem podnítit „plodné přemýšlení mladé generace Židů a Arabů nesvázaných zúženým pohledem a neúspěšnými politikami minulosti“.

Americký prezident Barack Obama při prohlídce svitků od Mrtvého moře (21.

Americký prezident Barack Obama při prohlídce svitků od Mrtvého moře (21. března 2013)

„Dvoustátní kondominialismus“ je idea tak vizionářská, jako je její název těžkopádný. Stěžejní myšlenka tkví v tom, že by Izraelci a Palestinci byli občany dvou samostatných států, takže by se identifikovali se dvěma různými politickými vedeními. Palestina by se definovala jako stát palestinského lidu a Izrael jako židovský stát. V rámci „kondominialismu“ by však bylo Palestincům i Židům „garantováno právo usadit se kdekoli na území jednoho z těchto dvou států, které by tak tvořily jednotnou, dvounárodní komunitu usedlíků.“

Zamysleme se nad tím na chvilku. Nieli situaci popisuje tak, že Palestinci „by měli právo usadit se kdekoli v Izraeli, stejně jako Židé by měli právo usadit se kdekoli na území palestinského státu. Bez ohledu na to, ve kterém z těchto dvou států by žili, Palestinci by byli občany palestinského státu a Židé by byli občany Izraele.“ Oba státy by měly pravomoc a povinnost zajišťovat hospodářské, kulturní, náboženské a sociální potřeby svých občanů usazených na území druhého státu. Jednalo by se o extrateritoriální práva a povinnosti, obdobu toho, jak se kupříkladu Spojené státy starají o své četné občany usazené mimo domov, jako jsou civilní příslušníci armádního personálu USA v zahraničí.

Aby to fungovalo, musely by se nejprve vymezit hranice obou států – zřejmě na základě hranice z roku 1967, upravené o vzájemně dohodnuté územní výměny. Od izraelských Arabů by se pak vyžadovalo, aby svou státní a národní příslušnost a státní volební práva – leč nikoli místo svého pobytu – přenesli na nový palestinský stát. Měli by trvalé právo žít v Izraeli a zůstaly by jim výhody, které dnes požívají jako izraelští občané, ale nově by hlasovali jako občané Palestiny. Všichni ostatní Palestinci žijící v Izraeli by měli práva a výhody jen podle palestinského práva.

Americký prezident Barack Obama při projevu v palestinském Ramalláhu.

Americký prezident Barack Obama při projevu v palestinském Ramalláhu.

Kondominialismus uznává realitu hluboké provázanosti izraelských osadníků na Západním břehu se zbytkem Izraele – skrze silnice, vodovodní potrubí, elektrickou síť, administrativní struktury a ekonomické vazby (stejně jako je provázaná izraelská a palestinská část Jeruzaléma). Namísto snahy tyto struktury a vztahy zpřetrhat a nově přetvořit je mnohem rozumnější na nich stavět způsobem, který prospěje obyvatelům i ekonomikám obou států. Navíc ve světě, kde řada občanů tráví čím dál větší část času ve virtuálním prostoru, je faktický kondominialismus už realitou.

V Evropě se to povedlo

Myšlenka Evropské unie, v níž by občané členských států mohli volně žít a pracovat mimo národní hranice a zároveň si zachovat politickou příslušnost a kulturní identitu, se v 50. letech, po čtyřech desetiletích válek napříč Evropou, zdála neméně přestřelená. (Ostatně název politického procesu, jímž byla EU zkonstruována, takzvaný „neofunkcionalismus“, byl stejně abstraktní a těžkopádný jako „dvoustátní kondominialismus“.) Přesto francouzští a němečtí státníci našli potřebnou vizi a vůli a zahájili smělý experiment, který se vyvinul v jednotné hospodářství 500 milionů lidí.

Pochod palestinských aktivistů proti izraelské okupaci.

Pochod palestinských aktivistů proti izraelské okupaci.

Proč by se další oblast odvěkých nevraživostí neměla stát zdrojem nové koncepce státnosti? Je zajímavé, že v 50. letech vizi nové Evropy horlivě podporovalo mnoho mladých lidí jako moje matka, pocházející z Belgie. Dnešní mladí Izraelci a Palestinci se pyšní podnikavostí, která s sebou nese rizika a vizionářství, jež s vytvářením nového souvisejí. Podpořit novátorský politický projekt a podílet se na něm by bylo definičním počinem jejich generace.

Anne-Marie Slaughterová, bývalá ředitelka plánování politických přístupů na ministerstvu zahraničí USA (2009-2011), vyučuje politologii a mezinárodní vztahy na Princetonské univerzitě.

Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Autor:


Rozstřel s modelkou Janou Tvrdíkovou





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.