Při návštěvě jídelního vozu v expresu Jan Perner je potřeba se vypořádat s číšníkem, který bude zkoušet "triky socialistického pohostinství". Za zvýhodněnou cenu 52 korun je možné v tomto ranním vlaku posnídat. Jednotlivá jídla obsažená v menu jsou pochopitelně dražší.
"Jestli máme ještě snídaně? Ty se podávají jen do desíti hodin," zkouší to číšník v pondělí před devátou hodinou ranní. Po chvíli rozpačitého ticha se zeptá. "A kolik je teď vlastně hodin?" Zvláštní neznalost. V deset hodin, kdy výdej snídaní končí, má vlak podle jízdního řádu být už dávno odstavený v cíli cesty na pražském hlavním nádraží.
Zkouškou nervů může být i nákup jízdenky z Chomutova do Loun, tedy pokud se někdo rozhodne nikoli pro přímý směr, ale pro cestu oklikou přes Teplice a Lovosice. Není to nic neobvyklého, jízdní řád to umožňuje s plynulým přestupováním. Nikoli však pokladní systém. "Ale jo, jde to," ujišťuje se nahlas pokladní na chomutovském nádraží. Počítač je však neoblomný. Čas odjezdu vlaku se blíží. Pokladní si bere na pomoc poznámkový papír, sešitový jízdní řád a znovu se snaží počítač přesvědčit. Marně.
Nakonec nezbývá než si koupit jízdenku do Teplic a tam dokoupit další lístek. Je to dražší, ale jiné řešení situace u pokladny v Chomutově nemá.
|
Jak se cestuje českými vlaky |
|
Očima Davida Macháčka |
Reportáž z 1442 kilometrů dlouhého putování vlakem
Noční rychlík do Českého Těšína ještě ani neopustil pražské hlavní nádraží, a už vysílá jasný vzkaz, jak asi bude dvoudenní putování po železnici vypadat.
Na místě, kde obvykle v kupé bývá vypínač osvětlení, není nic. Místo ovládací páčky jen prázdno na umakartové stěně. O moc lépe to nevypadá ani v sousedním kupé. Vypínač sice nad dveřmi je, ale v improvizovaném provedení. Nalomená plastová páčka ovinutá odizolovaným koncem drátu vypadá podezřele. Bude při zapnutí světla probíjet? Naštěstí ne. Zářivka se rozsvěcuje a cesta napříč republikou a zpět může začít.
Na okna raději nesahat
Ve čtvrt na čtyři nad ránem vjíždí vlak do českotěšínského nádraží. Má sice jen čtvrthodinové zpoždění, ale i to stačí na to, aby osobní vlak ve zpátečním směru byl už pryč.
Proti původnímu plánu je tak potřeba čekat v prázdné hale hodinu na další spoj do Ostravy. Toalety jsou na nádraží čisté, vodovodní baterii ovládá fotobuňka a mýdlo v dávkovači voní jemně kokosem. Příjemná idyla však nevydrží dlouho, končí s příjezdem pantografu do Ostravy.
Květnová rána jsou chladná a ve vlaku se netopí. Dospat noc tu kvůli zimě a ostrému světlu zářivek moc nejde. Problematický je i pokus vyvětrat ve voze vydýchaný vzduch. Dolů jde okno stáhnout lehce, stačí na to jedna ruka. Na jeho vytažení zpět se do madla musí opřít dva dospělí muži, stejně však mezi oknem a rámem zůstává malá štěrbina.
Boj o sedadla
Na nástupišti ostravského nádraží se po páté hodině zvolna scházejí lidé, kteří budou expresem Jan Perner cestovat do Prahy. Řada cestujících se navzájem pozoruje a odhaduje vzájemné šance v boji o místo v přijíždějícím vlaku. Získat na více než tři sta padesát kilometrů dlouhou cestu pohodlné sezení není jednoduché.
V prvním vagonu za lokomotivou je příjemné teplo, ale většina míst je rezervována pro cestující s místenkou. Ve druhém vagonu je o poznání volněji, ale to jen proto, že se v něm netopí. A od třetího vozu se už na všechny pasažéry sedadlo nedostane. Pokud člověk nepatří mezi známé průvodčích, kteří mají ve vlaku vyhrazené jedno kupé pro sebe.
"Andula, pojď!" odemyká u Hranic na Moravě průvodčí kupé pro svoji kolegyni a známého. Řadoví cestující se tlačí na chodbičce a průvodčí vykloněná ze svého kupé se je snaží popohnat dál.
"No tak si postupte dál do vozu. Všechna okna jsou stejná, všude uvidíte stejně dobře."
Lidem se však dál nechce. Na konci vagonu jsou totiž oddíly pro kuřáky, ze kterých se line nepříjemný cigaretový kouř.
Nový den začíná ponožkami a sekanou
Před půl sedmou začíná pro komunitu cestujících v expresu nový den. Ten okamžik poznáte snadno, je společný snad pro všechny ranní vlaky. Vagonem se nejprve rozvine vůně česneku a majoránky.
Sekaná mezi dvěma plátky chleba je snídaně, na kterou cestující už dlouhé roky nedají dopustit a jejíž vůně spolehlivě probudí každého. Za vůní pečeně následuje o něco slabší kyselé aroma. To někdo právě zakousl k sekané nakládanou okurku.
Po snídani následuje převlékání ponožek. Silné a teplé ponožky chránící před ranním chladem se ukládají do tašek a nahrazují je ponožky, které se lépe hodí k lodičkám a polobotkám.
Ohleduplný šepot je po snídani dávno pryč a z útržků hlasitých hovorů je možné se dozvědět leccos zajímavého.
"Mě když chytne žlučník, tak to znamená, že někde určitě bude zemětřesení," svěřuje se žena cestující do Olomouce své přítelkyni a po chvíli přidává další ze zaručených předtuch. "A když vidím myš na chodníku, bude někde velká voda."
O nějakém vyvětrání pachu po sekané nemůže být ani řeč.
Když se dvě ženy pokusí otevřít malé větrací okno, vystřelí ze sedadla za nimi čísi ruka a bez řečí okno zabouchne.
Kupte si trpaslíka nebo podprsenku
Chebské nádraží je oázou obchodu. Mnohé prozrazuje například ceník za použití sociálního zařízení, nejpropracovanější na celé projeté trase: pisoár tři koruny, stejně jako pouhé umytí rukou, kabinka pět korun, holení je za desetikorunu a čtvrthodinové sprchování vyjde na pětačtyřicet korun.
Zajímavou nabídku skýtá i nádražní hala. Kromě tří trafik je tu květinářství, dokonce i prodejna spodního prádla.
Na samém konci republiky v Aši je nádraží o poznání skromnější. Jediné, co se dá v jeho okolí vidět, jsou sádroví trpaslíci, cigarety a alkohol.
Dělničák je slušný vlak
"Tohle je slušnej vlak, dělničák. Tady jsou lidi už tak vychovaný, že po sobě při nastupování zavírají dveře, i když nemusí," říká pyšně průvodčí o ranním spoji z Chomutova do Teplic. Po trase pendluje už desátým rokem a ví o ní všechno.
"Nejhorší je to v noci z pátku na sobotu. To se tu povalují ožralové, nemají lístek, tak co s nima? Vyhodit je na další zastávce z vlaku," popisuje rázné řešení.
Škoda, že pohoda z vlaku neplatí také na chomutovské nádraží. Toalety jsou tu sice levné, za pouhou korunu, ale otevírají se až v šest hodin. Omezená otevírací doba je pak za nádražní budovou cítit. Do Prahy v tu chvíli zbývá ujet po regionálních tratích 260 kilometrů, na kterých už ani jednou průměrná rychlost vlaku nepřesáhne padesát kilometrů v hodině. Dieselové motoráky však místo rychlosti nabízejí romantiku, stačí přivřít oči...
Motor zabírá ve vysokých otáčkách, automatická převodovka nemá už kam přeřadit, vůz se chvěje a nárazy tvrdého podvozku otřásají sedadly. Jako by vagon šplhal po horské dráze na skalnatý štít a ještě u toho vyjel mimo koleje.
Ve skutečnosti přitom jen v mírné zatáčce míjí zahrádkářskou kolonii kdesi za Teplicemi. Pokud má člověk dost času, může ho taková cesta i bavit.
