S Petrem se scházíme v deset večer v temném dvorku za jedním z pražských supermarketů. Celá akce musí proběhnout potichu a hlavně nenápadně, aby si nezvaných návštěvníků nevšimli zaměstnanci prodejny, kteří celou noc v prodejně naskladňují nové zboží.
„Jsou v pohodě, nejspíš by s tím neměli problém. Ale nebudeme to pokoušet,“ říká Petr. Pomocí speciálního háku odemyká železnou klec, v níž jsou umístěny velké kontejnery a několik popelnic. „Podívej, pokaždé tu jsou kvanta čerstvých housek,“ šeptá a ukazuje do jedné z popelnic naplněné po okraj všemi možnými druhy pečiva - je stále krásně měkké. Ve velkých kontejnerech pak nacházíme brambory, banány, ananasy, melouny i rajčata. Sem tam se najde nahnilý kousek, ale většina vyhozené zeleniny a ovoce je v pořádku.
On-line reportáž Život s životním minimem (více o ní čtěte zde):
„Podívej, vyhazují i čaj,“ ukazuje. V kontejneru nakonec najdeme asi deset krabiček. U másla, mléka a jogurtů, které už lehce přesáhly datum doporučené spotřeby, vyjadřuji pochybnosti. Petr je však suverénně skládá dál. „Jogurty jsou dobré ještě měsíc potom, co projdou,“ říká s tím, že je konzumuje zcela běžně.
V jednu chvíli se od zadního vchodu do marketu ozvou hlasy a oba strneme. „Přišli si zakouřit. Musíme počkat,“ šeptá Petr. Další skoro půlhodinu čekáme a mráz postupně zalézá pod kůži. Konečně se ozve zaklapnutí dveří a můžeme pokračovat. Naplněné bedýnky postupně skládáme do kufru auta. O půlnoci už je napěchované tak, že se do něj nic víc kromě řidiče a spolujezdce nevejde.
„Ke kontejnerům vyrazím tak jednou za dva tři týdny. Pak se ženou žijeme ze zásob. Nebaví mě shánět jídlo obden,“ říká.
První zkušenosti s dumpster-divingem, neboli doslovně přeloženo s potápěním v kontejnerech, nasbíral v devadesátých letech ve Spojených státech a ve Španělsku. „Myslel jsem, že v Česku to nepůjde, ale postupně jsem zjistil, že se tady vyhazuje ještě více jídla,“ říká Petr.
Potraviny by mohl bez problémů i pohodlně nakupovat, o peníze nouzi nemá. Z principu však nechce: „Tady se úplně v klidu vyhazuje zcela dobré, kvalitní jídlo. To mě štve. Když všechno nespotřebujeme sami, snažíme se jídlo aspoň někomu nabídnout, nebo ho necháme někde ve volném prostoru, aby si ho někdo mohl vzít.“
Nejlepším řešením by podle něho bylo, kdyby obchodní řetězce měly povinnost dávat vyřazené potraviny neziskovým organizacím, které by je pak rozdělovaly mezi potřebné. V některých zemích, například ve Francii, tato povinnost již existuje. V Česku to však zatím funguje - nebo spíše nefunguje - na dobrovolné bázi (více čtěte zde).
Supermarkety mohou darovat prošlé potraviny zdarma nebo alespoň velmi levně potravinovým bankám, ty je pak přerozdělují humanitárním nebo charitativní organizacím. Jenže podle zkušeností Petra a celé řady dalších dumpsterů to příliš nefunguje - kontejnery jsou stále plné dobrého jídla.
Podle celosvětové anarchistické iniciativy Food Not Bombs, jejíž dobrovolníci pracují v městských parcích, na ulicích a v jídelnách, je třeba změnit distribuci potravin a zespravedlnit přístup ke zdrojům.
„Supermarkety, nadnárodní společnosti ze své podstaty v kapitalismu a konzumní společnosti budou plýtvat potravinami a generování zisku bude jejich jediným cílem. To ale není důvod nesnažit se jídlo zachránit ať už formou dumpsterdivingu nebo zákazem vyhazování potravin,“ říká Aleš Vilímek z pražské pobočky Food Nod Bombs.
Z jídla, které členové iniciativy najdou v kontejnerech, vaří několikrát do týdne teplé veganské jídlo. „Rozdáváme ho všem lidem bez rozdílu, tzn. nejen lidem bez domova, důchodcům a sociálně vyloučeným, ale i náhodným kolemjdoucím, cestovatelům.. komukoliv, neptáme se a nerozlišujeme,“ vysvětluje Vilímek.
Jak vzniká nejlevnější guláš v Praze? Z lančmítu či kuřecích jater:
