Hilary Mary Mantelová (nar. 1952) si nejenom vydobyla aureolu největšího anglického spisovatele (mužský rod v tomto případě je nutný). Tato tloušťkou sužovaná intelektuálka středního věku pobláznila i nejnáročnější mužské čtenáře. Ambiciózní studentka práv, jíž v kariéře soudkyně zabránila zákeřná nemoc, se vrhla do klíčových dějinných situací a rozehrála v nich své romány s bravurou špičkového historika a s vnímavostí citlivé ženy. Našla klíč, jímž otevírá dosud nedostupné komnaty. Na rozdíl od parománů splácaných z rádoby historických pramenů, ona nejenže precizně zkoumá historický čas a pedanticky studuje reálie, v nichž se její postavy pohybují. Jako geniální malíř zobrazuje, co našla. Její historické postavy ožívají bezprecedentním způsobem, protože Mantelová se důsledně zabývá jejich motivy a pocity.
Hilary Mantelová
Když generální ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová (1956) navštívila před několika měsíci Londýn, aby podrobila inspekci konání britského ministra financí, většina světových komentátorů byla zaskočena její chválou na adresu v Británii dost nenáviděného Georga Osborna. Jenom ti nejpoctivější si všimli vážných námitek v ředitelčině rozboru. Ostatním unikly, neboť se nechali poplést sympatizujícím tónem a úsměvy, jimiž během tiskových konferencí ředitelka zaplavovala relativně mladého ministra. Kdo viděl následující den fotografii Lagardeové a Osborna (1971) ve Financial Times, musel zkoprnět. Romeo a Julie by přesvědčivěji nemohli v jediném pohledu kondenzovat hloubku svých sympatií jako tito dva „papaláši“ v oblecích.
Britský ministr financí George Osborne (vlevo) při rozhovoru se španělským ministrem Luis de Guindos Juradem (vpravo).
Jistě, mezi Lagardovou a Osbornem není nic, co by stálo za publikování. A přece. Francouzka Lagardeová vystudovala v USA, její instinkty jsou hluboce proanglosaské. A Osborn je evidentně přitahován kombinací nonšalantní elegance a bravurního uvažovaní této Francouzky. Jedná se o nehmatatelný, ale mocný aspekt každé komunikace a motivace státníků. A právě tato „citová“ část jednání má často reálné důsledky na vývoj vztahů jak v zahraniční politice, tak v současném způsobu řešení, nebo spíše neřešení současné krize. Historie Evropské unie by se dala nejprecizněji a nejpochopitelněji popsat právě podle „návodu“ Hilary Mantelové.
Šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová přichází na jednání ministrů eurozóny v Bruselu. Ministři mají schválit půjčku pro Řecko. (20. února 2012)
A Ind Ratan Tata (1937)? Tam, kde nejprve zkolabovala viditelná ruka privatizace Thacherové a pak rozmáchlá ruka amerického Fordu, tam jako zázrak zafungoval – nemám lepší slovo – cit. Řeč je o automobilce Jaguar.
Společnost jednoho z nejvlivnějších podnikatelů světa, Inda Ratana Taty, zakoupila firmu Jaguar původně jen coby součást balíku, který jí umožnil výrobu Land Roveru a dalších terénních vozů. Ale protože Ratan měl vždy slabost pro „nejkrásnější auto světa“, dal svým konstruktérům kreativní a finanční volnost. V září byla pak ke spatření nový Jaguar F-TYPE, dvoumístný sportovní vůz. Láska se v tomto případě povzbudivě snoubí s čísly účetních. Takže zatímco ostatní výrobci se vesměs potýkají s nadvýrobou, v Indově automobilce nedaleko Liverpoolu se teď vesele svítí a bouchá na tři směny.
Jaguar F-type
Citliví idealisté většinou končí na smetišti dějin. Nicméně současným titánům globálního byznysu by injekce citlivého idealismu evidentně prospěla. A hlavně – prospěla by při kormidlování lodi, na níž se coby civilizace potácíme. Jinak bude jednou nějaká jiná Hilary Mantelová bravurně psát o našem zániku.
