Čekal jsem odpověď, ale ta přišla už hromadně všem až v neděli ráno.
Protože nebudu moci být ani ve čtvrtek v Národním divadle, ani v pátek v Olomouci, chtěl bych se tímto způsobem rozloučit a poděkovat Pánu Bohu za to, že mi Pavla poslal do cesty. Znali jsme se sice jen krátce, ale získal si mě a je škoda, že jsme se poznali tak pozdě...
S Pavlem Dostálem se loučí nejbližší rodina, politici, umělci a další a také já bych rád řekl "na shledanou", protože vím, že Pavel mě prostě jen předchází tam, kam směřuji.
Až se tam jednou potkáme, řekneme si, jak to všechno je doopravdy! Když jsme spolu naposledy mluvili, řekl mi, že po něm ten můj "šéf" jde. Upřímně řečeno, trošku mě to zabolelo. To mám "Šéfa"! Pomyslel jsem si... Ale vím, jak to myslel. Celý Dostál! Chtěl bych mu moc poděkovat za to, že k mému "Šéfovi" měl úctu.
Mluvil o Něm vždy jako o Někom! Sice jsem si přečetl v novinách, že jediný, s kým Pavel Dostál neuměl moc vycházet, byly církve, ale já i ten "Šéf" dobře víme, že to tak nebylo.
Duchovno mu vždy bylo blízké, někteří duchovní pak už méně. Ale možná je to jinak, třeba naopak on nebyl blízký některým duchovním? Nakonec je to jedno! Myslím, že Pavel byl víc husitský než nejeden husita a více katolický než nejeden katolík. Politici o něm budou mluvit jako o politikovi, umělci jako o umělci, a aby ten obraz byl co nejplnější, chci jako duchovní, který mu trochu nahlédl do duše, dát svědectví o Pavlovi jako velmi duchovním člověku. Snad se za to nebude zlobit.
Píšu toto rozloučení také proto, že mám výčitky svědomí, že jsem na něj v posledních dnech zapomněl.
Netušil jsem, že je to tak vážné.
A poněkolikáté si uvědomuji, jak velkou pravdu měl můj oblíbený polský básník Jan Twardowski, který napsal "spěchejme milovat lidi, protože rychle odcházejí"! Až budeme na konci, nebudeme trpět tím, co jsme špatného udělali, pokud jsme toho litovali, ale tím, že jsme mohli milovat a nemilovali, že jsme mohli pomoct a nepomohli, že jsme mohli zavolat a nezavolali, že jsme se mohli usmát a neusmáli, že jsme mohli podržet za ruku a nepodrželi...
Pavel však tento problém zřejmě neměl. Děkuji mu za jeho zavolání, za úsměv a za podanou ruku, i když jsme každý byli na jiném břehu... A děkuji hlavně za lekci, jak důstojně z tohoto světa odejít. Doufám, že to také tak dokážu.
