Křesťanské církve znají a potírají smrtelné hříchy už po staletí - od 6. věku, kdy mezi ně papež Řehoř Veliký zařadil chtíč, závist, hněv, lakotu (chamtivost), lenost, obžerství a pýchu. To byly podle něj prohřešky, které lidské duši nejvíce překážely na cestě k Bohu.
Dnes by se lidé řady z nich s chutí dopouštěli. Platí to zejména pro chtíč, přitahující dvě pětiny tázaných mužů, a pro obžerství, jemuž by zase ráda holdovala až pětina žen.
Polovina tázaných také připustila, že se během posledního měsíce stala obětí hněvu, a další třetina přiznala totéž u pýchy, lenosti či obžerství. Ale lidé už tyhle věci moc tragicky neberou. Dnešní doba má aspoň v Británii jinou hierarchii hodnot, která se projevuje i v tom, co lidé odsuzují a co tolerují. Ze starých smrtelných hříchů uznávají Britové jen jediný, totiž chamtivost, kterou si spojují s konzumerismem.
V čele nového žebříčku hříchů stojí podle MORI krutost následovaná cizoložstvím. I sobeckost, nečestnost a pokrytectví získaly více "bodů" než tradiční hříchy jako hněv či závist. Co více, za hřích je považována i bigotnost či náboženský fanatismus, které by za Řehořových časů byly možná spíše ctností.
Ukazuje to rys naší doby, která nechce ovlivňovat duše lidí a nutit je ke zlepšení - úplně stačí vnější konformita a dodržování přijatých norem.
Snad se zdá, že mezi krutostí a hněvem či cizoložstvím a chtíčem není zase tak velký rozdíl a změna v pojetí hříchů není zase tak velká. Ale člověk si může pěstovat nenávist k druhému na dně duše, i když mu nic krutého nedělá. A může se ohlédnout za každým mužem či ženou, které potká, aniž se tím dopustí cizoložství. Zdá se, že to, co se děje na dně duše, je věcí každého z nás.