Drezína a filozofie

Řítíte se v drezíně, kterou nejde zastavit. Trať se větví. Na levé větvi pracuje pět lidí, vpravo jeden. Nevědí o vás. Jediné, co můžete udělat, je rozhodnout, zda odbočíte vlevo, což bude stát pět životů, nebo vpravo, což znamená jeden život. Na otázku, co by v této situaci udělali, odpovídá většina lidí, že by odbočili doprava. Protože jde o myšlenkový pokus filozofů zkoumajících morálku, sledujete teď neovladatelnou drezínu ještě jednou. Přitom stojíte na mostě nad kolejemi, kde opodál pracuje nic netušících pět lidí. Vedle vás stojí člověk, kterého neznáte. Jestliže jej shodíte na koleje, pak sice zemře, ale jeho tělo drezínu zastaví. Většina lidí na otázku, co by v této situaci udělali, odpoví, že by neznámého člověka na koleje neshodili. V prvním případě tedy většina z nás, teoreticky, obětuje jednoho člověka za pět. Ve druhém, který vypadá stejně, obětuje pět lidí místo jednoho. O paradoxních rozhodnutích tohoto druhu přemítají filozofové bez většího výsledku celá staletí. Starou zkušeností je, že obtížně řešitelné problémy někdy pomůže řešit nová technologie. V posledních letech se prudce vyvíjejí zobrazovací metody, jimiž lze zkoumat funkční architekturu mozkových systémů, které řeší nějaký problém. Kombinací různých metod se dá dospět k časovému rozlišování v milisekundách a prostorovému rozlišování v milimetrech. Některé části mozku při zátěži zvýší činnost, jiné ji utlumí. Otázka zní: které, kde, kdy a proč. Donedávna se zkoumaly poměrně jednoduché úlohy. Například, co se děje, jestliže se na něco díváme, čteme, vybavujeme si něco z paměti, řešíme prostorový nebo početní úkol, máme-li strach, dostaneme-li dávku kokainu nebo máme halucinace. V poslední době se však začínají zkoumat složitější problémy. Co se děje v mozku čtenáře, potká-li se s metaforou z Prousta? Jak rozlišujeme rasové rozdíly? A jak poznáme různé emoční výrazy v obličeji? Jak dojdeme k pocitu, že je nějaká tvář důvěryhodná a jiná patří rodilému darebákovi? Co se v mozku aktivuje, a co naopak tlumí, prožíváme-li pocit štěstí, smutku nebo hnusu, či necháme-li si běžet složité zrakové představy? Řeší zrakové části mozkové kůry představu mravence na špičce prstu stejně, jako bychom se na něj skutečně dívali, nebo odlišně? Co s námi dělají různé druhy reklamy? Zajímalo by vás, co se v mozku děje, prožíváme-li akutní romantickou lásku? Ta se dá poměrně slušně definovat. Do přístroje nastoupil větší počet akutně zamilovaných dobrovolníků. Poté se dívali na fotografie bytosti, kterou milují, a fotografie podobných bytostí, které nemilují. A hle - pohled na fotografii bytosti, do níž jsou šíleně zamilováni, mozek doslova rozsvítil ve stejných oblastech, v nichž září, jsme-li ve výbušně blažené fázi po dávce kokainu nebo při pořádném sexuálním nabuzení. Podobně se začala zkoumat činnost mozku lidí řešících morální dilemata typu drezína. Dobrovolníci jich postupně řešili šedesát. Předběžné výsledky ukazují, které části mozku se namáhají při řešení těchto nejsložitějších čistě lidských problémů. A to nejzajímavější? Tenhle projekt na Princetonské univerzitě v USA nevede neurovědec, ale Joshua Greene, mladý, novopečený filozof. Že by se i tahle větev filozofie začala měnit na vědu podobně, jako tomu bylo s tolika jejími minulými větvemi?

Autor je neuropatolog, zabývá se vztahem mezi mozkem a chováním