V lítém boji o každičký hlas jde obyčejně všechno stranou včetně fair play a úsporného chování. Stojí-li navíc proti sobě strany, které mají výhodu majetku z minulosti (ČSSD, KSČM, KDU-ČSL...), a strany bez zděděného majetku (ODS, US...), o rovných podmínkách stejně nejde moc mluvit.
Jakýkoliv limit lze ostatně obejít. Spřátelené soukromé firmy "náhodou" vydají zrovna před volbami knížku s portrétem politika X, politik Y se "náhodou" objeví v záběru z mezinárodního fotbalového mače, reklamní agentura udělá politikovi Z kampaň gratis, neboť se jí dvojnásob odvděčí později, až bude velet třeba ministerstvu pro rozvoj bůhvíčeho.
Velké strany se ani nemusí obávat, že by po předvolebních lukulských hodech musely následné roky třít bídu. Ovládají státní rozpočet, dělají zákony. V okamžiku, kdy spatří dno své pokladny, zajistí si štědré příspěvky ze státního. Nenajdeme v našich poměrech skutečně vážný důvod, proč by strany vévodící volební kampani samy začaly nějak výrazně šetřit.
My voliči se sice nakrátko pohoršíme nad velkou útratou, ale hodit lístek do urny půjdeme tak jako tak. Jen bychom měli dobře vědět, že každý darovaný pytlíček čaje, CD s revolučními hity, sanitku měřící tlak krve nebo talíř volebního gulášku s pivkem navrch si zaplatíme my občané, daňoví poplatníci. Sponzoři se totiž stranám ze známých důvodů už tolik nenabízejí.
V mediálním věku se politici bez velkých kampaní neobejdou. Kdo není vidět, slyšet, jako by neexistoval. Na roztodivné reklamní dárky, tomboly, billboardy či zlatá hrdélka popových hvězd však není radno skákat. Stejně je stranám připravují profesionálové.
Vládnout za politiky už však nebudou. Zatím.
