Nejprve něco obecnějších slov. Vloni na podzim otevřené Centrum současného umění DOX v pražských Holešovicích se nachází v nesnadné fázi: svoji existenci nastartovalo v údobí ochabující ekonomiky, na níž je přitom do značné míry závislé, protože je financováno ze soukromých zdrojů. A investice do umění – a to jakýmkoliv způsobem, například formou podpory konkrétních výstav – je pro drtivou většinu investorů utahujících nyní kohoutky čímsi zbytným.
Ale i kdyby bývalo ekonomické tempo neochablo, DOX by musel ne-li o existenci, tedy minimálně o pozornost tvrdě usilovat. I v rámci hlavního města leží poněkud z ruky, neboť Holešovice prostě nejsou pražským centrem, stejně jako jím není Karlín.
O výstavěČtrnáct S. Koncepce výstavy Milena Slavická a Kamila Ženatá. Katalog – vydaný nakladatelstvím Houdek - má 50 stran, náklad 500 výtisků a stojí 120 korun. |
Ano, obě ty čtvrti ožily různými firmami a provozovnami, vyrostla v nich office centra, ale zajeďte si tam o víkendu – jsou to čtvrti polomrtvé. Snad jednou v budoucnu jimi budou korzovat lidé a vyhledávat zde kulturu a umění. Tato vize se naplňuje, jestli vůbec, zatím ve své nejranější, nejskromnější fázi. Stručněji a jinak: v tomto státě existuje opravdu jen nepočetná vrstva lidí, kteří "jezdí za výstavami", nepočítáme-li občasné vlny vyrazivší do Vídně třeba za van Goghem. Reálně vzato: ovšem ani do té Vídně Češi početněji nevyjedou, je-li tam instalováno současné umění, právě takové, na něž se specializuje i DOX.
Protože tedy poloha uměleckého centra DOX není vzhledem k dosavadním tuzemským diváckým zvyklostem ideální, musí tato instituce lovit umělce a díla pro domácí publikum atraktivní. Takovým úlovkem je nynější instalace Entropy Davida Černého. To především kvůli ní, nikoliv kvůli přehlídce děl skotského, světové proslulého Douglase Gordona se teď do centra DOX chodí.
Ale v současnosti se v něm koná ještě jedna expozice, v zatím nedokončené části areálu. Byla zahájena u příležitosti nedávné Mezinárodní konference skupinové psychoanalytické psychoterapie, ale velmi zdařile existuje i bez konference. Jde o projekt Čtrnáct S.
Dočasný tým, trvalý zážitek
Přesné definování tématu je nutnou, ne však dostačující podmínkou kolektivních nebo chcete-li kurátorských výstav současného umění. Definované téma často z instalace papírově trčí, ale není zhmotněno samotnými díly - a ta si pak v galerii existují svým samostatným životem.
Téma Čtrnáct S programově ladilo s tématem zmíněné konference, jímž bylo hledání propojení či přemostění různorodých celků (profesních, klinických, etnických, sociálních i jiných skupin). Kurátorky Milena Slavická a Kamila Ženatá chtěly takto propojit a přemostit tvorbu několika autorů (včetně Ženaté, která je i aktivní výtvarnicí). Pracovaly přitom s postřehem, že "mnoho českých slov, která začínají od písmene ‚s‘, se vztahuje k velmi důležitým tématům týkajících se našeho prožívání". Takových slov kurátorky vybraly čtrnáct: smutek – samota – sex – superego – soustředění – sen – střed – spojení – stín – strach – setkání – skrýš - souvislosti – smrt. Nechaly ta slova napsat na stěny členitých nedokončených prostor v centru DOX a ke každému tomu pojmu přiřadili určité dílo, respektive určitého autora či autorku. Vybíraly z různých generací: nejstarší z vystavujících, Viktor Pivovarov, je ročník 1937, nejmladší, Libuše Vendlová, ročník 1978.
Vystavující umělciJosef Bolf, Václav Buriánek, Jiří Černický, Federico Díaz, Ivana Lomová, Michal Nesázal, Petr Nikl, Michal Pěchouček, Viktor Pivovarov, František Skála, Pavel Tichoň, Libuše Vendlová, Kateřina Závodová, Kamila Ženatá. |
Propojovací síť je tedy na výstavě patrná, ale nebyla by nic platná, kdyby z děl samotných nesálal určitý pocit a kdyby ta díla, jakkoliv volně a různě, spolu nekomunikovala i bez onoho explicitního provázání. To se daří, ale co víc a především – kolekce Čtrnáct S se výtečně potkala s nedokončenými prostory v DOX, s jeho schodišti, chodbami, sály, sloupy; jako by tu nebyl ani začátek, ani konec.
Josef Bolf své zoufalé bytosti nakreslil – coby "ilustraci" slova smutek - v nadživotní velikosti na obrovskou stěnu u stoupající chodby. Ta ústí do (budoucího) sálu, kde František Skála instaloval do výšky několika metrů "naturalistickou" kostru na houpačce s vlajícím závojem (Triumf smrti) a obrovskou látkovou hlavu, která se v pravidelných intervalech vzdouvá a zase uvadá (Smrt smrťoucí). V těchto partiích asi jen úplný ignorant nepociťuje DOTEK výstavy a nezastupitelnost vjemu, které je výtvarné umění schopno divákovi poskytnout. Na sál navazují provizorní kóje s videi, fotografiemi a na přilehlých stěnách i s obrazy (Kateřina Závodová, Jiří Černický, Michal Nesázal). Tady jsou k vidění sice ne tak monumentální ataky jako u Bolfa a Skály, nicméně oslovující díla ano – například soubor Nesázalových drobných pláten Útočiště, fantaskních staveb a krajin, v nichž jejich obyvatelé přebývají, vytvářejí si svůj mikrokosmos, chrání se v nich před vnějším světem.
Výstavu pořádajíObčanské sdružení Schrödingerova kočka/Schrödinger´s Cat, www.schrodingerovakocka.cz |
Jemný, bílý, vypouklý objekt Petra Nikla Světelný stín se bezmála skrývá o podlaží níž – tak jako téměř "neviditelný" je ten stín, který objekt vrhá. Novou obrazovou razancí, malbou "bez dodatků" se vyznačují plátna Viktora Pivovarova, tělesná, erotická a minimalistická. Michal Pěchouček na svých třírozměrných plátnech s mladými muži držících knihu výtečně kombinuje kresbu s nášivkami a reálnými kusy pyžama. Jmenuje se to Sex, jmenovat by se to mohlo Sen. Sen se tady však jmenuje "psychokomora" Kamily Ženaté; do ní se návštěvník může uchýlit a sledovat projekci švankmajerovské ražby, poslouchat sugestivní snové vyprávění dívky a nechat se unášet barevnými proměnami "hororově" nasvěcovaného křišťálového lustru, který je v té komoře pověšen.
V silovém poli
Procházka nedokončenými částmi centra DOX je v tomto případě výpravou k sobě samému, protože výstava diváka vybízí ke konfrontaci. Důkazem toho, že kolekce funguje, je existence "silového pole" Čtrnácti S – přecházíte od díla k dílu a rozpoložení, do něhož jste se tu dostali, se vás drží, jednotlivá díla otevírají ve vaší mysli různé přihrádky, máte potřebu se k některým exponátům vrátit a nechat je k sobě a do sebe přijít ještě jednou. Zcela za sebe musím říct, že u tuzemských kolektivních výstav současného umění jsem už dlouho nebyl účastníkem tak intenzivního setkání.
