Neváhal ji nazvat hlupákem, naznačoval korupci a riskoval, že ho nyní, když se ukázalo, že nepochybila, zažaluje.
Je za tím jen vypočítavá politika, přesvědčení, že boj proti velkým majetkovým vlastníkům hlava nehlava přinese hlasy voličů? Možná ne tak docela. "Nebojuji proti šlechtě," říká sám. Připomíná, že jsou šlechtici, s nimiž jeho úřad vychází velmi dobře, jako například kníže Schwarzenberg.
"Nebrojím proti restituentům, s mnohými fyzickými osobami, které zrestituovaly kulturní památky, mám já i ministerstvo velice dobré zkušenosti." Ale jedním dechem upozorňuje: "Dbám o to, aby nebyl majetek patřící státu převeden do vlastnictví lidí, kteří na něj na základě dekretů prezidenta Beneše nemají nárok, což je mou povinností," říká ministr.
Už od bitvy na Bílé hoře, kdy poražení čeští šlechtici přišli o obrovské majetky ve prospěch cizinců, se tuzemská šlechta v podstatě rozdělila na českou a německou. Toto rozdělení nekompromisně stvrdila druhá světová válka. Kdo ze šlechticů se dal tehdy k Němcům, má (on či jeho potomci) při současných restitucích smůlu. Když německý původ šlechtických předků neodhalí nedostatečně bdělá státní instituce, zkouší jej odhalit ještě bdělejší ministr.
Právě ministerstvo kultury předalo ministerstvu vnitra podklady, které údajně dokazují, že české občanství Františku Kinskému nebylo uděleno v souladu se zákonem. Ministerstvo vnitra nyní celou záležitost prověřuje. František Kinský požaduje stejnojmenný palác na pražském Staroměstském náměstí a další majetky, soudní stání mu však zatím štěstí nepřineslo.
Na první pohled možná sympatické tažení proti "cizácké šlechtě" má však jeden háček. Ten spočívá v tom, že šlechtici se od bitvy na Bílé hoře ženili a vdávali navzájem mezi sebou a rody se všelijak míchaly.
Například rod Kinských má dvě větve: s Radslavem Kinským ze Žďáru nad Sázavou sám ministr Dostál vychází "velmi dobře", o jeho příbuzném Františku Kinském však tvrdí, že je Němec.
Určit dnes, která rodina je německá, a která ne, je možné jen na základě Benešových dekretů - ty i v současnosti rozhodují o tom, který vlastník měl po válce nárok na české občanství. Mnohdy je to však obtížné, ne-li nemožné po letech dokázat.
"Byl jsi Němec, sloužil jsi za války Němcům? Nic nedostaneš. Ale může se po dvaceti letech v archivu zjistit, že to není pravda. Tak to bohužel je. To je to věčné napravování křivd," říká historik Lubomír Slezák.
Přesto může tvrdý postoj vůči šlechtě a odpor proti vydávání majetku přinést tuzemským politikům úspěch u velké části voličů. Proč? "Podle mne za tím není jen závist (i když Češi jsou hrozně závistiví), ale přesvědčení lidí, že většina šlechty je cizí. V tom je rozdíl mezi námi a Polskem či Maďarskem. Máme většinou šlechtu novou, v lidech tak podvědomě je, že to nejsou ti autentičtí představitelé českého národa, a od toho se odvíjí nechuť i vůči vydávání majetku," říká brněnský historik Jiří Pernes. A upozorňuje, že za války se skutečně část šlechty přidala k okupantům. "A lidé mají sklon to paušalizovat," říká.
Připouští, že lidé v německy mluvících šlechticích mohou vidět cizáky, kteří si opatřili příslušná potvrzení, restituují majetek a ohrožují jejich zájmy. "Boj proti nim může vynést politické body. Jiná věc je, jestli je pravda, že někoho ohrožují," říká historik.
"Boj" proti šlechtě není tradiční záležitostí jen české levice - ať už sociální demokracie či komunistů. V Česku má již od konce první světové války velmi silnou podporu u různých vrstev obyvatelstva: už první republika hned po svém vzniku zrušila šlechtické tituly (ty by se neměly správně užívat ani dnes) a rozjela tvrdou pozemkovou reformu namířenou především proti německy a maďarsky mluvící šlechtě.
A také tehdy šlo (přiznejme si) o opožděnou pomstu za Bílou horu. Proto Habsburkové za své konfiskované majetky jako jediní už tehdy nedostali náhradu.
