Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dost bylo zveličování zásluh Huga Cháveze

  8:45aktualizováno  8:45
Stoupenci nedávno zesnulého venezuelského prezidenta Huga Cháveze, ba i mnozí jeho kritici opakovaně zdůrazňují dva údajné úspěchy dodávající lesk jeho odkazu. Zaprvé, podíl lidí žijících v chudobě se v roce 2012 snížil na přibližně 28 procent, a to z rekordních 62 procent v roce 2003 (byť o tři roky dříve, počátkem Chávezova prvního funkčního období, dosahoval 46 procent). Zadruhé, většině Venezuelanů dodal pocitu identity, hrdosti a důstojnosti, které jim dlouho upírala zkorumpovaná a elitářská oligarchie světlé pleti.

Venezuelský prezident Hugo Chávez slaví další vítězství v prezidentských volbách. (7. října 2012) | foto: Reuters

Obě tvrzení jsou pravdivá jen zčásti a také jen zčásti vysvětlují Chávezovy opakující se volební výhry – 13 ze 14 celonárodních hlasování, včetně referend. Co se týče prvního tvrzení, The Economist i laureát Nobelovy ceny Mario Vargas Llosa právem Chávezův úspěch uvedli do souvislostí. Od začátku nynějšího století výrazně omezily chudobu téměř všechny země Latinské Ameriky, přičemž míra pokroku závisí na výchozím bodě a zvoleném koncovém datu, dobrých a zlých letech, spolehlivosti oficiálních dat a dalších faktorech.

Dařilo se prakticky všem

Příčiny tohoto pokroku jsou dobře známé: pro země vyvážející komodity, jako je Brazílie, Argentina, Peru, Chile a samozřejmě Venezuela, a pro ekonomiky založené na výrobě, jako je Mexiko, se s výjimkou let 2001 a 2009 jednalo o roky konjunktury. Nadto během těchto bezmála patnácti let většina vlád zodpovědně spravovala své účty: měly nanejvýš malé fiskální schodky, nízkou inflaci, dobře zaměřené programy proti chudobě a tak dále.

Jihoameričí státníci u rakve Huga Cháveze. Zleva: Argentinská prezidentka...

Jihoameričí státníci u rakve Huga Cháveze. Zleva: Argentinská prezidentka Cristina Férnadezová, uruguayský prezident José Mujica, bolivijský prezident Evo Morales a Mujicova žena, uruguayská senátorka Lucía Topolansky (6. března 2013)

To pomohlo potlačit nejen chudobu, ale i nerovnost, odvěkou metlu Latinské Ameriky. Podle ekonomky Nory Lustigové v letech 2000 až 2010 „příjmová nerovnost… poklesla ve všech sedmnácti latinskoamerických zemích, pro něž existují srovnatelná data“. Tento pokles byl obzvlášť výrazný ve třech největších zemích, tedy Brazílii, Mexiku a Argentině, které obývá téměř tři čtvrtiny populace v regionu.

Jedním venezuelským rozdílem je to, že Chávez k dosažení téhož úspěchu utratil přes bilion dolarů – v zemi, která má oproti Brazílii šestinový počet obyvatel a oproti Mexiku o málo víc než čtvrtinový. Přestože dlouhodobá životaschopnost a účinnost brazilských a mexických programů podmíněných peněžních převodů je sporná, jsou tyto iniciativy proti chudobě rozhodně lépe koncipované než Chávezovy masivní a paušální dotace do všeho - od drůbeže a mouky po bydlení a benzín.

Cestující v historické dřevěné soupravě metra na trase A v argentinském Buenos...

Cestující v historické dřevěné soupravě metra na trase A v argentinském Buenos Aires.

Chávezův takzvaný „bolívarský socialismus jedenadvacátého století“ doprovázel též rozvrat venezuelského průmyslu, ohromný nárůst násilí, exploze zahraničního dluhu a vyčerpání devizových rezerv. Ostatní velké země regionu žádný z těchto problémů nepostihl – přinejmenším zdaleka ne v takovém rozsahu. Kdyby si Chávez s čísly nepohrál, jak mají demagogičtí a populističtí vůdci ve zvyku, výsledky by skličovaly víc.

Zneužil a rozšířil rozpolcenost

Druhý argument na obranu Chávezova odkazu je o něco solidnější, ale ne o mnoho. Pravda, obrovské přírodní bohatství Venezuely zneužívaly a často prohýřily elity uvyklé spíše na bulváry v Miami než na slumy v Caracasu. Zároveň ale platí, že Venezuela před Chávezem zažila čtyřicet let demokratické vlády, během nichž se na základě paktu podepsaného roku 1958 v Punto Fijo nenásilně u moci střídaly dvě strany, sociálnědemokratická a křesťanskosociální.

Venezuela se v regionu rovněž pyšnila jednou z nejčilejších občanských společností a tamní média patřila k nejsvobodnějším a nejprůbojnějším. Kromě Caracazo – vlny protestů proti volnotržním reformám v roce 1989, které si podle odhadů vyžádaly 3000 obětí na životech – tu docházelo jen k drobným návalům represe.

Jistěže, obrovské výseče venezuelské společnosti se právem cítily vyloučené z útulného konsenzu tamní elity a jejích nepřístupných vládních struktur a velice nelibě to nesly; zhruba polovinu populace však tvořila ctižádostivá střední třída. Chávez tuto rozpolcenost zneužil – a rozšířil. Ostatně současná kampaň před volbou jeho nástupce ukazuje, že země zůstává polarizovanější než kdy dřív.

Venezuelská dívka s náušnicemi s portrétem Huga Cháveze (25. září 2012)

Venezuelská dívka s náušnicemi s portrétem Huga Cháveze (25. září 2012)

Tohle mají i jinde

Je dost dobře možné, že Cháveze jeho údajné úspěchy a popularita přežijí. V době, kdy byl v úřadu, došlo snad k tomu, že jednoduše nerotovaly elity u moci, ale nastoupilo politické vedení, které vypadalo, hovořilo, obdivovalo a milovalo stejně jako tamní lid – vedení, které se ztotožnilo s miliony dříve marginalizovaných Venezuelanů a prospělo jim. Je-li tomu tak, Chávezův určený nástupce Nicolás Maduro si v nadcházejících volbách snadno poradí s opozičním kandidátem Henriquem Caprilesem. Chavismo přežije Cháveze.

Ať už ale bude výsledek jakýkoli, ani veškerý žal a balzamování vůdce nezmění prostý fakt: Venezuela a její obyvatelé se nemají výrazně lépe než před čtrnácti lety. A všech mírných zlepšení, která ve svých životech mohou pociťovat, bylo dosaženo i jinde – a za mnohem nižší ekonomickou i politickou cenu.

Slumy v Caracasu (2. října 2012)

Slumy v Caracasu (2. října 2012)

Jorge G. Castañeda, bývalý ministr zahraničí Mexika (2000-2003), je profesorem politologie a iberoamerických a karibských studií na Newyorské univerzitě.

Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.



Autor:


Pelikán v Rozstřelu: Varování před půjčkami jako u cigaret? Nejsem proti





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.