Došel mi humor

Staří Izraelité měli zvláštní rituál, jednou za rok byl vybrán kozel, na jeho záda byly symbolicky naloženy všechny hříchy Izraele, a byl vyhnán do pouště. To je původem anglického slova "scapegoat", tedy kdosi, kdo se stane "zástupným vinníkem", a díky komu se mi všichni můžeme cítit čistšími a mravnějšími, na koho můžeme pokrytecky ukazovat a přenášet na něho vše za co se sami stydíme nebo za co se bojíme přiznat odpovědnost. Udělala to i česká media, vybrala Václava Klause, oběť o to cennější, že byl předtím jejich miláčkem, a udělala z něho universálního vinníka. Naplněna mravnosti a pravdou pak tak dlouho ukazovala jedním směrem, až jim nakonec nevadilo, že ne naše země, ale naše svědomí se stalo spáleništěm.
Měl jsem právě rozepsaný článek o české politice a o českých mediích. Chtěl jsem v něm komentovat to, co se mi na české politice a specificky mediální politice a žurnalistice nelíbí, protože je vidím jako spojené nádoby, nedostaky jedné mají přímý vliv na kvalitu druhé. Zvolil jsem formu satiry, dovoluje mi určitou nadsázku a ostřejší fokus.
Pracuji v časovém pásmu, které se od toho domácího liší o šest hodin, a protože jsem od přírody nočním tvorem, obvykle přelétnu ranní český tisk než jdu spát.
Dnes jsem svůj článek nedopsal, došel mi humor. Ani s tím spánkem jsem moc neuspěl.
Přečetl jsem si zprávu iDnes o plánované vraždě reportérky Sabiny Slonkové a nejenom, že nevím jak dál, nevím ani jestli je nějaké dál.
Mám pocit, že česká společnost, media i politika se dostala do patové situace, otáčíme se jako stádo v kruhu, do kterého nás dostaly naše komplexy a v tomto stádě hledáme jistoty, ujišťujeme jeden druhého o tom, jak jsme bezvadní, protože už tomu ani mi sami nevěříme. I ten pokus o vraždu nakonec skončil typicky pro nás, zpackaně a hloupě.
Pokud někdo z našeho stáda jen trochu vyčnívá, stane se okamžitě cílem, někdy cílem likvidace charakteru, v tomto případě už se zdá došlo k pokusu o likvidaci fyzickou.
Jistě se dá namítnout, že politicky motivovaná vražda, ať už je jejím cílem politik, nebo novinář není českým objevem, ani u nás to co se stalo není něčím novým, vzpomeneme si na Rašína, Jana Masaryka a na systém, který z vražd a charakterové a fyzické likvidace oponentů, udělal metodu "legitimního" politického boje, zapojil do něj i státní aparát a justici, a dokázal likvidovat tolik lidí, že zde ani nemohu uvést jejich jména, tedy jen symbolicky - politička Milena Horáková a novinář Záviš Kalandra.
Jenže něco nového se dnes stalo, a to je důvodem, proč mám konečně blbou náladu i já.
Pokus o vraždu Sabiny Slonkové je, zdá se podle jejich vlastních údajů a hlavně údajů policie, přímo spojen s odhaleními v kauze Český dům, a jejím hlavním protagonistou, chráněncem ministra Kavana Karlem Srbou.
Neuplyne téměř dne, aby se v českých mediích neobjevil nový skandál. Spálená země a vytunelované hospodářství jsou už dnes pojmy, o kterých se ani nediskutuje, vše bylo opakováno a přežvýkáno, dnes už není ani možné mít jiný názor, pokud si někdo dovolí o nich zapochybovat, bez ohledu na to z jaké pozice, je okamžitě odhalen jako Klausův spojenec a nohsled, jeho reputace je zničena.
České skandály mají několik shodných vlastností, jsou téměř vždy o penězích, protože mít peníze je u nás už zločinem, a slovo podnikatel se stalo nadávkou. Dalším charakteristickým prvkem našich skandálů je to, že většinou končí do ztracena, vyšumí a postupně se na ně zapomene. Nic není vyšetřeno, veřejnost je krmena dalším čerstvým skandálkem, jen na komsi, ať už je vinen nebo ne, zůstane trochu špíny.
Dalším společným prvkem je to, že se dotýkají téměř výlučně jedné strany, i bratři Halbichové byli mediálně zajímaví jen do té doby, kdy Jan Ruml opustil ODS, finanční machinace ODA nebo KDU-ČSL se ani neměly čas stát skandály v pravém slova smyslu, přestalo se o nich psát, a mediálně nikdy nedostaly šanci "vypuknout".
Po těch stovkách skandálů a skandálků, po všech těch zoufalých voláních o spálené a vytunelované zemi, se obětí vraha měla stát žurnalistka, která pokud si vzala některou kauzu za svou, nenechala ji vyšumět, neskákala hystericky z jedné aférky na druhou. Nepsala obecné fantazie o spálené zemi, jako tolik jejich kolegů, ale tam kde viděla nepravost, nenechala se ani koupit ani zastrašit, bez ohledu na to, kdo se nepravosti dopustil.
A ano, existovalo a existuje v tomto divném českém mediálním světě několik výjimek. Jednou z nich je Sabina Slonková. Investigativní žurnalistika by u nás asi neexistovala, kdyby nebylo jí a jejího partnera Jiřího Kubíka. Případy skutečných kauz, které se staly jejich cílem, dotaženy byly, alespoň z jejich strany. Nevymezovali se politicky, jejich "obětmi" byly jak ODS, a její tajemný mrtvý sponzor Lajos Bács, ze kterého se, díky jejich vytrvalosti nakonec vyklubal živý Milan Šrejbr, tak Sociální demokraté.
Těch sociálně demokratických kauz bylo ale přeci jenom poněkud více, slavný Bamberk, který se týkal samotného Miloše Zemana, ministr Ivo Svoboda a jeho asistentka Barbara Snopková a Mělnická Liberta, kauza "OLOVO", průnik bývalých funkcionářů KSČ do  vlivných pozic poradců premiéra Zemana, který bývalý premiér cíleně tajil, tajemné přelivy peněz mezi Chemapolem, H-Systémem a Lidovým domem, anebo, a to již mělo být vážný varováním, kauza Lhotský, první pokus o politicky motivovanou vraždu svědka, který věděl příliš mnoho.
Je něco shnilého v našem státě. Posledních deset let naše media vytvářejí to, co potom samy nazývají "blbou náladou", soustřeďují se na osobu Václava Klause, kterého přitom mimo toho, že jej označují za viníka jimi proklamovaného spálení a vytunelování, popisují jako zdroj všeho zla a příčinu oné "blbé nálady".
A když pak mělo dojít k vraždě, obětí se měla stát novinářka, která neukazovala s nimi, která neztratila rozhled ani profesionální integritu, která se neotáčela se stádem, ale dívala se směrem, kde se právě cosi nemravného skutečně dělo, jen to našim mediím nestálo za tolik pozornosti jako Václav Klaus, kterého, ironicky ráda nazývají "sebezahleděným egocentristou", a kterého se, doufám, jim vyhnat do pouště nepodaří. 

Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video