Z Literárního archivu Památníku národního písemnictví, z pozůstalosti Terézy a Arna Novákových, shromáždila Blanka Svadbová korespondenci, kterou vedla spisovatelka s manželem Josefem Novákem (kolem dvou set dochovaných dopisů) a s dětmi, tedy s nejstarším synem Theodorem (něco přes třicet listů), ale hlavně se synem Arnem Novákem (1880-1939), literárním kritikem a historikem – proto „čtyřhlas“ v názvu publikace - Čtyřhlas Terézy Novákové.
O knizeBlanka Svadbová (ed.): Čtyřhlas Terézy Novákové |
Střídmost v dopisech ostatním dětem je dána tragickými okolnostmi. Prvorozené dítě Novákových se narodilo mrtvé, Theodor se utopil ve dvaadvaceti letech v Labi, Marie zemřela ve čtrnácti a Ludmila v devatenácti. Vladimír po neúspěšné zkoušce na vysoké škole spáchal sebevraždu a nejmladší Jaroslav, narozený v závěru devatenáctého století padl v první světové válce. Po takovém přehledu je obdivuhodné, že Teréza Nováková dokázala psát dopisy – s Arnem si jich vyměnili dohromady přes tisíc – ale navíc také zároveň tvořit své literární dílo, ony minimálně v učebnicích stále neopomenutelné „vesnické romány“ (Na Librově gruntě, Děti čistého živého, Drašar).
Co chválím, co odsuzuji
V roce 1889 podává Nováková manželovi radostnou zprávu o stavu dění: „Také by paní mlynářka nebyla proti tomu vzíti děti do stravy, dala jsem jí do večera zítra na rozmýšlenou. Překážkou by mohl býti jen Vladík a poněkud Marča; Vládík jest přímo nesnesitelný, vzdoruje, brečí, vše špiní, neposlechne nikdy - slovem jest to hrozný nezbeda. Marča také není nejhodnější - zato je Teda vzorný a Lila dnes již zase roztomila, včera byla neobvyklým pořádkem mrzuta. Arnošt je celým mlynářem, spřátelil se s mládkem, který vlastně stárka dělá, ač je mu 17 let.“ Tak jako by zároveň vyjevovala charaktery jednotlivých dětí.
Mimochodem, když píše o pár let později o prvním Vladimírově pokusu o sebevraždu, vyjadřuje se roztrpčeně: „Budou se Ti moje slova zdáti nemilosrdna, neženská; leč neumím si pomoci, Tvé přímo heroické oddanosti se obdivuji, zbabělost, jež ustoupila před bezvýznamnou tyranskou zkouškou, a tím rodinu uvrhla do podobného debaklu, odsuzuji. Jsem patrně více matkou Arnovou, který Prahu v údiv uváděl svým doktorátem a celou svou činností, a toho drahého, jediného Tedáčka, jenž tak hravě překonával nejtěžší disciplíny vědecké, z nichž většině lidí bylo úzko.“
Na způsob chytré horákyně
Samozřejmě, otázka, která brzy po otevření knihy Čtyřhlas Terézy Novákové vyvstane, zní: nakolik jde o korespondenci kompletní? Odpověď najdeme v ediční poznámce: „K dispozici jsme měli celkem 1305 jednotek.“ Z nich vybrala editorka 395 položek, které byly uloženy na CD vložené do svazku s přidanými poznámkami. A z tohoto výběru byla učiněna další selekce - už neopoznámkované dopisy vydané v tištěné podobě: „… z této korespondence sestavený co nejobjektivnější ´příběh´ tvůrčího i soukromého života Novákové a jejích nejbližších“.
Popravdě, tento postup „chytré horákyně“ není vůči čtenáři nejvlídnější. V knize sice čteme „příběh“ – zde je k dispozici 276 dopisů, ale okolnosti a vztah zmiňovaných postav musíme dohledávat na CD. Nebylo by snazší mít buď v knize poznámky (nebo alespoň přehledný rodopis), nebo na CD všechny dopisy? Proč ne všech 1305? Protože pak už by neměla oprávnění papírová podoba? Soupis korespondence je v závěru knižního počinu; v něm zjistíme, že občas byla odeslána pohlednice či korespondenční lístek, ale většinou jsou to dopisy čtyř-, ale též šesti- či osmistránkové.
Důvody výběru zmiňuje editorka v Úvodu. Ty o „setkání vysokého a nízkého“ nezní příliš věrohodně: „… vedle diskusí tvůrčího charakteru a věrného opisu struktury rodinné sounáležitosti a citovosti obsahuje údaje všední, praktické, neozvláštněné, irelevantní k nadosobnímu významu pisatelů, informace nepřesahující soukromou existenci“. Možná by bylo také zajímavé zjistit, že dotyční se potýkali s běžností, nejen s tím, co je „pro věčnost“. Ostatně měřidlo toho není nijak zřejmé. A tak: „Jako jediná možnost,“ pokračuje editorka, „se nám jevila forma koláže, kdy nůžkám padlo za oběť vše, co se nám zdálo efemérní a co narušovalo jednotný tón životního a uměleckého údělu.“
Možná výzva k dalšímu pátrání
Vnucuje se podezření, pro jaký cíl, s jakou vizí výsledné podoby spisovatelky, to bylo činěno? Nevíme a nezbývá než přijmout, že do ruky dostaneme „to podstatné“. Zaujme-li koho uvedené „torzo“, může si přece zbytek přečíst ve studovně Památníku národního písemnictví. Proč ulehčovat práci převedením do elektronické podoby, že…?
Tohle je tedy výsledek, k němuž vede listování korespondenčním souborem Terézy Novákové. K jejím prózám už asi publikum nepřitáhne, to spíš zájemce o další věci navede k pátrání: jaké rány spisovatelku tzv. pronásledovaly, co prožila s manželem, kterého si jako nevhodného partnera vyvzdorovala a přežila ho o pět let, v jakém prostředí žila v Litomyšli a Proseči, kde mimo jiné, v přísném evangelickém stylu, nacházela inspiraci pro svá díla, jak ztrácela své děti v podobně rychlém sledu, v jakém je rodila. Možná její literární tvorba už opravdu patří mezi nesrozumitelné archiválie, možná ale ještě přijde její čas. Teď zatím nevíme. Probírat se korespondencí, jakkoliv je znát, že stylizovanou a určenou nejen pro oko adresáta, a jakkoliv výběrovou, stále stojí za to.