ODS přestala být součástí demokratické pravice, spíše ji lze dnes řadit po bok Sládkových Republikánů, (jejichž program v podstatě vytunelovala a "nostrifikovala") na rozdíl od nich ale představuje pro náš další politický vývoj reálnou hrozbu. Dokonce hrozbu daleko reálnější neč "zakonservovaná mrtvola chcíplého bolševika",jak se mezi lidem přezdívá Grebeníčkově KSČM.(Což ovšem naprosto nevylučuje příležitostnou vzájemnou podporu komunistů a Klause např při sabotování spolupráce s NATO či s Evropskou Unií.) Nikdy jsem nebyl voličem ODS a tudíž se ani necítím podveden tím, že Klaus s Mackem nejprve mobilisovali proti levici a pak po čtyři roky udržovali ve funkci levicovou vládu. Hlavní tragedie "Opoziční Smlouvy " nespočívala ani tak v existenci menšinové vlády Sociální Demokracie, ale v tom, že ODS situaci zneužívala k rozsáhlé transformaci politického systému. V Zemanovských legendách se vypráví, že k positivním vlastnostem bývalého předsedy strany patří smysl pro vděčnost. Na př. prý nikdy nezapomněl na redaktora, který kdysi, ještě před r.1989, založil jeho mediální slávu tím, že odvážně uveřejnil Zemanův kritický, protirežimní text. Vděčnost ovšem může být velmi problematická, jde-li o vděčnost,obrazně řečeno, vůči satanovi. A to byl právě případ oposiční smlouvy. Sociální Demokracie prokázala naprostou neschopnost čelit vydírání ze strany svého opopartnera. I když nejhorší variantě reformy volebního systému, reformy,která by za vhodných podmínek umožnila 25 procentnímu elektorátu získat dokonce dvoutřetinovou většinu v poslanecké sněmovně, se podařilo zabránit prezidentovou žalobou u ústavního soudu, řadu jiných změn se ODS za pomoci oposmlouvy prosadit podařilo. Pravidla politické soutěže byla soustavně měněna ve prospěch politických stran, dokonce i pokud jde o volby do samospráv, kde jsou dnes možnosti volby nezávislých kandidátů podstatně stíženy. Současně byly stále více znevýhodňovány malé strany vůči velkým. Došlo i k změnám neformálním.V ekonomicky i politicky nejvlivnějším mediu-televizi je dnes většina trhu ovládána soukromými celoplošnými stanicemi Novou a Primou. Suverenní postavení těchto stanic ovšem není výsledkem působení tržního mechanismu, ale důsledkem udílení licencí majících charakter faktických státem opakovaně a zdarma udělovaných monopolů. Rozhodujícím orgánem, který o těchto věcech prostřednictvím tzv. televizních rad v konečná instanci rozhoduje je poslanecká sněmovna a tudíž v dané situaci systém oposmlouvy. Je tedy vcelku pochopitelné, že tyto televize (a především NOVA) ze všech sil podporují velké parlamentní strany-hlavně ODS. O nějaké politické soutěži s rovnými šancemi se v
takové situaci nedá vůbec mluvit. Veřejné mínění je systematicky masírováno pořady jako Kotel či Sedmička, které mají daleko větší publicitu, než jakákoli jiná forma předvolební agitace. Situaci myslím nejlépe charakterizuje bezstarostná spupnost Michaely Jílkové, která jednak přísně prověřuje diskutéry z publika, aby se mezi ně náhodou nezamíchal člen nějaké "neparlamentní strany", a zároveň poskytuje celý "Kotel" den před volbami k předvádění se Václavu Klausovi. Spojení mezi českým Mečiarem a českým Berlusconim by stěží bylo možno demonstrovat názorněji. Občanská Demokratická Strana se prostřednictvím oposmlouvy pokusila ovládnout i tzv. veřejnoprávní televizi. Dočasně se tomu sice podařilo zabránit masově podporovanou stávkou zaměstnanců, nicméně vzhledem k situaci ve sněmovně je to zřejmě jen otázka času. V zemi s delší demokratickou tradicí a s politicky zkušenější veřejností by voliči i strany reagovali na politiku předsedy ODS pravděpodobně tak, jak reagovali francouzští voliči na Le Pena, t.j. důslednou ostrakizací. U nás něco podobného nelze očekávat. Vladimír Špidla nedávno naznačil, že by do koalice s ODS šel pouze v případě krajní nezbytnosti. Jak by tato katastrofická nezbytnost mohla vypadat? Domnívám se, že předvolební matematika dává odpověď vcelku jednoznačnou. Jestliže Koalice dostane méně hlasů než KSČM, pak se bez Klause vláda prostě sestavit nedá. Ledaže by Špidla dal před ODS přednost Komunistům, a to je stejně neblahá varianta. Je tudíž zřejmě nutno volit Koalici, navzdory tomu, že v ní jsou křesťanští Lidovci, kteří nás, kacířské Čechy, občas pěkně "iritují". Nutnou podmínkou je ovšem radikální změna prezentace Unie Svobody. Ta by podle mého názoru měla přestat se svou výhradně "pozitivní a konstruktivní" metodou předvolební agitace, a měla by alespoň "za minutu dvanáct" veřejnosti jasně vysvětlit, že ODS již
nepokládá za součást demokratické pravice a jak podstatně se od ní liší.
takové situaci nedá vůbec mluvit. Veřejné mínění je systematicky masírováno pořady jako Kotel či Sedmička, které mají daleko větší publicitu, než jakákoli jiná forma předvolební agitace. Situaci myslím nejlépe charakterizuje bezstarostná spupnost Michaely Jílkové, která jednak přísně prověřuje diskutéry z publika, aby se mezi ně náhodou nezamíchal člen nějaké "neparlamentní strany", a zároveň poskytuje celý "Kotel" den před volbami k předvádění se Václavu Klausovi. Spojení mezi českým Mečiarem a českým Berlusconim by stěží bylo možno demonstrovat názorněji. Občanská Demokratická Strana se prostřednictvím oposmlouvy pokusila ovládnout i tzv. veřejnoprávní televizi. Dočasně se tomu sice podařilo zabránit masově podporovanou stávkou zaměstnanců, nicméně vzhledem k situaci ve sněmovně je to zřejmě jen otázka času. V zemi s delší demokratickou tradicí a s politicky zkušenější veřejností by voliči i strany reagovali na politiku předsedy ODS pravděpodobně tak, jak reagovali francouzští voliči na Le Pena, t.j. důslednou ostrakizací. U nás něco podobného nelze očekávat. Vladimír Špidla nedávno naznačil, že by do koalice s ODS šel pouze v případě krajní nezbytnosti. Jak by tato katastrofická nezbytnost mohla vypadat? Domnívám se, že předvolební matematika dává odpověď vcelku jednoznačnou. Jestliže Koalice dostane méně hlasů než KSČM, pak se bez Klause vláda prostě sestavit nedá. Ledaže by Špidla dal před ODS přednost Komunistům, a to je stejně neblahá varianta. Je tudíž zřejmě nutno volit Koalici, navzdory tomu, že v ní jsou křesťanští Lidovci, kteří nás, kacířské Čechy, občas pěkně "iritují". Nutnou podmínkou je ovšem radikální změna prezentace Unie Svobody. Ta by podle mého názoru měla přestat se svou výhradně "pozitivní a konstruktivní" metodou předvolební agitace, a měla by alespoň "za minutu dvanáct" veřejnosti jasně vysvětlit, že ODS již
nepokládá za součást demokratické pravice a jak podstatně se od ní liší.
