Kdyby už platily, možná by Dagmar, Eliška, Martina, Pavla, Hana..., které letos zemřely rukou partnera, ještě žily. Možná.
Kdo sledoval veřejnou diskusi, všiml si: ti, kdo domácí tyranii znají jen z cizích příběhů, se přou o účelnost nových paragrafů.
Ti, kdo ho zažili na vlastní kůži, nepochybují - tonoucí se každého stébla chytá. Beze sporu je pouze to, že domácí násilí je jedna z nejodpornějších forem násilí. Také nejčastější.
Logicky. Cizí lidé si mezi sebou nevytvářejí tolik konfliktních situací, nesdílejí spolu den co den životní prostor zvíci pár desítek metrů čtverečních.
Nejbolavější přitom nebývají modřiny na těle, ale ponížení a závislost na tyranovi: ubližovaný člověk se nemá kam vrtnout, jde-li o matku s dětmi, bývá na muži závislá finančně a kvůli dětem i psychicky.
Přibývá i násilí na starších lidech - ale ozývají se slaboučkým hlasem a málokdo je slyší. Tím méně policie, která tyto případy neumí "zúřadovat".
Dobré rady typu "ať týraný od tyrana odejde, je přece svobodným člověkem" patří mezi rady fanfarónské, knížecí. Kam odejít? Je u nás tak prosté sbalit si večer kufřík a ráno už bydlet v pronajatém bytě či v azylovém domě blízko školy, kam děti chodí? A proč by měl odcházet ten bitý?
Alarmující statistiky přiměly zákonodárce, aby staré skutky "ocenili" novými paragrafy, a už se ozývají námitky. První: máme už tak přetížené soudy a teď jim ještě přibude vyřizování půtek mezi manžely. Ta námitka však míří na soudy, ne na zákon.
Druhá: jako v případě sexuálního harašení je paragraf o domácím násilí zneužitelný pomstychtivými partnery. Co na to říci? Zneužitelné je vše, co člověk kdy objevil a vymyslel, od atomu až po demokracii - a přece se toho nezříkáme. Pomohou-li přijaté paragrafy alespoň jednomu člověku...
