Projev prezidenta Václava Klause
u příležitosti státního svátku 28. října

Vážení vysocí ústavní činitelé, vážení hosté, vážení rozhlasoví posluchači a televizní diváci, dámy a pánové,

v dnešní den oslavujeme - a já věřím, že to jako důvod k oslavě celá naše země vnímá - již 86. výročí vzniku našeho novodobého státu. Je to oslava zcela mimořádné události, o jejíž dosažení naši předkové usilovali po dlouhá staletí naší  národní nesamostatnosti. V letošním roce se sice nejedná o výročí kulaté, ale to mu na významu nijak neubírá. Jako každoročně nás vybízí ohlédnout se zpět a zkusit se poučit z minulé zkušenosti.  Výročí kulatější si připomeneme za několik dní. Bude jím patnácté výročí konce komunistického režimu, patnácté výročí nového zrodu svobody a demokracie v naší zemi. Za sebou máme již 15 let ničím a nikým neomezované plnohodnotné občanské svobody, široce založeného politického pluralismu a opravdové politické soutěže. Již 15 let nás neovládá brutální moc stranických tajemníků, tajných policií, kádrováků a domovních důvěrníků. Již 15 let uplynulo od chvíle, kdy nás přestal ochuzovat svévolný, neefektivní, nikoho nemotivující a prosperitu nepřinášející systém byrokratického plánování a postátněné ekonomiky. Před 15 lety byl zahájen proces odstraňování zákazů a příkazů komunistické éry, které tolik svazovaly naše životy. Naše země skoncovala i s podporováním různých, nejméně svobodných režimů ve světě, což nás tehdy diskreditovalo a uráželo.

Nemám v úmyslu použít dnešní sváteční večer k předložení nějaké originální interpretace toho, co se u nás před 15 lety stalo a už vůbec nemám v úmyslu poměřovat, jakou relativní zásluhu o to měli ti či oni jednotlivci, skupiny, instituce či země, ani jaká byla role sebedestrukčního charakteru bývalého režimu samotného v tom, že u nás komunismus skončil právě tehdy a právě tak. Na to nemůže existovat žádný autoritativní prezidentský názor. Tolik potřebnou interpretaci těchto událostí ponechme historikům, ale přejme si, abychom jejich zásadní díla o této době už konečně měli k dispozici.

Nechci hodnotit ani uplynulých patnáct, v mnohém unikátních a přelomových polistopadových let, protože na takové hodnocení máme příliš krátký časový odstup. Tato léta, tento náš bezprostřední včerejšek, stále ještě zůstávají neoddělitelnou součástí našeho dneška. Každý z nás jsme je prožili jinak a i proto mezi námi existuje mnoho různých, v mnohém soupeřících, v mnohém se ale doplňujících pravd o této mimořádné chvíli českých dějin. Na tyto své subjektivní pravdy máme každý z nás nárok. Neměly by ale být - zcela disproporčním způsobem - založeny na frustraci těch z nás, kteří si mysleli, že stačí zrušit nejviditelnější instituce minulého režimu a pak všechno půjde jako po másle. Neměly by také být založeny převážně na pocitech osobních selhání či neúspěchů těch, kterým se v tomto období dařilo méně než očekávali. Neměly by se příliš opírat o závist, že někdo uspěl více než někdo jiný. Neměly by zapomínat na dědictví, které jsme půl stoletím nesvobody a neefektivního hospodaření dostali do vínku.  Pokud by v našem ohlédnutí se zpět převážily argumenty tohoto typu, uplynulých 15 let bychom nepochopili.

Vůči éře předvčerejší, vůči éře komunismu, už ale určitý odstup máme, nebo bychom mít měli. Proto se mnozí z nás zamýšlejí nad tím, proč se s touto, dnes již - mimo veškerou pochybnost - definitivně ukončenou kapitolou našich dějin neumíme dostatečně vyrovnat či vypořádat. Ptáme se, proč u řady našich spoluobčanů přetrvává pocit, že jsme se s komunismem nevyrovnali? Proč se neumíme shodnout ani na tom, co onen, často používaný obrat „vyrovnat se s minulostí" vlastně znamená?

V této době se děly mnohé strašné věci a navíc se - kromě těch „strašných" věcí s velkým S - dělo i to, že byl každodenně, a vlastně po celý svůj život, nesmírně ponižován a degradován i ten, kterému se žádné, na první pohled strašné věci nedály. Týkalo se to všech, i když byly osudy jednotlivců i míra jejich podílení se na vzniku a  přetrvávání tohoto režimu diametrálně rozdílné. Ti, kteří komunistickému režimu za cenu nesmírných osobních obětí otevřeně vzdorovali, požívají dnes v naší zemi skutečnou a zaslouženou úctu a je naší povinností nedopustit jakékoli znevažování jejich činů a postojů. Ani teď, ani kdykoli v budoucnu. Právě tito lidé jsou nejvíce ze všech citliví na jakékoli zlehčování či omlouvání toho, co se u nás téměř půl století dělo.

I když chci právě toto zdůraznit velmi silně, nemyslím si, že naši dnešní i zítřejší svobodu ochrání zrcadlový opak tohoto zlehčování, této bagatelizace, kterým jsou silácká slova či levná gesta vůči minulosti. Před jejím opakováním nás ochrání jedině důsledné pochopení toho, co se tehdy stalo, a zejména toho, jak k tomu - navzdory veškeré politické a civilizační kultivovanosti naší země - mohlo dojít. Měli bychom se umět vyvarovat těch chyb, těch podcenění, těch nedůsledností, toho sebeuspokojení, že se nic nemůže stát, které ve svém souhrnu vznik takového režimu umožnily. Měli bychom se soustředit na budování demokratického, ale současně fungujícího, stabilního a prosperujícího státu. Takového, ve kterém obnovení jakékoli formy totality a pošlapávání práv člověka nemůže mít sebemenší šanci.

Míra naší dnešní oddanosti svobodě a demokracii se nedá měřit podle síly hlasu a podle míry emocí, s jakými někteří z nás dnes, kdy už nic neriskují, umí odsuzovat minulé bezpráví. Nedělejme dnes hrdiny a nebuďme dnes nepřiměřeně absolutističtí a fundamentalističtí. Nevypadá to věrohodně. Přestaňme se tvářit tak, že by člověk měl za všechny své názory či postoje nést černé znamení po celý zbytek svého života.

Říkám-li toto, není to z mé strany výzvou k ospravedlňování toho, co se stalo, protože mnohé omluvitelné není a nikdy nebude. Není to také výzvou k omlouvání lidských selhání nebo ke smiřování se se zlem a s jeho původci a vykonavateli. Není to výzvou k pasivní smířlivosti. Je to výzvou ke smíření se s námi samými, ke smíření se s naší vlastní minulostí. Potřebujeme to ne kvůli minulosti, ale kvůli naší přítomnosti a hlavně budoucnosti. Nebudeme-li schopni smířit se se svou vlastní minulostí, nesmíříme se ani s dneškem, ani se zítřkem. Nesmíříme se tak ani se sebou samými. Naše dnešní neuróza bude přetrvávat. Bude nás brzdit, bude nás oslabovat. A právě to je hrozba, které v dnešním, mimořádně náročném - a mnohé pevné body minulosti popírajícím - světě musíme čelit.

Přemýšlejme o tom. Přemýšlejme o tom všichni. Nechť o tom přemýšlejí  i ti, kteří dlouhá léta ke všemu jen pasivně mlčeli. Nechť o tom přemýšlejí i ti, kteří si v těchto letech naivně mysleli, že spoluvytvářejí nejlepší z možných světů. Nechť o tom takto přemýšlejí i ti, kteří na své postoje v minulosti nejvíce dopláceli. Nechť o tom přemýšlejí i mladí lidé, kteří minulou dobu nezažili a kterých mezi námi stále přibývá. Letošní patnácté výročí zrodu svobodné éry naší země je pro takové přemýšlení mimořádně vhodnou příležitostí.