Poslední knížecí rada z Vysočiny

Problém našich politických stran je problémem jejich vůdců. (T.G.Masaryk)

Úvodem - již několik měsíců odmítám desítky žádostí o rozhovory a jiná veřejná vystoupení, protože nechci poškozovat sociální demokracii. Marně. Deník Právo nedávno na titulní stránce publikoval můj údajný interview, v němž jsem měl oznámit svůj úmysl vrátit se znovu do politiky. Pravý opak je pravdou, a žádný interview se nekonal. Vzpomínám si na výrok z totalitních dob “lže jako Rudé právo“, a zdá se mi, že tradice zůstává zachována...

Z tohoto důvodu jsem se rozhodl přerušit své mlčení a vysvětlit svá stanoviska. Vyhověl jsem tím žádosti vnitrostranického občasníku 3D, nikoli veřejných sdělovacích prostředků. Doufám, že to pochopí i - podle mého názoru lehce mentálně zaostalá - stranická inkvizitorka ČSSD, která nedávno žádala vyloučení ze strany za každou veřejnou kritiku bohužel neschopného stranického vedení.

Formulace problému
Úspěšnost každé politické strany je dána jednak silou jejího programu, jednak silou osobností, které tento program prosazují. Protože však skutečné osobnosti program strany i tvoří, nebude přílišnou redukcí, jestliže za problém současné české sociální demokracie (a ovšem nejen jí) označím problém nedostatku skutečných politických osobností.

Nejde přitom o to, že by se mnoho lidí za takové osobnosti nepovažovalo. Je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Převáží-li však ve stranických strukturách pseudoosobnosti, je politická strana odsouzena k degeneraci. Musíme se proto ptát, jak skutečné osobnosti identifikovat, jak jim pomáhat vzhůru proti odporu závisti neschopných, a jak humánně utracovat ty, kdo na svoji funkci nestačí. V byrokratických termínech se tomu někdy říká kariérní řád.

Návrh řešení
Každý, kdo vstoupí do sociální demokracie, by měl mít rovné šance ke kariérnímu vzestupu bez ohledu na to, jak dlouho v této straně pobývá. Každý nový člen by však měl - podobně, jako u Tomáše Bati - začínat od píky, tedy v místní organizaci. Zda se prosadí nebo neprosadí, záleží jenom na něm. Dokáže-li získat dostatečný počet nových členů nebo získat dostatečný počet nových členů nebo získat důvěru členů dosavadních, může se stát předsedou místní organizace a začít svůj vzestup. Tento vzestup musí být hodnocen podle objektivních, nikoli subjektivních kritérií, nezávisle na stranickém klikaření, personálních vazbách a lobbyistických skupinkách. Jaká objektivní kritéria to jsou?

Vyjádřeme hodnotu úspěšnosti šéfa místní organizaci ČSSD symbolem U1. Tuto hodnotu můžeme chápat jako součin dílčích kritérií, vyjádřených multiplikátory M1. Lze navrhnout na úrovni místní organizace tyto multiplikátory:

M11: pořadí místní organizace (MO) v rámci okresu/podle počtu členů

M12: totéž pořadí podle poměru počtu členů k počtu obyvatel dané obce v působnosti MO

M13: totéž pořadí podle dynamiky členské základny (neplatí pro nově založené místní organizace, kde předchozí stav je nulový)

M14: pořadí podle získaných preferenčních hlasů v komunálních volbách

M15: pořadí podle výsledků komunálních voleb

M16: pořadí podle výsledků krajských, resp. senátních voleb

M17: pořadí podle výsledků voleb do Poslanecké sněmovny v dané obci.

Hodnotu účelové funkce úspěšnosti U1 minimalizujeme a teoretic

Riziko personálního selhání v odpovědné funkcí snížíme tím, jestliže předsedou okresního výkonného výboru ČSSD bude předseda nejúspěšnější místní organizace. Přitom považuje za žádoucí, aby v případě volebního úspěchu byl tento předseda současně starostou dané obce: praxe, kdy starostu a další zastupitele kontroluje stranický výbor, jen otevírá prostor konfliktů a závisti neschopných. Obecně přitom platí, že tato kumulace funkcí je žádoucí na všech úrovních (v případě volebního úspěchu by předsedou KVV měl být hejtman, předsedou vlády předseda strany). Opačný model je spojen s negativními zkušenostmi (viz například dichotomie Schröder - Lafontaine).

Obdobný model lze s příslušnými modifikacemi aplikovat na krajské, resp. centrální úrovni. Předsedou KVV ČSSD by tak měl být předseda nejúspěšnějšího okresu, přičemž úspěšnost šéfa okresní organizace ČSSD U2 by byla vyjádřena součinem následujících multiplikátorů:

M21: pořadí okresní organizace v rámci kraje podle počtu členů
M22: totéž pořadí podle poměru počtu členů k počtu obyvatel okresu
M23: pořadí podle dynamiky členské základny okresu
M24: pořadí podle získaných preferenčních hlasů v krajských volbách
M25: pořadí podle výsledků voleb do Poslanecké sněmovny v daném okresu
M27: pořadí podle počtu místních organizací v rámci okresu

Hodnotu účelové funkce úspěšnosti U2 opět minimalizujeme na
U2=M2xM22x...xM2n(N=7)

Jinými slovy, předsedou KVV by se měl stát předseda nejúspěšnějšího okresu. Podle míry úspěšnosti by rovněž měly být sestavovány kandidátky do krajských voleb. Měly by platit principy, podle nichž každý, kdo se v ČSSD uchází o funkci, by měl nejprve projít komunální úrovní; osvědčí-li se, měl by zamířit na úroveň regionální (krajskou) a teprve poté na úroveň centrální. Celá kariérní "zdviž" by tak v případě čtyřletého volebního období zahrnovala délku dvanácti let, což je dostatečná lhůta na skutečné vyzrání politika. Konečně kandidátky do voleb do Poslanecké sněmovny by měly být sestavovány na základě úspěšnosti jednotlivých okresů, přičemž v čele kandidátky daného volebního kraje by měl stát předseda KVV ČSSD. Na centrální úrovni by se pak předsedou strany měl stát předseda nejúspěšnějšího kraje, přičemž měřítkem úspěšnosti U3 by byl součin multiplikátorů:

M31: pořadí krajské organizace v rámci České republiky podle počtu členů
M32: totéž pořadí podle poměru počtu členů k počtu obyvatel kraje
M33. totéž pořadí podle dynamiky členské základny kraje
M34: pořadí podle získaných preferenčních hlasů ve volbách do Poslanecké sněmovny
M35: pořadí podle výsledků krajských, resp. senátních voleb
M36: pořadí podle výsledků voleb do Poslanecké sněmovny v daném kraji
M37: pořadí podle výsledků komunálních voleb v daném kraji.

U3=M31xM32x ... x M3n(n=7)

Po listopadu 1989 jsme všichni byli vrženi do politiky. Někdo obstál, jiný nikoli, Přesto platí, že v normálních dobách již musí politik "vzlínat" z komunální úrovně přes úroveň regionální na úroveň centrální. Snižujeme tím pravděpodobnost, že politik, vystavený extrémní zátěži centrální sféry, neobstojí.

Jak se takové selhání projevuje? Politik se zamiluje do své nové funkce natolik, že ji začne chápat jako cíl, nikoli jako prostředek pro uskutečňování stranického programu. Dopouští se přitom těchto možných chyb:
- odkládá nezbytně nutná rozhodnutí
- není schopen vlastního názoru, ale podléhá názorům druhých, především však těch, které slyší naposled
- trpí komplexem méněcennosti
- podezřívá kohokoli, že by ho mohl zastínit
- vybírá si za spolupracovníky ty, kdo jsou méně schopní, než on sám
- prosazuje se nikoli silou argumentů, ale administrativními opatřeními (například kontrolou hlasovacích lístků, priorizací veřejného hlasování v personálních otázkách apod..)

Politika tohoto typu, který dosáhne funkce, na níž nestačí, je zapotřebí humánně utratit. Odvolání z funkce je však obtížnější, než dosazení do této funkce, protože neschopný politi, se tomuto odvolání zoufale brání a tím poškozuje svoji vlastní politickou stranu. Mohu jen opakovat svůj bonmot, že je-li velká strana vedena malými lidmi, nestanou se tím tito lidé velkými, ale velká strana malou.

Závěrem
Těm, kdo mne neustále vyzývají, abych se vrátil do čela ČSSD, odpovídám, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Svoji práci jsem odvedl tím, že pod mým vedením se z malé strany stala strana nejsilnější, sociálnědemokratická vláda vyvedla zemi z krize, a právě proto vyhrála ČSSD i volby v roce 2002. Náš skutečný problém spočítá v nalezení nových vůdců, schopných oslovit občany a prosadit svůj program. Místo zaorálkovského žvanílkovství potřebujeme skutečné osobnosti, čelící občas se vyskytujícím bouřím a vedoucím českou sociální demokracii k úspěchu.

Před třicátým prvním sjezdem ČSSD jsem veřejně doporučil delegátům tohoto sjezdu, aby již nezvolili nikoho z vedoucího tandemu Špidla - Gross, protože tito lidé selhali pod zátěží, která na ně byla vložena. Personální výměna přitom není ničím strašlivým: vyměnil jsem jedenáct ze sedmnácti členů jednobarevné sociálnědemokratické vlády, a této vládě to jen prospělo. Pod vedením Špidly by pokračovala nepřirozená koalice s Unií svobody, pod případným vedením Grosse by se podle mého názoru prosadila velká koalice s ODS, kde bychom hráli druhé housle. Sám zastávám mínění, že pokud by ČSSD skutečně realizovala svou politiku solidarity a rovnosti občanů, mohla vládou sama a získávat toleranci jednotlivých parlamentních stran (žádnou nevyjímaje) tak, jako se to dařilo v letech 1998 - 2002.

Delegáti sjezdu většinově rozhodli jinak, a já to respektuji. Domnívám se pouze, že důsledkem jejich rozhodnutí je zvýšení pravděpodobnosti pádu sociálnědemokratické vlády (je ostatně tato vláda opravdu sociálnědemokratickou?) a volebního debaklu ČSSD ať už v řádných nebo mimořádných volbách. Z každé pohromy se lze poučit. Návrh, aby předsedou OVV ČSSD byl předseda nejúspěšnější místní organizace okresu, aby předsedou KVV ČSSD byl předseda nejúspěšnější okresní organizace kraje, a aby předsedou ČSSD byl předseda nejúspěšnější krajské organizace, by za standardních podmínek neměl šanci projít, protože neúspěšných je vždy více, než úspěšných.

Teprve v katarzi a kataklyzmatu naší volební porážky se ČSSD může očistit. Zabraňme tomu, abychom byli opět vedení slabošskými, zakomplexovanými a závistivými vůdci. Toto je - vzhledem k tomu, že už svůj život prožívám mimo politiku - moje poslední (jak říkají prosté duše "knížecí") rada z Vysočiny. Ostatně nejsem Kníže. Jsem Miloš Zeman.