Dáša trpí vrozenou vadou kostí. Tělo do nich odmítá dodávat vápník. Od narození povyrostla jen o několik desítek centimetrů. Dnes měří jako roční dítě. Její kosti jsou navíc velmi křehké, trápí ji skolióza, často mívá zápal plic.
Důstojný vozík pro Dášinu svobodu
Dáša neumírá, nemá hlad, není sirotek. Naopak. Žije ve fungující a milující rodině, netrpí bídou. Ale chybí jí svoboda a samostatnost. A přitom by k jejich dosažení stačilo málo. Stabilní exteriérový vozík, se kterým by mohla sama ven.
Diamant pro Dagmar
Pokud chcete Dáše přispět na nový vozík, můžete. iDNES uspořádá v úterý 14. února charitativní aukci. Výtěžek věnujeme Dagmar Maškové. Vydražitel získá briliant o velikosti 3,5 milimetru. - více o aukci zdePostižení mají jednou za pět let nárok o něj žádat. Jenže Dáša potřebuje dětský typ, ale s funkcemi pro dospělé. Pojišťovna jí dala na vybranou. Plně hrazený interiérový vozík pro děti nebo exteriérový s příplatkem 100 tisíc. Na to rodina neměla.
"Tenhle vozík je lehkej a skladnej, ale vratkej. Sama na něm pořádně nemůžu ven, v zimě už vůbec ne. Nemůžu s ním do autobusu, protože je nestabilní. Má slabou baterku," říká Dáša. S pořádným vozíkem by byla samostatnější. Kdo by taky chtěl mít v patnácti letech pořád v patách rodiče.
Na internetu si jeden vyhlédla. Má speciální anatomicky tvarované a polohovací sedadlo, je odolnější proti otřesům, které ohrožují Dášiny kosti, je terénní, má pořádnou baterií, která vydrží i 35 kilometrů jízdy.
"Mohla bych vyrazit sama do města, nemusela bych se bát, že se převrátím, nebo mi vypoví baterka." Rodina si ale nemůže vytoužený vozík dovolit, stojí 136 tisíc.
Z dítěte bude mrzák, patří do ústavu
Maškovi žijí v domečku ve Svitávce na Blanensku. Dáša se dělí o pokoj se sourozenci - osmiletou Karolínou a šestiletým Danielem. Rodiče spí v obyváku. Zatím nemají peníze na opravu horního patra. Rodina i jejich obydlí ale působí silným dojmem pospolitosti.
Daniela Mašková učí na základní škole. Josef Mašek zůstává doma s Dádou. Dagmar studuje speciální střední školu v Brně, kde bydlí na internátě. Kvůli častým zlomeninám a zápalům plic ale stejně pobývá většinu času doma.
"Dáda se narodila s polámanýma nožička a ručičkama, neměla vůbec zkostnatělou hlavičku, nikdo nám nedokázal říct, co s ní je. Doktoři o její nemoci nevěděli, byť mohli poznat na ultrazvuku, že něco není v pořádku," vypráví Daniela Mašková.
V roce 1990 ve zdravotnictví přetrvával přístup, že dítě s vadou patří za zeď. "Rovnou nám dali papíry na ústavní péči," zlobí se paní Mašková. Rodiče se ale okamžitě rozhodli, že Dádu do ústavu nedají. Na reverz si ji odvezli domů.
Předtím jim arogantní ortoped z Motola, prý věhlasný lékař, nezapomněl říct, aby si u něj prohlédli fotky mrzáků, ať vědí, co je čeká. "Bylo mi devatenáct. Představovala jsem si všechno úplně jinak. Ze dne na den byly všechny představy pryč. Úplně se nám změnily hodnoty."
S cedulkou FRAGILE na čele
"Říkali nám, že se na ni nemáme psychicky vázat, protože nepřežije ani rok," dodává paní Mašková. "A když prý přežiju, tak budu hluchá nebo mi neporostou zuby," doplňuje maminku Dagmar. "Mělo to celé hororový podtext," přidá se otec.
V nemocnici Na Bulovce jí pak vyztužili kosti drátky, aby tělo drželo pohromadě. Kosti se ale dívce od malička velice snadno lámou. Kolikrát stačí prudší pohyb.
"Jeli jsme s tátou ve čtvrtek do města. On uklouzl na ledu, já jsem se lekla, chytla jsem se jeho bundy a jak to cuklo, tak jsem si zlomila zápěstí," pozvedne ruku v sádře. "Měla bych dostat na čelo nálepku jako balík – fragile," směje se.
Mně aspoň nejde o život...
Dáda, jak jí říkají doma, vychodila základní školu jako premiantka třídy. "Do páté třídy jsem pro holky byla taková jejich panenka. Ale jak začaly pracovat hormony, měly jiný zájmy. Já s nima nemohla jezdit na kole za klukama," říká Dáša.
V Brně si zase našla kamarády. Dagmar má výtvarný talent, hraje na flétnu, fotí a hodně čte. Ví, že s tělem to lepší nebude, ale má své sny. Po škole by mohla začít pracovat ve veřejné správě, ale chce do Zlína na filmovou školu.
"Chci dělat animovaný pohádky pro děti, to je můj sen," povídá, když se probíráme kupkou jejích obrázků. "Ilustruju si jednu fantasy knížku. Taky kreslím komiks."
Dáša působí vyrovnaně, usmívá se. "Snažím se ovládat. Jsou horší věci na světě a já to moc dobře vím. Lidi mi říkají, že vypadám vesele. Plakat nepomůže," říká s trochou trpkosti v hlase, ale s dospěláckým nadhledem.
Na internátu bydlí s dívkou, která má těžkou cukrovku. "V pěti letech byla dokonce v komatu. Nedávno jí nějak vynechala pumpička na inzulin, v noci ji museli odvézt sanitkou. Vidíte, mně aspoň nejde o život."
S Dášou se dobře povídá, má rozhled, je optimistická a veselá. Pomáhá člověku překonat vlastní rozpaky. I když se jí chvílemi její úsměv věří dost těžko. Nemá to lehké, ale bojuje.
Děkujeme občanskému sdružení Kontakt Bez Bariér, že nás s Dášou seznámilo.
