Sudetští Němci napadli především skutečnost, že Česká republika neuznala hluboké bezpráví způsobené konfiskacemi a neposkytla za zabavený majetek náhradu.
Soud se ve svém rozhodnutí zabýval hlavně otázkou, zda stěžovatelé vyčerpali prostředky nápravy, které měli k dispozici v Česku. Zkoumal také slučitelnost jejich stížnosti s Evropskou úmluvou o lidských právech.
Štrasburský soud upozornil, že žádný ze stěžovatelů nevznesl restituční nároky a neobrátil se na Ústavní soud poté, co neuspěl v řízení před správními orgány a obecnými soudy.
Ke konfiskaci došlo dávno před Úmluvou
"Sami stěžovatelé kritizovali komplexní a doposud ne zcela ustálený charakter rozhodovací praxe českých soudů," sdělil mluvčí ministerstva Petr Dimun. "A tak by ani soud pro lidská práva nemohl předjímat výsledek případných vnitrostátních žalob a ústavních stížností," dodal.
Soud podle Dimuna zároveň konstatoval, že námitky Němců, které se opírají o porušení práva pokojně užívat majetek a přestoupení zákazu diskriminace, jsou neslučitelné s Úmluvou.
O vlastnictví majetku totiž přišli konfiskací po druhé světové válce, tedy dlouho před tím, než Úmluva a její protokoly začaly v Česku platit. Sama Úmluva nezaručuje právo (znovu) nabýt vlastnictví.
"Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí vycházel ze své konstantní judikatury s důsledky předvídatelnými pro daný případ," vysvětlil Petr Dimun. Proto také podle něj nebyla žalovaná česká vláda požádána o své stanovisko ke stížnosti.
Majetek za 800 miliard
Českoslovenští představitelé odhadli v prosinci 1945 hodnotu vyvlastněného německého majetku na 300 miliard československých korun. Historik Ján Mlynárik podle ČTK tvrdí, že sudetští Němci zde nechali majetek za 800 miliard.
Právník Thomas Gertner, který zastupoval žalující stranu, už loni zdůraznil, že konfiskace po druhé světové válce odporují Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Sudetští Němci začali své žaloby na Česko zvažovat po uzavření česko-německé deklarace z roku 1997.
