"Případ Vojty a zvlášť reakce ředitelky, že péče v ústavu je dobrá a že se tam nic podobného nestalo, mě pobouřil," říká Ondřejova matka, pražská lékařka Hana Válková. Těžce mentálně postižený Ondra byl v šestadvaceti letech na úrovni batolete.
Rodina si ho brala z ústavu na víkendy domů. V létě před čtyřmi lety však odjel do rekreačního areálu ústavu ve Větrově v Jizerských horách a už se nevrátil.
"Ztratil se při návratu z vycházky. Sestry to věděly, přesto odešly s dětmi na oběd a teprve z jídelny se jedna vrátila Ondru hledat. Neuspěla. A nenašli ho ani jiní zaměstnanci. Policii zavolali až po více než čtyřech hodinách," zlobí se Ondřejova matka.
Policisté našli chlapce druhý den na břehu potoka – mrtvého. Udusil se vodou. "Pravděpodobně padl vyčerpáním, usnul, a když se převrátil, nalokal se vody," míní matka.
"Nikdo z ústavu neuznal vinu ani se nám neomluvil. Syna mi to nevrátí, ale věřím, že soud je donutí k odpovědnosti," říká Válková.
Ředitelka ústavu Eva Kostelná trvá na svém. "Péče je u nás výborná. Případy Ondry a Vojty se nedají slučovat. Práce s postiženými je riziková a v každém ústavu se něco stane," říká.
