Obrázek vydražil Radan Večerka z Karových Varů. "Nikdo by neměl zůstat lhostejný," řekl.
Aukce se zúčastnil poprvé v životě. "Loni touto dobou jsme tam byli na dovolené. Mohlo to potkat i nás". V rozhodování mu pomohlo i to, že má stejně starou dceru, jako Magdaléna. "Dokonce se jmenuje stejně, stojí vedle mě," řekl iDNES.
Dvacet tisíc, za které obrázek vydražil, půjde na pomoc jihovýchodní Asii prostřednictvím Nadace ADRA. "Líbí se mi způsob, jakým ADRA organizuje pomoc. Je skvělé dát lidem chléb, ale ještě lepší je dát jim střechu nad hlavou," hodnotí práci jedné z organizací, které v Česku sbírají finance na pomoc postiženým oblastem.
Obrázek si Radan Večerka převezme z rukou šéfredaktora Pavla Šafra v pražském sídle MF DNES ve středu 12. ledna.
Nečekala jsem tolik peněz
Průběh aukce
najdete ZDE
Autorka vydraženého obrázku Magdaléna Šteflová měla z výsledku dražby velkou radost.
"Hrozně mě ta částka překvapila, nečekala jsem to. Lidé asi pochopili, že ty peníze půjdou na dobrou věc. Jsem šťastná, že na postižené oblasti půjde tolik peněz," řekla MF DNES po ukončení aukce Magdaléna. Dražbu prý s napětím sledovala ona i její otec.
Aukcí žilo i brněnské víceleté gymnázium, kde Magdaléna studuje v primě. "Věděla to polovina naší školy. Zastavovali mě dokonce i studenti vyšších ročníků. A jedna naše paní profesorka si noviny s obrázkem dokonce ofotila," radovala se Magdaléna.
Hlavně, že jsme přežili
Magdaléna Šteflová měla vánoční svátky strávit s rodiči na Koggala Beach na jihu Srí Lanky. Odlétala na Štědrý den. Vrátit se měla po Silvestru. Přírodní pohroma ale úplně změnila její plány. Do Česka se s rodiči šťastně vrátila 28. prosince.
Předkládáme vám její příběh.
|
Tsunami očima Magdalény Šteflové |
| V den odletu jsem se těšila, ale měla jsem i obavy ze Štědrého dne, stráveného tak netradičně, bez stromečku a rodiny. Slyšela jsem, že na Srí Lance jsou lidé hodní, dobromyslní, ale že by hrozilo nějaké nebezpečí ze strany živlů, mě ani ve snu nenapadlo.
Když jsme přiletěli, viděla jsem sice chudobu této země, ale i krásnou krajinu a optimismus v očích domorodců. Ze všeho jsem byla přímo nadšená: sluníčko, krásné pláže, kokosové palmy a nádherné průzračné moře. V té chvíli jsem nevěděla, že i moře se může stát smrtící zbraní. Štědrý den jsme strávili u bazénu a večeři jsme měli ve vedlejším hotelu. Byly tam mraky jídla a úžasná atmosféra, takže jsem na počáteční strach úplně zapomněla. Den potom jsme se už jenom vyvalovali na pláži, kterou jsme jejich obyvatelům záviděli. Druhý den ráno jsme vstali a vyrazili na výlet na želví farmu. Taky jsme si chtěli užít projížďku na lodi se skleněným dnem. Jeli jsme mikrobusem, na kterém nás bylo dohromady devět: já, mamka, taťka, dva Rakušani a ještě dva další Češi - Evžen a Lucka. Chvíli jsme jeli, a pak jsme viděli, jak mezi domy protéká voda. Mysleli jsme si, že je to jen nějaká kuriozita. Ale průvodce se nezdál být moc klidný. Rychle řekl řidiči, ať zabočí doprava a začal vyděšeně vykládat o tom, že jeho bratr má dům na pláži a že se mu nemůže dovolat. Náš průvodce na všechny něco křičel tou jejich hatmatilkou a lidé na něj jen zírali. Asi si mysleli, že je to blázen. Nakonec nás odvezl k sobě domů, a tam jsme docela dlouho zůstali. Na motorce pak přijel nějaký muž a řekl: "Je to tragédie - statisíce mrtvých." V tu chvíli to na nás spadlo. Nevěděli jsme, že se stalo něco tak strašného! Průvodce nám pak řekl, že náš hotel stojí, ale že z ostatních domů ve vesnici zbyly jen trosky. Jediná "vada na kráse" našeho hotelu bylo to, že nešla elektřina a netekla voda. K tomu za námi běhali hysteričtí lidé a varovali nás, že přijde další vlna, ať ihned jdeme do kláštera. Tam už bylo asi tisíc lidí. Nejschůdnější řešení pro nás bylo domluvit se s průvodcem na tom, že tuto noc nás nechá přespat u sebe. Ráno už se všichni turisté sváželi na letiště. Cesta trvala místo původních pěti a půl hodiny deset hodin. V jednom hotelu jsme se mezitím najedli, pak jsme jeli na letiště a odtud konečně domů. Když jsem měla všechno za sebou, přemýšlela jsem o zkažené dovolené, ale teď už vím, že to není podstatné. Nejdůležitější je, že jsme všichni živí a zdraví. Když jsme přijeli do Brna, všichni už na nás čekali, brečeli štěstím a já vlastně taky. V té chvíli jsem zjistila, jak je pro mě moje rodina vlastně důležitá. Ve škole bohužel všechny napadlo jen zeptat se mě na nejinteligentnější otázku na světě, to znamená: Jak ses měla na Srí Lance? Když jsme drželi tři minuty ticha, trochu mě zarazil přístup některých lidí, zejména jednoho kluka, který se celou dobu smál, a pak mi řekl jen to, že je škoda, že jsem se tam neutopila. Ale jinak prý všichni mohli umřít strachy. Na Srí Lanku se chci ještě jednou vrátit, ale myslím, že to bude trvat ještě dlouho, než se k tomu odhodlám. MAGDALÉNA ŠTEFLOVÁ, BRNO |
 SRÍ LANKA PŘED KATASTROFOU A PO NÍ. Tak nazvala Magdaléna Šteflová svůj obrázek, který nakreslila a předala MF DNES. "Zaujalo mě, jak krásná je to země, jak jsou tam lidé optimističtí. Ale vlna tsunami tohle všechno spláchla," řekla k tomu Magdaléna. |
 Magdalena Šteflová z Brna před zničeným bungalovem na Srí Lance. |
 Magdalena Šteflová z Brna, kterou na Srí Lance zastihly tsunami. |
