PŘÍLOHA iDNES
Klaus rok prezidentem
ohlédnutí * fotografie
diskuse * vysvědčení
"Náš tatíček Masaryk chodil s námi na žejdlík...," zněl zlidovělý popěvek v době reálného socialismu. Role "tatíčka" Masaryka byla samozřejmě náležitě idealizována. Jak ukazují práce historiků, Masaryk zase takovým tatíčkem nebýval.
Jak se daří v této roli Václavu Klausovi?
Muž, který vždy dělil společnost na dva silně vyhraněné tábory a který měl vždy skupinu oddaných příznivců a zarytých odpůrců, hned na začátku svého působení v roli hlavy státu slíbil, že bude prezidentem všech.
Do jisté míry se mu to daří. Jeho obliba roste a podle aktuálních průzkumů mu důvěřují více než dvě třetiny lidí. Jak vypadá Klausův recept na růst popularity? Skládá se z pěti hlavních pravidel.
Mým národům...
Pravidlo první - být vidět. Václav Klaus je bezesporu prezidentem činorodým. Cestuje do světa i po Česku, píše články, účastní se nejrůznějších akcí. Média o jeho aktivitách referují, a lidé se tak mohou opakovaně ubezpečovat, že "se prezident nefláká".
Pravidlo druhé - být srozumitelný. Prezident se ve svých veřejných vystoupeních důsledně snaží o to, aby hovořil srozumitelně, v krátkých a jasných větách. To platí zejména o vystoupeních v televizi. Jasným důkazem byl například projev na Nový rok. Dává tak výrazně najevo svou odlišnost od minulé hlavy státu, Václava Havla. Je si totiž dobře vědom, že právě malá srozumitelnost byla jednou z největších bariér mezi Havlem a většinou české populace. Klaus tuto chybu neopakuje a lidé mají pocit, že "to je chlap, který ví, co říci".
Pravidlo třetí - cítit s národem. Václav Klaus má velmi vyvinutý cit pro to, co chtějí "jeho občané" slyšet. V době, kdy se rozhodovalo o tom, zda se má Česko připojit k protisaddámovské koalici, to sám velmi jasně a zřetelně formuloval. Politici nemohou jednat v rozporu s názorem většiny společnosti, říkal tehdy. Tuto metodu používá ve dvou odlišných variantách. Pokud se jeho osobní přesvědčení s názorem společnosti potkává, jasně jej vyjádří, tak jako právě v otázce invaze do Iráku. Když ne - jako tomu bylo u referenda o vstupu do EU - svůj názor podá o poznání taktičtěji. Občané tak vidí, že si "s tím Klausem rozumějí".
Pravidlo čtvrté - nadstranickost. Václav Klaus si dává pozor, aby v politických sporech příliš nenahrával té straně, kterou sám zakládal - tedy ODS. Nezastírá, že se mu řada kroků levicové vlády Vladimíra Špidly nelíbí, ale veřejně zachovává k vládě loajalitu. Působí nestranným dojmem a vzbuzuje pocit, že "hraje fér".
A konečně pravidlo páté - sebeprezentace. Prezident dobře zná staré pořekadlo "když se nepochválím sám, nikdo jiný to za mne neudělá". Proto všechny čtyři výše zmíněné přednosti také rád sám prezentuje. Říkává, že neumí lenošit, a bývá první v práci. Zdůrazňuje, že mu jsou blízké starosti běžných lidí. Sdílí se svými občany obavy z toho, co přinese Evropská unie. Poukazuje na to, že by chtěl vládu podrobit zdrcující kritice, ale že to neudělá.
Těchto pět základních postupů přibližuje prezidenta občanům a ti mu za to oplácejí rostoucí důvěrou.
Přesto i dnes - po roce v roli hlavy státu - platí, že existuje vlivná skupina lidí, kterým Klaus leží v žaludku. Jsou to zejména oddaní příznivci jeho předchůdce Václava Havla.
Třináct let usilovného politického boje mezi oběma Václavy není ještě zcela zapomenuto a ti, kteří patřili a patří mezi havlovce, mívají často pocit, že jim klausovci ten "jejich Hrad ukradli".
Současný prezident, a zejména jeho aparát o tom neradi slyší. Současná hradní ideologie říká, že je rozdělení společnosti pryč. Důkladně to formuloval již před půl rokem Klausův mluvčí Petr Hájek v jedné polemice na stránkách MF DNES.
"Naprostá většina veřejnosti Václavu Klausovi porozuměla. Přijala, že chce být prezidentem všech a že ve své nové roli s veškerou svou energií, zkušenostmi a intelektuálním potenciálem míní pracovat pro jediné zájmy - zájmy České republiky," psal Petr Hájek.
A to i přesto, že jeho šéf, zdatný matematik a autor knihy "Dopočítávání do jedné", ví, že při děvětašedesátiprocentní podpoře stále ještě zbývá nějakých třicet procent nepřesvědčených. Patří mezi ně i řada předních publicistů a intelektuálů.
Mým odpůrcům...
Ale i na ty se prezident nedávno obrátil. Ve svém textu "Co dřív - svobodu, nebo dobro?" se pokusil o definici dvou základních pohledů na svět. Toho, který zastávají tradiční antiklausovci, jako je Tomáš Halík či Jiří Pehe, a toho, který drží přesvědčení klausovci, jako třeba Ladislav Jakl či Miroslav Macek.
Ti první - zjednodušeně parafrázováno z Klausova textu - vycházejí z předpokladu, že morální a dobří lidé mají ukazovat cestu těm ostatním a že svoboda nemůže fungovat bez tohoto dobra. Ti druzí - s podobným zjednodušením - pak podle něj považují svobodu za hodnotu samu o sobě a dobré lidské chování mají za vedlejší produkt samého žití.
Prezident, který vždy patřil k vyznavačům druhého z naznačených směrů, se ve zmíněném textu nestaví na žádnou ze stran. Drží se role nestranného či "nadstranického" glosátora.
Pojďme o těchto základních názorech diskutovat, vyzývá pouze. A nabízí tak i svým odpůrcům jistou míru porozumění.
