Čeští čtvrťáci jsou v porovnání s dětmi z další třicítky vyspělých zemí světa mírně nad průměrem. Chápou čtené texty tak, že se tím řadí na dvanácté místo. První příčka patří Švédům.
Lépe než Češi jsou na tom například Nizozemci a Angličané, ale také Bulhaři a Lotyši. Vyplývá to z průzkumu, který nyní zveřejnila organizace OECD.
Z podobného průzkumu provedeného před rokem i mezi našimi patnáctiletými ovšem vyplývá, že starší děti jsou v pochopení čteného textu podprůměrné. V této skupině vítězí finští školáci.
Podle češtinářky Zuzany Novákové z Prahy mohou za menší "čtenářskou gramotnost" patnáctiletých do značné míry i učebnice. "Pro základní školy máme desítky čítanek a jen některé z nich jsou skutečně kvalitní," říká.
Desetileté děti umějí číst, v patnácti s tím mají potíže
Desetiletí školáci umějí číst a rozumějí tomu, co čtou. Jejich o pět let starším kamarádům však totéž dělá potíže. Přitom by to mělo být spíš obráceně.
Jak si děti vedou při čtení a do jaké míry dokážou vyčtené informace také použít, zkoumala ve dvou průzkumech Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). A české děti dopadly pokaždé jinak. Ty desetileté skončily v porovnání se svými vrstevníky v zemích OECD nad průměrem, patnáctileté naopak hluboko pod ním.
Školáci odpovídali na otázky k nejrůznějším typům textů. Z článku o včelách měli třeba vyčíst, jaký je rozdíl mezi medem a nektarem, a z účtenky za koupi fotoaparátu zase to, jak dlouhou záruku poskytuje na přístroj prodejce.
Porovnání průzkumů je varující: pokud člověk nerozumí psanému textu, nic se nenaučí - a přitom vůbec nezáleží na tom, o jaký předmět zrovna jde.
Čím to, že děti v patnácti neumějí to, co zvládaly v deseti? Odpověď se podle odborníků nabízí: čím starší děti jsou, tím méně čtou, a školy s tím nic nedělají.
"Čekala jsem, že desetileté děti dopadnou v průzkumu lépe než ty starší. Škola a učitelé ovlivňují výchovu dítěte nejvíc právě na prvním stupni. Navíc děti od první do páté třídy mají týdně ve škole pět hodin češtiny, zatímco ve vyšších ročnících jen čtyři," vysvětluje proděkanka Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy Radka Wildová.
Ve svém volném čase vezme většina dětí knížku do ruky nanejvýš jednou za měsíc. O to víc času školáci tráví před televizní obrazovkou. Každé druhé dítě se v průzkumu OECD svěřilo, že u televize denně prosedí až tři hodiny, dalších 14 procent tři až pět hodin. A deset dětí ze sta odpovědělo, že se denně na televizi dívá víc než pět hodin.
"Když jsem byla malá, byly pro mě knihy jediným zdrojem informací. Proto jsme víc četli. Dnešní děti jsou jiné. Informace nezískávají četbou, ale sledováním televize," podotýká učitelka češtiny z jedné z pražských základních škol Zuzana Nováková.
Dobrý učitel se podle ní pozná právě podle toho, zda děti dokáže ke knížkám přitáhnout. Jenomže takových kantorů je poskrovnu.
"Když učitele práce nebaví, je to znát. Zaujmout děti čteným příběhem je totiž poměrně náročné. Zadat jim k přečtení nějaký příběh a chtít, aby napsaly jeho stručný obsah, dávno nestačí. Stáhnou si totiž obsah z internetu, sama bych to udělala také tak," tvrdí Nováková.
Proto používá jinou metodu a slaví s ní úspěchy. "Už od šesté třídy jim k textu zadávám návodné otázky. Třeba se jich ptám, jak by se ony samy zachovaly, kdyby se ocitly ve stejné situaci jako daný hrdina. Pak je to o něčem jiném a děti si příběh s chutí přečtou," upozorňuje Nováková.
