Jste už definitivně rozhodnut? Když jste oznamoval, že už nebudete kandidovat na předsedu ODS, nechal jste si otevřená zadní vrátka...
Ta zadní vrátka, jak tomu říkáte, byla z mé strany racionální úvahou a také výzvou ODS. Myslím, že se ODS té výzvy chopila a týdny před kongresem prokázala, že probíhá naprosto standardní, legitimní volební klání o posty předsedů a místopředsedů. Proto se mi zdá, že tato zadní vrátka není potřeba využívat.
Koho si přejete za svého nástupce?
To v žádném případě neřeknu. Určitě není žádoucí, abych tento signál takto vysílal.
Víte už, koho budete volit?
Já jsem jasně před několika týdny řekl, koho vidím jako politiky s výrazným politickým pohledem, ne politiky, kteří by se blížili tomu, po čem volají některé antipolitické iniciativy. Na tom nic neměním.
Mluvíte o trojici Petr Nečas, Martin Říman, Vlastimil Tlustý. Z nich však na předsedu kandiduje pouze Petr Nečas. Je to tedy on?
Nemíním akceptovat rozhovor na toto téma a je zbytečné, abyste zkoušeli takhle tlačit. Pánové Tlustý a Nečas jsou dále ve hře, ale ani slovíčko už k tomu neřeknu.
Spousta lidí v ODS se shodne na jednom: bude velmi záležet, jak se k novému vedení strany postavíte vy. A že když budete chtít, váš nástupce neuspěje. Jak moc hodláte ovlivňovat nové vedení ODS?
Já jsem loajálním člověkem, a proto se nepustím do souboje s novou, postklausovskou ODS. Prosím, aby se s tímto nekalkulovalo. Nemyslím, že bych se měl v budoucnu zúčastňovat nějakých základních politických rozhodování.
Dokážete to po dlouhých jedenácti a půl roku, kdy jste měl svou stranu pevně v rukou?
Zaprvé, nevím. To si budu muset teprve prožít. A zadruhé, myslím, že žijete v iluzích o tom, že člověk měl něco v rukou. My žijeme v této zemi v takové pseudodemokracii, která se projevuje všude, i v ODS. Pocit, že jsem měl něco v rukou, jsem nikdy neměl.
Je to vlastně poprvé po téměř třinácti letech, kdy nebudete něco řídit ministerstvo, stranu, vládu, sněmovnu...
Nevím, jestli je možné se na to takhle dívat. Ale není to moje jediná životní ambice.
Jak jste nesl, když jste od lidí, kteří vám léta stáli loajálně po boku, začal slýchat věty typu: Klaus už nám další volby nevyhraje?
Ale já tahle větu neberu jako výraz antiklausovství. Úvaha o tom, jestli země potřebuje změnit image politika v čele politické strany, nemá s klausovstvím a antiklausovstvím zas až tak nic společného. Neberu to úkorně.
Nejde o antiklausovství, ale o to, kdo ji začal říkat...
Myslím, že tato věta oznamovala něco jiného. Hovořila o neskutečné démonizaci Klause, která probíhá dnes a denně v médiích, tím vaším počínaje nebo konče. Mé jméno je pak obrovsky zatíženo absurdními mýty. Pak je skutečně legitimní úvaha, jestli ta zátěž už není tak velká, že se z ní skoro nelze vymanit.
Vy na té démonizaci žádný svůj podíl nevidíte, je to věc médií...
To není záležitost médií. To je záležitost politických protivníků, kteří se skrývají v médiích, nehrají roli zprostředkovatele, ale politika.
Ale čím to je, že jste démonizován právě jen vy...
Protože své názory a postoje dávám zřetelně najevo. A že jsem se zejména od roku 1989 odmítl podřídit jednomu proudu české politiky a žurnalistiky, úzce napojenému na Pražský hrad. Vše, co jsem dělal, bylo v rozporu s jejich přáními a ambicemi. Jejich dominance v médiích je téměř neskutečná, myslím, že neskonale převyšující něco takového v jakékoli jiné zemi světa.
Vás nikdy nenapadlo, že už nejste schopen vyhrát pro ODS volby do sněmovny?
Byl bych samozřejmě hlupák, kdybych tohle nějak nevnímal.
Kdy vás to napadlo poprvé?
Já nevedu žádné sebezpytující rozhovory. Přistoupil jsem na politický rozhovor o situaci před kongresem a po kongresu ODS, nikoli na psychoanalýzu mé duše.
Možná to spolu souvisí.
Myslím, že ne.
Vypadá to, že se tak od roku 1996 pohybujete od neúspěchu k neúspěchu. Menšinová vláda, její dramatický pád, prohrané volby 1998, byť jste získali více, než jste sami čekali, volby jste prohráli i letos...
Možná léta, o nichž mluvíte, nebyla tak úspěšná jako ta první doba po roce 1989. Je otázkou, jestli ty první roky byly opakovatelné, jestli vůbec země něco takového chtěla, jestli prostě nevyhrál někdo jiný s destrukčním postojem k životu...
A to, že se člověku nepodařilo tomu zabránit, to samozřejmě není vítězství, ale na druhé straně... I v těchto letech jsme vyhrávali všechny volby komunální, mimořádně jsme zabodovali ve vytváření regionů a hejtmanství, člověk měl spoustu pozitivních úspěchů uvnitř vlastní politické strany. Pořád mám pocit, že když jdu na ulici, lidé na mě spíš přátelsky mávají, než by hrozili.
Za dva měsíce se budete ucházet o prezidentský post. Jaké šance si v tuhle chvíli dáváte?
Určitě se mně tyto šance dnes, 6. prosince, zdají větší než 6. listopadu, než 6. října, než 6. září. Myslím, že nedělám chybnou politickou úvahu. Nepřímá volba je ale velmi problematickou věcí na sázení a odhadování. Tato volba je ale pro mě vážnou věcí.
Není to gesto, které jsem udělal třeba při volbě proti panu Zaorálkovi na post předsedy sněmovny letos v červenci. Tehdy to bylo gesto a vědomý test síly tehdy se rodící vládní koalice s předpokladem nulovým na vítězství. Toto, a to zdůrazňuji, není stejný případ.
V čem je vaše šance větší dnes než před měsícem či dvěma?
Musím říct, že lidé začínají o kousek více přemýšlet a najednou začínají opouštět své apriorismy, protože si myslí, že ve volbě prezidenta země jde o něco více než o jejich osobní lásky či nenávisti.
Koho myslíte tím "lidé"?
Myslím tím zaprvé veřejnost, jejíž názory přece jenom na politiky působí, nemyslete si, že ne. A zadruhé, takové názory pronášejí i někteří politici sami.
To je věc, kterou je třeba rozvést...
To není třeba rozvádět, to je poslední věta, kterou jsem řekl.
Přece jen: v tuto chvíli máte jisté pouze hlasy ODS, ale ty ke zvolení nestačí. Z čeho čerpáte naději, že vás podpoří i další zákonodárci? Z jednání, která vedete, z náznaků, z toho, co se říká v kuloárech?
Myslím, že z toho všeho dohromady. Jednání s velkým J já sám bezprostředně nevedu. Tím byla pověřena trojice Tlustý, Beneš, Topolánek, a ta jedná. Některé náznaky má a také za mnou se někteří z politiků zastaví a něco mi řeknou...
Kdo se za vámi zastavuje?
Jste tak naivní, že očekáváte, že něco takového budu říkat, nebo se ptáte vážně?
Ptáme se vážně.
Tohle je přesně věc, kterou jsem ještě nikdy v životě za třináct let v politice neudělal. Nikdy bych nepouštěl do světa jména, že řekla to či ono. Kdyby ten poslanec či senátor měl pocit, že to má Mladé frontě říci, tak ať to udělá, ale přece nepadá v úvahu, abych to řekl já.
Funkce prezidenta je v Česku především reprezentativní. Nepřipadá vám, že máte na takovou "tatíčkovskou" funkci ještě čas?
Nemám jednoznačnou odpověď. Jsem sice člověk exekutivního typu, ale vidím-li rozpadlost naší politické scény, vidím-li strašnou obtížnost vytváření jakýchkoliv vládních koalic, uvědomuji si, jak je předsedování vlády nevděčná a drásající práce. To druhé já ve mně říká - taky už to nemáš zapotřebí. To neznamená, že kdyby byla šance, že bych to nedělal s plným elánem a nasazením...
Říkal jste "kdyby byla šance". Co by tou šancí mohlo být?
Tím jsem myslel: kdyby letos v létě byla taková šance... Nic jiného.
Když jste svou kandidaturu oznamoval, omezil jste se na konstatování, že nechcete, aby se z Hradu dál šířila blbá nálada. To je celý váš prezidentský program?
Myslím, že už jsem od té doby vyslovil nejrůznější soudy na toto téma. Zaprvé si myslím, že je třeba zcivilnit prezidentský úřad. Nemám pocit, že jádrem jeho činnosti má být vymýšlení kostýmů Hradní stráže a věci z tohoto soudku.
A navíc zcela jednoznačně říkám: ač je mi to podsouváno, nemyslím, že by mělo dojít k jakémukoli zvyšování prezidentských pravomocí. Jsem opravdu zastáncem klíčové role předsedy vlády. Myslím, že u nás prezident má ještě více funkcí a pravomocí, než by v neprezidentském systému měl mít.
Promiňte, příliš se nám nezdá, že...
Je zbytečné polemizovat apriorně, to už je aktivismus novináře.
Je to úplně legitimní otázka. Nedovedeme si představit, že byste jako pravicový prezident dokázal idylicky žít s dnešní levicovou vládou, aniž byste se snažil nějak využít svých prezidentských pravomocí.
Já si opravdu nemyslím, že síla prezidenta je bojovat s vládou té či oné barvy. Žil jsem v neuvěřitelně obtížných poměrech let 1989-1992 ve vládě, která nebyla vládou mého politického zabarvení, a přesto se mi dařilo v ní žít. Já jsem žil v neuvěřitelně komplikované vládě s ODA a KDU-ČSL. Já jsem žil v Poslanecké sněmovně v minulém volebním období a frustrovaně jsem prohrával jedno hlasování za druhým...
To znamená, že byste respektoval jakékoliv rozhodnutí dnešní vládní koalice prosazené v parlamentu?
Nemyslím, že úkolem prezidenta je bojovat s parlamentem o ten či onen zákon. Víte, já považuji za hrůzostrašnou věc "škromachovštiny" typu plošných přídavků na děti, abych si zvolil jeden náhodný příklad.
Nicméně dojde-li k tomu, že většinové rozhodnutí parlamentu zavede dětské přídavky i pro šéfredaktory Mladé fronty DNES, pak není úkolem prezidenta, aby zkusil zavetovat tento zákon, a tím zpozdit jeho uvedení do chodu o pár měsíců. Ne že bych to nepovažoval za fatální omyl, ale vetovat plošné přídavky jen proto, že na ně mám jiný politický názor, takové právo myslím prezident nemá.
Ve volbě prezidenta však můžete prohrát a za dva měsíce a kousek se z vás s prominutím stane řadový poslanec důchodového věku s perspektivou tří let ve sněmovně. Vydržíte tam, nebo tím pro vás česká politika končí a vy se budete raději věnovat psaní, přednášení?
Takové činnosti se věnuju celých třináct let v politice. Říkám ale zcela jednoznačně, že nemám pocit práva vzdát se poslaneckého mandátu. Spíše bych se pokoušel dokázat sladit tyto dvě věci. Z profesur, které mám na stole, bych tedy spíše vzal Německo než Austrálii...
Další věc, kterou vůbec nevylučuji, je možnost kandidovat do Evropského parlamentu. Takové rozhodnutí by muselo být učiněno včas, protože jakkoli jsem schopen komunikovat v několika jazycích a pronášet plamenné projevy, tak francouzština mezi ně nepatří. A žití v Bruselu či Štrasburku by znamenalo, že bych se jako mladý žák musel začít zdokonalovat ve francouzštině.
Co by vás na Evropském parlamentu lákalo?
Je to bojiště, kde se bude více a více rozhodovat o naší budoucnosti. Dokonce více než bych si přál. Myslím, že je to osudová chyba Evropy.
Váš názor může spoustu lidí ovlivnit v rozhodování v referendu o Evropské unii. Takže: doporučíte voličům vstup, nebo ne?
Nechtějte, abych toto doporučení dnes vyhlašoval. Já jsem o Evropě pronesl spoustu vět, napsal spoustu článků. Strašně špatně se mně zužují tyto stovky stránek do jednoho slůvka, to je strašlivé zjednodušení. Každému bych doporučoval, aby si přečetl tyto moje knihy a na základě nich se rozhodl.
Nedáte žádné doporučení ani před referendem?
Řekl bych jasnou věc: Vždy jsem zásadně a přísně odlišoval postoj politický od postoje občanského a od vlastního postoje Václava Klause. Takže přes tisíce mých výhrad k dnešní metodě evropského sjednocování jsem to byl koneckonců já, kdo podal přihlášku České republiky do Evropské unie. Avizuji dopředu, že cokoliv bych si mohl myslet jako občan Václav Klaus o této věci i jako eventuální prezident, určitě bych věděl, co je v takovouto chvíli mou povinností. To je důležitá věta.
