Svému šéfovi Miloši Zemanovi tolik nepodobný, vždy korektní, slušně vystupující politik, s nímž rádi vyjednávají i političtí oponenti z pravice. Naděje české politiky, kterou před několika lety veřejně vyzdvihl i prezident Václav Havel. To je jedna tvář Stanislava Grosse.
Existuje i jiný pohled. Chladně kalkulující pragmatik. Mistr zákulisních dohod, který za dlouhá léta strávená v nejrůznějších funkcích dokázal, že českou politiku po vzoru mnoha starších kolegů pochopil jako šanci k menším i významnějším výhodám, které život vrcholného politika nabízí.
Cestu do dnešního postavení nastoupil Gross v roce 1992: dvaadvacetiletý předseda Mladých sociálních demokratů se stal poslancem. Trvalo to jen rok a Gross dokázal, že umí ze svého společenského postavení vytěžit maximum. Pražský magistrát mu "ve veřejném zájmu" přidělil obecní čtyřpokojový byt.
O dva roky později novináři zjistili, že Gross v té době žádnou přehnanou bytovou nouzí netrpěl: jeho rodiče se totiž odstěhovali za Prahu a rodině zůstal v hlavním městě volný byt. Ten začali pronajímat. To však Gross do žádosti na magistrát neuvedl. "S rodiči jsem se nepohodl a asi už dva roky předtím jsem s nimi nebydlel." vysvětlil Gross v týdeníku Respekt, proč na magistrátu tvrdil, že je v "bytové nouzi".
Řada mimopražských poslanců tehdy nocovala v parlamentní ubytovně, ale tam se Grossovi nechtělo: "Řeknu vám to na rovinu - z ubytovny bych musel po skončení mandátu odejít. Tady naopak byla možnost získat natrvalo byt. Já jsem ji samozřejmě využil." prohlásil Gross.
Byt mu natrvalo nezůstal: když se totiž zjistilo, že stejně jako Gross mají byty přiděleny i další poslanci ze všech parlamentních stran, magistrát požádal, aby politici změnili své smlouvy na "dobu určitou". Gross to udělal po volbách 1996.
Odstěhoval se až za tři roky do luxusního bytu na pražském Barrandově. "Je to jeden z bytů pro střední třídu, které se teď staví," popsal Gross svůj nový čtyřmilionový příbytek Právu.
Na úplný vrchol české politiky zamířil Gross po volbách, které ČSSD v roce 1998 vyhrála. V osmadvaceti se stal místopředsedou sněmovny. Jeho postup na politickém žebříčku zachytil v září 1998 deník Právo v reportáži Den se Stanislavem Grossem: "Nový vůz s řidičem vnímá Gross jako nejvýraznější změnu spojenou s příchodem do vyšší funkce. 'A je to změna docela příjemná,' libuje si místopředseda, který si předchozí čtyři roky, kdy vedl poslanecký klub, řídil auto sám," napsalo Právo.
Zvláštní zalíbení nalezl mladý politik v modrém majáčku, který českým politikům zajišťuje právo porušovat předpisy, pokud spěchají. Už citovaná reportáž Práva popisuje Grossovy přepravní zvyklosti na cestách po Praze takto: "Musíme jet mírně razantně," říká Gross při pohledu na hodinky a řidič pokládá na střechu majáček.
Grossův spěch však znamenal jisté riziko pro kolemjdoucí. Naposledy Právo: "Ta by se divila, kdybychom jí toho špekouna přejeli," pozoruje Gross dámu, která se s tlustým jezevčíkem loudá po přechodu pro chodce." Na podzim 1999 vláda rozhodla, že místopředsedové sněmovny už nebudou mít na majáčky nárok. Gross - aspoň veřejně - nedal znát, že by mu to nějak vadilo: "Majáček jsem nepoužíval skoro vůbec, takže si žití bez něj dovedu představit bez problémů," řekl tehdy.
Zanedlouho se Gross "majáčku" znovu dočkal. Tentokrát už jako ministr vnitra, jímž se stal na jaře před dvěma lety. K dosažení takového postu však premiér Zeman stanovil podmínku: Gross musí dodělat práva, která studoval už od roku 1992.
V létě 1999 Gross opravdu odpromoval. Jenže když se novináři začali zajímat o jeho diplomovou práci, čekalo je překvapení. Gross odevzdal pouhých třiatřicet stran, vesměs opsaných z výročních zpráv centrální banky. Ty mu přitom jako vysokému ústavnímu činiteli chodily do parlamentu. "Především proto, že k němu bylo ve sněmovně dostatek materiálu," vysvětlil tehdy Gross, proč si jako téma diplomové práce vybral právě banky, jimž se přitom jako politik nikdy nevěnoval.
Na pražských právech Grossova diplomka uspěla, přestože jinde na univerzitách vyžadují minimálně šedesát stran textu. "(Práce) Byla trošku stručná, ale zato hutná a v porovnání s ostatními výborná. Měl tam například zajímavá čísla a tabulky," vysvětlil v Respektu vedoucí katedry finančního práva Eduard Němeček, který dělal Grossovi oponenta a svého studenta ještě pochválil: "Hoch se snažil a vystupoval velmi skromně. Ani byste na něm nepoznali, že zastává takovou funkci."
A ani Gross nepovažoval svoji funkci za nějakou zvláštní výhodu: "V některých případech moje pozice byla poněkud výhodná, protože třeba se lépe domlouvaly termíny na zkoušky, nebo jsem si dohadoval nějaké individuální konzultace, ale zase na druhou stranu u některých pedagogů to bylo poněkud nevýhodou," řekl Gross v září 2000 České televizi.
Případ sponzorů, které Grossova manželka Šárka sháněla pro muzikálovou produkci, a zapůjčené luxusní audi, jsou však přece jen z jiného soudku než popsané příklady. Na rozdíl od menších či větších pokušení moci, jimž Gross v minulosti neodolal, se tu totiž ministr vnitra dostává do podezření, že si nepřípustným způsobem zadal se soukromou firmou.
Přitom, jak sám tvrdil, už měl být poučen. Na podzim 1999 se totiž objevila informace, že Grossovi platila nějakou dobu jeho mobilní telefon reklamní agentura M.P.L. a že to Gross neuvedl ve svém majetkovém přiznání. Gross tehdy nechal své stranické kolegy hlasovat o tom, zda může dál řídit klub ČSSD.
Hlasování v klidu přežil a deníku Právo se svěřil, že už k jakýmkoliv podezřením nezavdá důvod: "Nepochybně je to pro mě velké ponaučení. Ve věcech, především v těch materiálních, má mít člověk takový přehled, že když přijde otázka, sáhne do šuplíku a vytáhne příslušné materiály."
Měl by Stanislav Gross odstoupit? • Vladimír Špidla, předseda ČSSD: "Považuji to za obzvláště špinavou kampaň proti kolegovi Grossovi. Informace, které mám k dispozici, nezpochybňují morální integritu Stanislava Grosse."
Gross: Jsou to všechno pomluvy
• Karel Kühnl, předseda poslaneckého klubu US-DEU: "V pořádku to není, ale já nepatřím k těm, kteří hned střílí od boku výzvu k odstoupení. Kdyby se ukázalo, že šlo opravdu o využití úředního postavení, tak by to jistě bylo závažné, ale abych byl fér, tak se to ještě musí ukázat."
• Zdeněk Vojíř, předseda senátorského klubu ČSSD: "Nemohu to bohužel komentovat, moc o tom nevím. Ráno v bazénu jsem zaregistroval, že údajně pan ministr koupil pro ministerstvo nějaká auta, ale nemyslím, že to je pravda.
• Bohuslav Sobotka, předseda poslaneckého klubu ČSSD: "Podle těch informací, které mám, tak ta věc nepřekročila meze střetu zájmů, aby si vyžádala nějakou reakci pana ministra Stanislava Grosse."
• Ivan Langer, ODS - místopředseda sněmovny: "Mám málo informací, ale protože jsem si o sobě v médiích už leccos přečetl, co nakonec nebyla pravda, tak ten problém nechci komentovat - je to věc pana ministra.
Je v pořádku, že manželka ministra vnitra jezdí v autě zapůjčeném firmou, které dal její manžel vydělat z peněz daňových poplatníků. Členové ČSSD v tom problém nevidí. Ale i jejich pravicoví kolegové se ke Grossově aféře stavějí spíše rezervovaně.
V zahraničí přitom za podobné prohřešky, někdy dokonce i mnohem menší, ministři bez mrknutí oka okamžitě odstupují. "Případ Grossovy manželky přitom určitě střet zájmů je," říká politolog Bohumil Doležal.
V roce 1995 například odstoupila rakouská ministryně životního prostředí Marie Rauchová-Kallatová, když se ukázalo, že její manžel byl zapojen do aféry s nákupem zbraní pro rakouskou armádu.
V roce 1993 odstoupil tehdejší německý ministr hospodářství Jürgen Möllemann (FDP), když se přišlo na to, že se u soukromých firem zasazoval na formulářích s ministerskou hlavičkou o inovační výrobek jednoho příbuzného.
"Edwin Zimmermann, ministr zemědělství v Braniborsku, musel například odstoupit, když se ukázalo, že malé pekařství jeho ženy dostalo dotaci od evropských strukturálních fondů," vzpomíná publicista a lektor evropské akademie v Berlíně Jaroslav Šonka.
Ministr Gross však celou věc vidí jinak a ve vyjádření pro ČTK hrozí, že pokud bude tisk i nadále zveřejňovat podle něho nepravdivé informace o aktivitách jeho manželky Šárky, přistoupí k právním krokům.
Není pravda, že Šárka Grossová užívala automobil bezplatně několik měsíců, tvrdí. Podle něho šlo jen o několik dnů.
"V době, kdy dovozce oslovil mou ženu s nabídkou na vyzkoušení a koupi automobilu Audi, již bylo o značce vozů pro státní správu řadu měsíců rozhodnuto," říká Gross. Popírá také, že on ve vládě prosadil nákup limuzín Audi. Podle něho se nákup vozů této značky začal pro státní správu připravovat ještě před jeho nástupem na ministerstvo vnitra.
Podle jeho vyjádření informace o voze Audi vycházejí z "nepravdivých a polopravdivých informací, jež se svou podstatou i vyzněním rovnají pomluvám".
A jeho straničtí kolegové jej podporují. "Nemíním to hodnotit, protože si myslím, že za prvé to je jeho soukromá věc a za druhé nevím o tom nic víc, než jsem se dočetl v novinách, což pro mne nehraje žádnou roli," říká například šéf středočeských sociálních demokratů Milan Urban. Právě ve středních Čechách vede Stanislav Gross kandidátku do sněmovních voleb.
Předseda senátorů ČSSD Zdeněk Vojíř nevěří tomu, že manželka ministra dostala zapůjčený vůz od automobilky, kterou prosazoval její muž. "Na Západě je to běžným zvykem, ale nemyslím si, že se to děje i u nás," tvrdí. Problém v tom nevidí ani předseda strany Vladimír Špidla. Nevadilo by mu ani, kdyby Gross s ním zasedl v příští vládě.
I pravicoví politici jsou zdrženliví. Ivan Langer, člen ODS a místopředseda Poslanecké sněmovny, médiím nevěří. Jak říká, sám si již o sobě v médiích ledacos přečetl, co nebylo pravda. A tak nechce Grossovu aféru raději komentovat.
Karel Kühnl, bývalý lídr Čtyřkoalice a předseda poslaneckého klubu Unie svobody-DEU, sice tvrdí, že takové aktivity Grossovy manželky v pořádku rozhodně nejsou, a dodává, že " Stanislav Gross i jeho manželka si to dnes asi myslí také". Ale nechce ministra hned odsuzovat a volat po jeho demisi.
