Současné rozložení sil napovídá, že to nebude to hlavní. Na české politické scéně jsou dnes tři uskupení, která mají v tuto chvíli zhruba stejné volební preference: ODS, ČSSD i Čtyřkoalici by volilo asi dvacet procent lidí. Přibližně desetiprocentní podporu mají komunisté.
A právě díky těm dvaceti až pětadvaceti komunistům v příštím parlamentu není možné, aby jedna strana vyhrála. Musela by totiž získat víc než tři další dohromady a to je prakticky nemožné. Rozložení voličských sympatií je navíc velmi stabilní. Srovnáme-li dnešní preference s těmi přesně před rokem, u žádné ze stran není změna větší než dvě procenta.
Někdo určitě vyhraje. Pokud se bude prezident držet zaběhnutých zvyklostí, lídr vítězné strany uslyší, že byl pověřen sestavením vlády. Ale bude skutečným vítězem? Může, ale také nemusí. Pokud žádná ze stran vysloveně nevyhoří, půjde po volbách o to, které dvě se spojí proti té třetí. Pokud vítěz voleb nezíská spojence, může, ač první, skončit v poli poražených.
Spojení dvou silných subjektů do koalice proti třetímu vypadá jako absolutní nutnost. Je celkem jedno, zda půjde o koalici otevřenou, nebo skrytou jako po posledních volbách. Pokud se vítězem voleb stane ODS nebo ČSSD, mohla by vítězná strana teoreticky ještě přemýšlet o tom, zda na svou stranu nepřetáhne jen část Čtyřkoalice.
ODS by jistě pomýšlela na Unii svobody, ČSSD pak na lidovce. Kandidátky Čtyřkoalice jsou však sestaveny tak, že obě strany získají zhruba stejný počet poslanců. Při roztržení na dvě poloviny by pak přibylo stejně poslaneckých hlasů na obou stranách.
To znamená, že pokud by se například Václavu Klausovi podařilo získat do své koalice třeba patnáct poslanců US, na druhé straně by pak přibylo patnáct opozičních lidovců. Výsledné součty opět narazí na komunistickou menšinu a opět nezbude než dohoda "dva proti jednomu".
Právě nutnost této dohody zřejmě ovlivní také podobu volební kampaně. Je nepochybné, že na sebe budou jednotlivé strany házet špínu, že se budou vzájemně napadat. Ale žádná z nich nemůže v útocích na jinou překročit mez, která by vylučovala povolební dohodu. Jednoduše řečeno, mohou do toho druhého kopnout, ale nesmějí mu zlomit nohu.
Těžko předvídat, které všechny faktory budou důležité pro povolební vyjednávání, ale některé lze odhadnout už nyní. Jedním z nich bude rozložení politických sil ve Čtyřkoalici. Zjednodušeně řečeno, pokud v tomto uskupení převáží vliv Hany Marvanové a jejích blízkých, pak lze očekávat, že tato politička přivede své uskupení do koalice s ODS, bude-li naopak dominovat opačné křídlo, bude nakloněno jednání se Špidlou.
A bude-li Čtyřkoalice rozpolcená, pak se reálně přibližuje varianta dohody ODS a ČSSD. Dalším důležitým, i když pravděpodobně nevyřčeným prvkem v povolebním jednání bude také křeslo prezidenta. Nebude-li do té doby schválena přímá volba hlavy státu, bude se po volbách jistě licitovat i o tento úřad.
Dohody ve stylu "Dobře, my vám necháme premiéra a vy nám Hrad" nejsou rozhodně vyloučené. V jednotlivých uskupeních se o nich mluví celkem otevřeně. O čem tedy budou následující volby? Především o získání co nejlepší výchozí pozice do povolebních vyjednávání. První místo je rozhodně dobré alespoň v tom, že si strana bude moci vybírat, a ne čekat, až bude oslovena.
Tím nejdůležitějším v příštích měsících bude z pohledu stran to, aby měly v každém okamžiku dobře spočítáno, jaký je stav před povolebním jednáním. Tím nejdůležitějším z pohledu voličů pak bude sledovat, na jakého spojence asi moji favorité pomýšlejí.
Zatímco v roce 1990 byly volby "historicky první demokratické po desítkách let", v roce 1992 se rozhodovalo "o podpoře a způsobu ekonomických reforem", v roce 1996 "o potvrzení nebo nepotvrzení Klausovy vlády", v roce 1998 "o změně politického kurzu", v příštím roce nás nejspíš čekají "volby taktické a vyjednávací".
Zase nová zkušenost.
