Porod v rytmu obušků
Příchod na svět byl těžký. Do poslední chvíle se navíc nevědělo, kdy se tak stane. Ještě ráno 17. listopadu 1989 se to moc nerýsovalo.
Už několik týdnů předtím to sice vypadlo, že se v socialistickém těle něco mění, tedy především na duchu. Ale že se Demokracie začne drát na svět po povoleném studentském pochodu, na to by vsadil asi málokdo.
Ovšem když dav pietně vzpomínající na padesát let starou smrt studenta Jana Opletala začal žádat změnu budoucnosti pro budoucnost, esenbákům došla trpělivost, rozhodli se, že z lidí Demokracii vymlátí.
Bylo to přitom takové nedochůdče, navíc údajně vykoupené smrtí studenta. Kmotrů ale rychle přibývalo a každý přinesl nějakou vzpruhu.
 LISTOPADOVÁ BUBLINA:O čem přemýšlel Milouš Jakeš? |
První rok a první slovo
Jako každé novorozeně se i Demokracie měnila přímo před očima. Během roku se naučila i první slova. Kdeže máma, ale kvas a volby.
Kvasilo to pořádně. Novopečený prezident propustil největší masu vězňů od dob první republiky. Československá koruna dostala reálnější obrysy - vůči západním měnám ztratila na síle, získala naopak ve vztahu k "soudružkám" z východního bloku.
A kromě spousty dalšího jezdily i návštěvy - papež Jan Pavel II. a na oslavu prvních narozenin i George Bush starší. Jiní návštěvníci naopak odjížděli. Třeba ruští vojáci, kteří přijeli jednoho srpnového dne roku 1968 a dočasně pobyli dvě dekády.
Na jaře 1990 se Demokracii nadvakrát přejmenovalo bydliště. Místo Československé socialistické najednou bydlela ve federativní republice s národnostně spornou pomlčkou v názvu. O pár dní později v České a Slovenské federativní republice.
Také se dost chodilo k volbám. Do Federálního shromáždění v červnu skoro s totalitní samozřejmostí. Přišlo 96,79 % voličů, i když je tentokrát už nikdo nenutil.
A noví zákonodárci zase volili prezidenta - opět Václava Havla. Pár dní po prvních narozeninách slečny D. se místo předsedů místních národních výborů volili starostové.
První krůčky skončily amputací
S prvními krůčky to u Demokracie nebylo příliš slavné, od začátku nějak kulhala. Zatímco slovenská nožička chtěla jít svou cestou, česká se k ní chtěla přidat. A zatímco před druhými narozeninami se mluvilo o tom, jak společný krok udržet, před třetími se už řešilo oddělení.
Mezitím se opět volili poslanci. O amputaci se starali nový český premiér Václav Klaus a slovenský Vladimír Mečiar. Později se musel hledat i nový prezident, když Havel složil funkci. Pět volebních kol připomínalo frašku, prezidentem se nestal nikdo.
První kroky si vyzkoušeli i novodobí kapitalisté. V prvním kole kuponové privatizace se zaregistrovalo přes osm milionů lidí. Opravdu zbohatl ale jen zlomek. Někteří z toho dodnes žijí, jiní za to dodnes sedí. Další by za to sedět měli.
Ze školky zmizela třetina dětí
Demokracii byly tři a začala chodit do školky. Ráno po Novém roce 1993 ale najednou třetina dětí nepřišla. Nad Tatrami sa blýskalo už jen pro Slováky.
Znovu se volil Havel. Opět se pouštěli vězni a měnila měna - tentokrát dělením. 4. ledna 1994 se Demokracie měla na co dívat: začala vysílat Nova, první celoplošná soukromá televize ve východní Evropě.
Účtování s minulostí
Než Demokracie vyrazila do školy, začalo účtování s minulostí. V červenci 1995 doručil Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu pět z prvních dvanácti obvinění z vlastizrady kvůli událostem roku 1968. Výsledek? Vlk jedl, ale kozy neubylo.
V tom roce se znovu objevil ten, co to všechno spustil. Bývalý poručík StB Ludvík Zifčák, který v den narození Demokracie předstíral mrtvého studenta na Národní třídě, byl těsně před koncem roku propuštěn na podmínku z vězení. Dostal 16 měsíců, odseděl si půlku.
Školní léta prožila Demokracie v oáze prvních korupčních skandálů (Liznerův kufřík), pádů bank (jako první Bohemia) i vražd novodobých podnikatelů. Vládla pravostředová koalice v čele s ODS a Václavem Klausem a ekonomice jejich slovo - transformace.
S utaženým opaskem k infarktu
V osmi spěla Demokracie k prvnímu infarktu: opoziční smlouvě. Ekonomice se přestávalo dařit, ale vláda si dál razila svou cestu. Šéf kabinetu Václav Klaus navrhl utažení opasků, s tím však narazil u koaličních partnerů z KDU-ČSL. Do toho v létě 1997 přišly povodně na Moravě a ekonomika musela záplatovat další nečekané rány.
Nakonec Klausovi zlomili vaz "sarajevským atentátem" jeho lidé z vedení ODS, která se nedokázala vypořádat s tajemnými sponzory. Po neúspěšných jednáních o politickém řešení nastoupila poloúřednická vláda Josefa Tošovského, do té doby šéfa České národní banky.
Země mířila k předčasným volbám. Vyhrála ČSSD. Její šéf Miloš Zeman se nedohodl na koalici a Demokracii léčil šokem - s ODS uzavřel opoziční smlouvu o vzájemné toleranci. Klaus dostal výměnou křeslo předsedy Poslanecké sněmovny.
Vlády se poprvé ve svobodné zemi ujala levice. Vydržela osm let.
Desítka s příchutí revoluce
Oslavy 10. narozenin připomněly revoluční kvas. Dav vyhnal od pamětní desky 17. listopadu ´89 stoupence generálního tajemníka Strany československých komunistů Miroslava Štěpána, mezi nimi i "mrtvého studenta" Zifčáka. Přišli protestovat proti zločinnému kapitalismu.
Někdejší studentští vůdci vyzvali v prohlášení "Děkujeme, odejděte!" vůdčí politiky k rezignaci. S výzvou se ztotožnil i prezident Havel. Zeman ji označil za "pubertální" a Klaus autorům doporučil založení vlastní strany.
Několik desítek tisíc lidí pak během největších polistopadových demonstrací výzvu podpořilo, žádali vypovězení opoziční smlouvy, demisi vlády a vypsání předčasných voleb.
Vývoz Demokracie pod hlavičkou USA
V rozpuku puberty dostává Demokracie možnost cestovat. Po teroristických útocích na New York z 11. září 2001 se odjíždí šířit v podobě vojenské humanitární mise do Afghánistánu. Později ji George W. Bush (syn toho, který u nás slavil její první narozeniny) pozve ještě do Iráku. Záměr se ovšem po letech dostal do ostrého kontrastu s výsledkem.
Volby do Sněmovny vyhrála v roce 2002 opět ČSSD. Vytvořila koalici se středovou KDU-ČSL a pravicovou Unií svobody, což se později má ukázat jako začátek pádu sociálnědemokratických preferencí. Na postu premiéra se během mandátu vystřídají Vladimír Špidla, Stanislav Gross a zachránce ČSSD Jiří Paroubek.
Ten stranu sice vrací na pozici významného politického hráče, volby ale nevyhrál. Jen několik dní před hlasováním přitom vyšla na světlo policejní Kubiceho zpráva o prorůstání organizovaného zločinu do vládních struktur.
Paroubek prohlašuje, že způsob, jakým ODS vyhrála volby, je srovnatelný s komunistickým pučem 1948. To byl pro Demokracii zatím poslední infarktový stav.
Tak Demokracie slaví. Plnoletosti se dožívá v relativním zdraví, navzdory tomu, že osmnáct let nereformovaní komunisté mají vyšší preference než každá ze dvou menších vládních stran. Všechno nejlepší.
