Parta milovníků hor se seznámila v létě, při expedici na Kavkaz. Na podzim si domluvili výpravu do Tater.
"Ve středu 28. prosince jsme se sešli všichni už s plnou výbavou v Praze. Protože se v Čechách hodně zhoršilo počasí, rozhodovali jsme se, jestli nakonec do Roháčů pojedeme," vzpomíná Materna.
Nakonec rozhodla slibná předpověď počasí. Na cestu se vydali ještě v noci 28. prosince dvěma auty. Brzy ráno dorazili do Dolného Kubína, pak pokračovali do Roháčů, konkrétně do Zverovky, odkud vystoupali do hor.
"Cestou se nám ještě rozbilo auto. Praskla mu přívodová hadička do nádrže. Museli jsme to vyřešit ještě dřív, než odejdeme do hor. Tím, že jsme odváželi auto do servisu, jsme přišli o dvě hodiny, které nám pak chyběly," popisuje.
Nahoru vyrazili až v poledne. On a jeho přátelé chtěli stanovat na hřebeni Roháčů. "Věděli jsme, že byl vyhlášen třetí stupeň lavinového nebezpečí, ale i přesto jsme se rozhodli, že půjdeme. Nahoru jsme stejně nakonec nedošli. Postup nebyl tak rychlý, jak jsme čekali," přibližuje průběh prvního dne.
Výpravu překvapilo počasí
Bylo půl čtvrté a začínalo se stmívat. Proto se rozhodli rozbít tábor ve Spáleném žlebu. Hned po jídle šli všichni spát. Plán na příští den byl jasný. Dojít na hřeben. "Ráno jsme zjistili, že napadlo dvacet centimetrů sněhu. Rozhodli jsme se proto, že půjdeme jen kousek a zase se vrátíme zpátky. Stany jsme nechali na místě a šli bez batohů," říká muž, který přežil tragédii.
Přesto jejich pochod skončil zhruba v 1900 metrech, kousek pod vrcholem. "Odpoledne se počasí zhoršilo. Začal se zvedat vítr a pořád sněžilo."
Ke stanům se vrátili kolem třetí hodiny. "Sice sněžilo, ale nahoru i dolů tím žlabem se šlo dobře. Nikoho z nás nenapadlo, že by se tady lavina mohla utrhnout," upřesňuje.
Uložil se ve stanu ještě se dvěma kamarády. Tuny padajícího sněhu spící turisty překvapily v půl šesté ráno. "Nic jsem neslyšel. Jen jsem cítil tupý náraz. Pak nás už vzala lavina. Bliklo mi hlavou, že je konec. I tak jsem se snažil uvolnit ruce a dostat se ze spacáku," vypráví o nejhorších okamžicích svého života Luboš Materna.
Jako jediný měl velké štěstí. Lavina ho vyhodila ze stanu. Stan se totiž asi roztrhl o strom, který lavina strhla s sebou. "V první chvíli jsem si nazul svou botu, kterou jsem našel opodál. Začal jsem všude kolem sebe hrabat, abych našel někoho z výpravy. Pochopil jsem, že to nezvládnu, a utíkal jsem k nedalekému vleku," popisuje dramatické okamžiky.
"Byli už všichni mrtví"
Lavina je dovalila kousek od sjezdovky. Spolu s vlekařem zavolal Horskou službu a utíkal zpět. "Mohlo uběhnout tak dvacet minut, než jsem se vrátil. Najednou jsem uviděl kousek našeho stanu. Vyhrabali jsme ho a vytáhli kamarády. Dával jsem jim umělé dýchaní a masáž srdce. Už ale byli mrtví," říká smutně.
I přesto nechtěl z kopce odejít. Chtěl hledat ostatní z výpravy. "Pořád jsem doufal, že je lavina nezavalila. Potom přijela policie a vzali mě na výslech. Tam jsem se teprve dozvěděl, že jsem jediný, kdo přežil."
Domů do Česka se vydal ještě ten den. Jel sám vlakem. "Přijel jsem asi ve čtyři hodiny ráno. Na nádraží na mě čekali rodiče. Jsem šťastný, že jsem to přežil, ani necítím vinu za to, že jsem jediný. Je mi z toho ale smutno," přiznává.
Teď už ví, že celou situaci podcenili. "Záměrně jsme Horské službě nenahlásili, kam se chystáme. Věděli jsme, že by to nedovolili," dodává.
