ZVLÁŠTNÍ VYDÁNÍ
INFOGRAFIKA
Píše se srpen 1989. Na jakési akci v Lipnici u Humpolce se setkávají dva muži: novinář Mladého světa Michal Horáček a poradce federálního premiéra Ladislava Adamce Oskar Krejčí.
Když mu Horáček nabídne odvoz autem, Krejčí rád přijímá. „Jel jsem stokilometrovou vzdálenost z Humpolce do Prahy dvě a půl hodiny. Chtěl jsem slyšet co nejvíc,“ popisuje Horáček setkání ve své knize Jak pukaly ledy vydané v roce 1990.
Debatují - pochopitelně - o politice. Horáček spolu s rockerem Michaelem Kocábem právě zakládají iniciativu Most se smělým cílem: zprostředkovat kontakt mezi opozicí a vládnoucí KSČ. Tehdy to ještě vypadalo jako přehnaně ambiciózní úkol.
„Nepřeceňujte těch pár disidentů. Za jedno ručím: s Havlem si za jeden stůl nikdy nesedneme,“ cituje Horáček Krejčího slova ze srpna 1989.
Neděle 26. listopadu 1989. V salonku Obecního domu v centru Prahy v jedenáct dopoledne začíná unikátní schůzka: Ladislav Adamec a Václav Havel dohadují první kroky pokojného předání moci. Za stolem sedí i zprostředkovatelé jednání: Michal Horáček a Oskar Krejčí.
Havla Adamec nečekal
Cesta z brněnské dálnice do Obecního domu pochopitelně nebyla přímočará. Události podzimu 1989 však jasně ukazují, že se věci daly definitivně do pohybu: Polsko má od září nekomunistického premiéra, režim se kácí v Maďarsku, tisíce východních Němců prchají na Západ...
A devátého listopadu padá i symbol studené války - berlínská zeď. O týden později dělá v Praze nervózní režim osudovou chybu. Policie na Národní třídě brutálně zmlátí studentskou demonstraci k 50. výročí Jana Opletala. A národu definitivně dochází trpělivost.
V pondělí 20. 11. už je v pražských ulicích sto tisíc demonstrantů a těm chytřejším aparátčíkům to dochází: je po všem. „Od ledna 1989, tedy od Palachova týdne, bylo jasné, že je to dál neudržitelné,“ říká dnes Adamcův poradce Oskar Krejčí. „A v podstatě jsme už od jara hledali ústupové cesty.“
Horáček s Kocábem jsou v těch dnech s Krejčím v permanentním kontaktu. Díky tomu mají otevřené dveře k premiérovi - navštěvují jej v jeho letenském bytě i na Úřadě vlády... Neustále jej přesvědčují, že je třeba začít okamžitě jednat s opozicí reprezentovanou čerstvě založeným Občanským fórem. A že Adamec je jediný, s kým je to možné.
„Adamec tehdy nebyl žádná silná figura, i když to byl federální premiér,“ říká Vladimír Hanzel, v té době už tajemník Václava Havla. „Ale s kým jiným? Principiálně jsme nemohli jednat s politbyrem KSČ (které fakticky vládlo), když jsme neuznávali vedoucí úlohu strany.“
V úterý 22. listopadu ráno konečně Adamec Horáčkovi s Kocábem říká: „Přiveďte svoje soudruhy. Nějakého herce, třeba toho Bartošku. A studenty.“ Podmínku má jedinou: nebude jednat s Václavem Havlem. Jednání má začít v jednu odpoledne. Krejčí čeká před vládou, a když dorazí vyjednavači opozice, má pocit, že se mu zdá zlý sen: v čele delegace přijíždí Havel!
„Rozhodli jsme tehdy na schůzce v Mánesu, že u toho musí být Havel, i když já tvrdil, že se s nimi nemá vůbec jednat a nedělat kompromisy. Nakonec mě tam ale poslali s ním, jen abych dohlídnul, že tam opravdu bude,“ vzpomíná Jan Ruml.
„Jenže když jsme tam přijeli, Krejčí odvedl Kocába nahoru a vrátil se s tím, že Adamec Havla nepřijme. Říkal jsem: tak jedem domů, nebudeme se s nima vůbec bavit. Jenže Havel mě zatáhnul někam do křoví před Strakovku a říkal: Hele, tohle může být historická chvíle, to nelze propást. Běž tam místo mě.“
„Tím jsem vstoupil do politiky a hned udělal první kompromis, který jsem přitom vůbec udělat nechtěl. Moje přítelkyně mi říkala, že jsem zrádce, a já už pak na žádné jednání nikdy nešel,“ dodává Ruml.
Podle Oskara Krejčího však tehdy Adamec jinak postupovat nemohl: „Politicky v tu chvíli prostě ještě nešlo sejít se přímo s Havlem. Hráli jsme i složitou hru směrem k ÚV KSČ. Dostávali jsme dokonce informace, že by i Adamec mohl být odveden v klepetech. Říkal tehdy: Havla by mi strana nikdy neodpustila. Nahoru se chodí po dvou, ne po osmi schodech.“
Nevylučujeme ani Chartu
Ale i taktikou „dvou schodů“ tehdy třiašedesátiletý Adamec rozehrál velkou hru. Premiérem se po složitých mocenských hrách v politbyru stal teprve v roce 1988 a alespoň podle Krejčího byl po celou dobu v opozici vůči Jakešovi a spol.
V roce 1989 dokonce pohrozil demisí. Ač stále kovaný komunista, citující na schůzkách s Kocábem a Horáčkem myšlenky Gottwalda, měl se stát aktérem historického okamžiku. Nešlo to však bez preventivního maskování.
Jiřího Bartošku, Jana Rumla, horníka Milana Hrušku a studentského vůdce Martina Mejstříka, vyslané OF, doprovází Krejčím dodaná stafáž z řad SSM a stranických výborů pražských vysokých škol.
O co tu jde, je však každému jasné: OF žádá záruky, že proti sílícímu lidovému hnutí nezasáhne režim po čínském vzoru tanky. „Ty první dny jsme vtipkovali, že by nebylo nic snazšího než postavit před Laternu magiku autobus, všechny nás posbírat a hodit do Macochy. A bylo by po revoluci,“ říká Vladimír Hanzel.
„Samozřejmě, že by to šlo udělat během hodiny,“ souhlasí Krejčí. „Jenže i větší části StB bylo jasné, že už se hraje koncovka. Z ideálů, na nichž měl ten režim stát, zbyly jen boje o Václavák.“
Premiér dává své slovo: síla použita nebude. „Překvapilo mě, jak byl Adamec nervózní, pořád chodil někam telefonovat, my taky, a najednou byl konec,“ vybavuje si Jan Ruml. „Bylo to dost dusné, tak to občas Bartoška musel zlidšťovat nějakými fóry.“
Z dnešního pohledu se tehdejší sliby premiéra Adamce zdají skoro banální: důkladné vyšetření zásahu z Národní třídy, nová ústava bez vedoucí úlohy KSČ, ve vládě by měli zasednout i bezpartijní odborníci a mladí lidé... 21. listopadu to ale zní jinak. Opravdu revolučně.
A právě Janu Rumlovi, který tu vůbec nechtěl být a jehož otec Jiří v tu dobu pobývá kvůli vydávání ilegálních Lidových novin v ruzyňské věznici, nakonec Adamec říká větu, kterou jakoby jedním tahem škrtá stranickou politiku předchozích dvaceti let: „Z dialogu, pane Ruml, nevylučujeme ani Chartu.“
Znělo to nadějně. A pohled do ulic - aspoň v Praze a větších městech - optimismu nahrával: Václavské náměstí denně plnily statisíce lidí.
My se ještě neznáme
V pátek 24. listopadu konečně odstupuje nenáviděný a vysmívaný stranický šéf Milouš Jakeš a s ním téměř celá „stará garda“. Moc skoro leží na ulici. V tu chvíli vydává Adamec, v té době už ve zcela otevřeném konfliktu s politbyrem, Krejčímu nový pokyn: Jsem ochoten sejít se s Havlem.
V neděli 26. listopadu v jedenáct hodin dopoledne se v Obecním domě píší dějiny: komunista Adamec natahuje ruku směrem k démonizovanému vůdci opozice Havlovi: „My se ještě neznáme.“
Na tohle první ostré jednání už OF přichází v nejsilnější sestavě: za stolem sedí třeba Václav Klaus a taky tehdy osmadvacetiletý Alexandr Vondra, spolu s Havlem a scenáristou Jiřím Křižanem jeden ze tří klíčových mužů OF.
„Je asi pravda, že jsme tehdy na předávání moci a vlastně ani jednání nebyli připraveni,“ vzpomíná Vondra. „Vlastně jsme dělali jen to, co dlouho předtím v Chartě: předkládali požadavky a postupně je pak stupňovali. Bylo zjevné, že Adamec na jednání s lidmi, jako jsme my, v džínách a ve svetru, jednajícími bez servítků, vůbec nebyl zvyklý. Byl často nervózní, rudl...“
Podle Havlova tajemníka Vladimíra Hanzla však jednání s Adamcem nebyla tak obtížná: „Čekali jsme tuhý odpor, ale on byl nečekaně konstruktivní. Nebyla z něj cítit žádná nenávist ani nepřátelství. Chtěli jsme třeba, aby pustil politické vězně, on řekl fajn, dejte mi seznam...“
Nervózně podle vzpomínek Michala Horáčka vypadal i další důležitý muž, pro nějž byla účast na schůzce v Obecním domě velkou premiérou: tehdy nejmladší člen Adamcovy vlády, ministr bez portfeje Marián Čalfa. (Adamec ani Čalfa nechtěli s MF DNES na téma listopad 1989 hovořit.)
„Adamec byl sice na rozdíl od Jakeše a spol., kteří doslova utekli, ochoten jednat, ale nakonec se stejně ukázal jako muž minulosti,“ říká Alexandr Vondra. Čalfa se však projevil jako někdo, kdo byl schopen odpovědět.
Události se řítily vpřed neuvěřitelnou rychlostí: v pondělí 27. listopadu slaví opozice dokonalý triumf: generální stávka rozmetá poslední zbytky komunistických iluzí, že Praha není zdaleka celá země a že snad dělníci stranu podrží.
O dva dny později komunistický federální parlament ruší v ústavě vedoucí úlohu komunistické strany. Ted už jde o jediné: kolik moci a na jak dlouho budou chtít komunisté uhájit...
Ladislav Adamec už úplné destrukci režimu, v nějž celý život věřil, asistovat nechce. Pochopí, že jeho role skončila. „Do chvíle, než odešel Jakeš, byl Adamec něco mezi ÚV a opozicí, jakýmsi kompromisem. To najednou skončilo. Z partnerů jsme se pro OF rázem stali protivníky,“ říká Oskar Krejčí.
Chci ministerstvo
Čím dál nervóznější Adamec odmítá požadavek OF, aby jeho vláda rezignovala, a slibuje důkladnou rekonstrukci kabinetu. Poslední šanci nevyužije: když v neděli 3. prosince oznámí novou vládní sestavu v poměru 15 komunistů ku pěti zbylým ministrům, národ to už pokládá za drzost.
„Vláda není spolek dobrovolníků ani diskusní klub, vláda musí řídit národní hospodářství, vážení pánové! Ať si to vezme na zodpovědnost, kdo si troufá,“ třískne Adamec 5. prosince do stolu a fakticky odchází ze scény. Místo něj nastupuje Čalfa a OF poprvé po dlouhých vnitřních debatách pokládá na stůl své návrhy na nové ministry.
Nastává další fáze revoluce: vyjednavači OF musí měnit taktiku z otevřeného nátlaku na sofistikovanější hledání kompromisu. Dne 10. prosince se to podaří. V jedenadvacetičlenné „vládě národního usmíření“ má OF sedm ministrů. Je mezi nimi Václav Klaus, Vladimír Dlouhý, Valtr Komárek a také dva chartisté, Ján Čarnogurský a Jiří Dienstbier.
„Zajímavé bylo, že pro druhou stranu vůbec nebyl problém třeba Čarnogurský, což byl shodou okolností Čalfův spolužák z práv, ale Dlouhý a Komárek. Ti totiž byli členy KSČ, ve vládě ale měli být za nás,“ říká Alexandr Vondra.
Soudě dle nahrávek tehdejších kulatých stolů, vydaných v roce 1991 Vladimírem Hanzlem v knize Zrychlený tep dějin, bylo už sebevědomí vítězů, ještě donedávna pronásledovaných a zavíraných odpadlíků, zcela neotřesitelné.
„Pamatuji se, že velká debata byla o jménu ministra zahraničí. Ve hře byl ministr z roku 1968 Jiří Hájek, my jsme ale při vší úctě k němu chtěli mladšího a razantnějšího Jiřího Dienstbiera,“ říká Vondra.
„A oni, jestli by nechtěl jako bývalý novinář radši tehdejší úřad pro tisk a informace. Tak jsem vyšel na chodbu, tam seděl Dienstbier, zeptal jsem se ho a on říká: Ne, já chci zamini. A to byl podle mě zásadní zlom: tohle by si nikdo z nás ještě deset dní předtím nedovolil říct.“
26. listopadu 1989, Michal Horáček si právě zapisuje do bloku: Setkání, o němž snila celá generace lidí z nezávislých občanských iniciativ: „Teď jsme tu,“ říkají si. „A vy, na druhé straně stolu, nám musíte naslouchat!“ A zároveň setkání, které bylo pro několik generací komunistických předáků noční můrou. „Teď jsou tu,“ dumají. „A my je musíme poslouchat.“ Velké foto pod odkazem INFOGRAFIKA.
