Doma se bijeme

Násilí v domácnosti je časté. Věc, kterou všichni tušili, je nyní potvrzena velkým seriózním průzkumem. Je to strašná věc, řekne si každý. Ale nedá se s tím nic dělat, dodá hned. Může si nějaká strana napsat do programu: Když nás zvolíte, zařídíme, že se nebudete doma mlátit? Může Stanislav Gross, mistr iniciativních návrhů, přijít s programem Boje proti domácímu násilí? Může najít nějakou mezinárodní dohodu, která umožní odposlech všech bytů, jako nedávno prosadil odposlech extremistů? Je u nás možných hodně věcí, ale tohle by neprošlo. Ani pochůzkáři nedostanou úkol naslouchat u namátkově vybraných dveří a sledovat, zda se odtamtud neozývají křik a rány.

Evropská unie těžko uvolní milion eur na podporu "nenásilí v postkomunistických zemích". Takové plýtvání na prosebníky! I v nejvyspělejší Evropě se ženy a muži, když se u stolu nepohodnou, totiž bijí stejně často jako u nás.

Snad jen pan prezident by mohl na Nový rok říci, že bít svou ženu (muže) je ohavnost. Nepochybně by to vešlo do zlaté pokladnice lidových vtipů.

Partnerské bitky, urážky a ponižování se nedají svést ani na stres a brutalitu doby, tím méně na příliv hollywoodského braku. Z literatury i z dochovaných pramenů víme, že tomu tak bylo vždycky.

Nezůstalo navíc jen u políčků a rozbitých sklenic, ke slovu, zvlášť v rodinách šlechtických, přicházela dýka a pohár s jedem. V rodinách plebejských otrávená káva.

V době Masaryka a Čapka by se řeklo: "Každý začněmež sám u sebe při nápravě těchto nepořádků." Dnes zní takový apel už legračně. Žádná jiná pomoc zvenčí však nepřijde.