Vážení přátelé, milí hosté, delegátky a delegáti,
vítám vás na řádném 20. kongresu ODS. Symbolicky také skoro přesně dvacet let od začátku pádu komunistického režimu v naší zemi. Když se podíváme kolem sebe, nebudeme si zřejmě namlouvat, že pozůstatky totality a nesvobody úplně pominuly. Potýkáme se s nimi v rovině materiální i duchovní, nebo chcete-li morální. Jsem si jist, že bez naší strany bychom jich kolem sebe viděli a cítili neskonale více. Ano, jsem hrdý, že ODS je ve svých osmnácti letech věku jasnou zárukou svobody. Nebo přinejmenším, přes všechny problémy doposud byla. Nadcházející kongres bude zejména hledat odpovědi na otázky, zda touto zárukou bude ODS i nadále, zda k tomu dostane i dost silný, potřebný mandát od voličů, zda si ho zaslouží a za co si ho zaslouží, zda je tedy také stranou Odpovědnou, zda je stranou Dospělou, zda je stranou Standardní, zda umí překonat obtíže, zda dosáhne toho, aby i v dalších dvaceti letech hodnoty naši stranou reprezentované stejně výrazně určovaly charakter naší země. Takže ODS. Odpovědnost, dospělost, standardnost. Je to sen, nebo jsme toho opravdu schopni? Média demonstrují se škodolibostí sobě vlastní, a to nejenom v posledních dnech, že jsme spíš všeho schopni…
Zpráva o situaci ve straněDruhý projev Mirka Topolánka na 20. kongresu ODS |
Mimochodem, napadá mě, sny. Mám teď hodně, ale přece jenom trochu méně, práce, než ve vládě, ale o tu hůř spím. Občas mívám dokonce poměrně živé sny. Zdálo se mi nedávno o tomto kongresu. Viděl jsem sál ozdobený modrými třepetalkami, spoustu světel, samé usměvavé tváře. Delegáti měli modré vlajky, plakáty zesměšňující naše soupeře a velebící naše kandidáty do parlamentních voleb. Řečníci se předháněli v návrzích, jak obohatit náš program. Každé vystoupení bylo odměněno frenetickým aplausem. Přijali jsme jednomyslné programové vize do roku 2020 a volební program, který média vzápětí označila za neporazitelný. V závěru celý sál skandoval jméno lídra. A tady jsem se v polospánku zpotil, protože jsem pochopil, že se nejedná o náš kongres. Neskandovalo se Mirek, Mirek, ale four years more, four years more… Vybavil se mi zřejmě mimoděk zážitek z republikánského kongresu před pěti šesti lety. Velká bombastická a nakašírovaná estráda na podporu George Walkera Bushe. Předem domluvená vystoupení předem vybraných speakeru typu Giulliani, Schwarzenegger a také, světe div se, demokrat Zell Miller. Představte si na Kongresu ODS vystoupení Davida Ratha, velebícího Mirka Topolánka a Julínkovu reformu. Definitivně jsem se probudil při oslavném projevu Miroslavy Němcové. U mé postele stál a skandoval Tlustý se Schwippelem. Fuj, to byla noc… Tak takový tedy náš kongres, bohužel, nebo snad i bohudík nebude.
Měl jsem i jeden strašidelný. Hejno dezorientovaných, zklamaných, naháněním velrybářů unavených velryb se rozhodlo hromadně, dobrovolně zemřít. Hledaly nějakou opravdu, ale opravdu mělkou mělčinu, aby trápení bylo co nejdelší. Ztratily totiž víru v moře, sama sebe, nevěřily už svému vůdci, řekněme třeba Moby-Dickovi. Chtěly spáchat sebevraždu. K čemu by ale potom byli velrybáři bez velryb, chtělo se mi v tom snu zvolat. Bylo to děsivé. Velryby chtěly v jakémsi momentu zpátky na moře. Bylo však pozdě. Příliv je hnal na břeh. Tam stáli lovci. Ke krvavé práci jim na břehu moře hrály dvě kapely. Kapelník té jedné měl na tvídovém saku moje příjmení. Ne, ne, tam není napsáno Topolánek. To je TOP a nějaké číslo… Ta druhá muzika byla odporně znějící dechovka a kapelník měl oranžovorudý plášť koňských handlířů. Hráli falešně a i tak vypadali. Celá scéna byla svým naturalismem a fatalismem jak vystřižená z knihy Kronika ohlášené smrti marxisty Garcii Marqueze. Pryč se sny. Takový tedy náš kongres, naštěstí, a jsem o tom přesvědčen, taky nebude. Přes všechny problémy JSME odpovědní, JSME dospělí a JSME standardní. I v těch sporech, i v těch pochybnostech, i navzdory frustraci. Nebo aspoň máme pud sebezáchovy...
Jsem realista. Problémy řeším, když nastanou. Minulý rok jsem tady definoval zásadní problémy ODS. Provedl analýzu, stanovil diagnózu. Navrhl jsem metodu krizového řízení, vy jste vybrali tým krizových manažerů. Já tento tým vedu. Cílem bylo stabilizovat stranu, pokusit se po prohraných podzimních volbách vrátit jako rovnocenný soupeř ČSSD a uspět ve volbách. Tyto cíle byly splněny, evropské volby jsme vyhráli. Premiér a ministři za ODS sehráli důstojnou roli v úspěšné vládě, stejně jako v předsednictví Evropské unie. Lidé na nás byli hrdí a byli po čase hrdí i na to, že jsou Češi. Politika je jízda na tygru, říká se. Pád na zem byl o to tvrdší, oč méně byl zasloužený. Ale nejenom pro nás. I pro celou veřejnost. Nemáme právo být ubrečení, ublížení, zklamaní. Aspoň ne dlouho. Mandát jsme dostali na dva roky. Máme před volbami. Měnit management v této chvíli je naplnění mého druhého snu. Kvůli boji o pozice míříme do opozice. V tom lepším případě. Je to cesta do pekel. V tom horším i dál. Ano, možná až tam.
Události, které následovaly po nesmyslném svržení vlády, jsme nemohli ani předvídat, ani jim zabránit. ODS nenese jakoukoliv odpovědnost za pád vlády, tím méně za neuskutečněné volby. Přesto jsme sami sebe uvedli do pocitů frustrace, neúspěchu či obviňování. Slovy Paroubka, resp. Cromwella: to nebyl zločin, to byla chyba. Chybu, lépe řečeno podraz, udělal náš soupeř. Jiří Paroubek udělal tu chybu, že shodil vládu uprostřed předsednictví. Udělal tu chybu, že nedodržel slovo a zabránil předčasným volbám. On je zodpovědný za všechnu tu frustraci a nedůvěru občanů v politiky. Máme ho za to vše odměnit tím, že začneme zpochybňovat sami sebe a uvolníme mu cestu k vládnutí? Chceme opakovat úprk od našich programových priorit v krajských koalicích s ČSSD? Co si od toho kdo slibuje? Že ho vítězný Paroubek pak vezme jako junior partnera do velké koalice místo komunistů? Děkuji pěkně. Takovou budoucnost pro ODS a pro tuto zemi opravdu nechci.
Sám přiznávám, že jsem na dva týdny také podlehl pocitu zmaru a ptal se sám sebe, zda to všechno má ještě vůbec cenu. Ale teď jsem zpátky. Jsem zpátky. Jsem připraven předložit svou vizi a vyslechnout vaše programové návrhy a rozhodnutí, jak dál. Jsem připraven je realizovat a vést vás k volbám. Kdybych necítil odpovědnost, kdybych necítil sílu to dokázat, mohl jsem už být třeba eurokomisařem. Bylo by to pro mě nepochybně pohodlné a jisté řešení. Daleko pohodlnější a jistější než to, co mě čeká nyní zde.
A tím opravdu nemíním vidinu mého odchodu. Naopak si myslím, že v ODS musí v dohledné době dojít ke generační výměně. Ale k opravdové generační výměně, ne ke kosmetické změně na postu předsedy. Aby ale mohlo dojít ke generační výměně, musejí si noví lídři říci o své místo na slunci. Musejí napřed něco ukázat. Musejí ukázat své nápady, své vize, musejí ukázat svoji přidanou hodnotu pro naši politiku. Kde jinde mohou dostat šanci než na ideovém kongresu? Případně poté při práci na volební kampani? Ano, noví lidé musejí nahradit starou gardu. Ale musejí si to vybojovat v otevřeném souboji. A já tu teď žádného takového bojovníka v lesklé zbroji a s otevřeným hledím nevidím.
Náš kongres musí a má definovat ideovou pozici ODS s výhledem dalších deseti – dvaceti let. Musí a má představit voličům odpovědnou a vítěznou vizi svobody a prosperity již do jarních voleb. Nerad bych totiž měl další sen, aby se naše role, naše hodnoty a naši voliči stali pouhými kulisami v pohádce o hodném králi Miroslavovi a knížeti Karlovi. To MY přece chceme bránit svobodu a soukromí občanů. To MY chceme bránit jejich bezpečí. To MY chceme, aby byli hrdí na svou zemi. To MY jim chceme dát příležitost dosáhnout vzdělání a uplatnění. Sakra chceme, nebo nechceme? Víme to? Jestli to víme, tak je to jen na nás. To není už jen o krvi, slzách a potu. To je o spoustě krve, litrech slz a kýblech potu. Tak pojďme do toho. Vítejte v pekle? Ne, vítejte na Kongresu ODS.
