Rozhovor Štáva pořídil 6. června v Curychu. Poté, co firmu prodal, mu smlouva neumožňuje jakékoliv další veřejné vyjádření ke kauze Diag Human.
Jaké to je být nepřítelem státu?
Hodně zvláštní, zvlášť když si v chatech na internetu pomalu každý den přečtete, že jste židák, že máte chcípnout, nebo že by vás měli veřejně popravit. Horší ale bylo, že mně trvalo roky, než jsem pochopil, že za stát tady mohou mluvit i lidé, kteří si za něj jenom schovávají vlastní kšefty. A pokud v tom s nimi nechcete spolupracovat, tak vás klidně zničí. A pak vám ještě vzkážou, abyste si to nebral osobně. Premiér Paroubek mě veřejně označil za mezinárodního dobrodruha, ale ve stejné době za mnou posílal do Bechyně ministra Jandáka, který mně ho strkal na telefonu, abychom se "rozumně dohodli". Pro tyhle lidi je normální, když stát krade, ale když se začnete bránit, tak označí za zloděje vás.
Dobře, ale nepřispěl jste tomu i vy? Povídaly se o vás hodně divoké věci, obvinění z podplácení v Bavorsku, mezinárodní zatykač – to nic neznamená?
To je jako v detektivce, když na začátku někoho obviní z vraždy a vy odejdete z kina přesvědčený, že vrah je zahradník. Kdybyste to dokoukal, tak zjistíte, že to bylo úplně jinak. Slyšel jsem o sobě věci jako z bondovky. Pašoval jsem plazmu jako mražený ovocný džus, vyvážel jsem drogy, zbraně, bral jsem krev vězňům v NDR, kšeftoval jsem s nakaženou krví – jenomže nic z těch nesmyslů se nikdo nenamáhal dokázat. Dokonce je několikrát vyšetřovala policie a vyšetřovací komise Bundestagu i českého parlamentu, a nikdy nic nenašly. V mém případě ale asi těžko někdo uzná, že to všechno byly jenom řeči. V Bavorsku v roce 1998 obvinili čtrnáct firem z uplácení. Třináct jich tiše zaplatilo vysoké pokuty, aby se o nich přestalo mluvit. Já si naivně myslel, že když mám všechny provize přesně podle švýcarského zákona zdaněné a zauditované, že to bude bavorský soud brát jinak. Nepochopil jsem, že potřebovali obětního berana. Táhlo se to roky, ale nakonec se můžete podívat sami. Mám i v Německu čistý trestní rejstřík, ten zatykač byl dávno stažen a obvinění jsem byl zproštěn.
Čím vlastně začal váš spor se státem?
Postavil jsem v letech 1990 až 92 v Československu za vlastní peníze unikátní model, který modernizoval zaostalou transfúzní službu bez nároku na jedinou korunu ze státního rozpočtu. Tehdy mě to stálo necelých dvě stě miliónů korun. Dnes by to byly miliardy. Platit se to mělo postupně dodávkami krevní plazmy.
Víte, já jsem tu nezačal s podivnými úvěry ani privatizací, já jsem tu v devadesátem roce investoval. Ministerstvo mě nechalo rozjet tu modernizaci, vyškolit nemocnice, vybavit je zařízením – a pak mě, přesně ve chvíli, kdy jsem začal vyvážet plazmu a dovážet perfektní z ní vyrobené léky, vyhodilo, a mnou postavený trh dalo bezplatně dvěma konkurentům, kteří tu neinvestovali ani korunu. Hned s nimi navíc podepsalo úmyslně nevýhodné smlouvy, které Českou republiku v dalších deseti letech připravily nejméně o osm miliard korun. Kdo si dnes chce pamatovat, že po celá devadesátá léta šla polovina české plazmy ven zadarmo a české zdravotnictví z toho nevidělo ani korunu. Jestli to byla hloupost anebo korupce si vyberte sami. Stejná parta pak nechala zmizet český farmaceutický průmysl a tradiční výrobu sér a vakcín. Kdyby ten můj projekt vyšel, mohla být Česká republika na světové špičce. Ale to by se nedal vytunelovat SEVAK a další věci. Můj úspěch na začátku ze mě v jejich očích udělal konkurenta a nepřítele – a proto jsem musel být zničen.
Ale proč se z toho stal vůbec nejdelší obchodní spor v historii ČR. Co to způsobilo?
Politika, zbabělost a korupce. Kdybych byl ochoten přistoupit na nabídky zprostředkování hochštaplery, napojenými na různé politické strany, byl by asi ten spor vyřešen už dávno. Vytýkali mi, že se "nechci dělit". Právo nebo prospěch země je nezajímali.
Proč jste se po šestnácti letech rozhodl prodat firmu Diag Human a ze sporu odejít?
Celou tu dobu mně záleželo hlavně na tom, abych se dočkal veřejné satisfakce. Aby přiznali, že jednali protiprávně, že mi zničili skvělou firmu a pověst. Aby se mi omluvili. Teď jsem pochopil, že se mi tady už nikdy nikdo neomluví. A že i pro české politiky bude jednodušší, když proti nim nebude stát Josef Šťáva. Po dvaceti letech tahanic s českou korupcí a politikou jsem také hodně unaven a chci se ještě věnovat i něčemu pozitivnímu.
Kdo je novým vlastníkem Diagu Human a kolik za něj zaplatil?
O ceně nebudu vůbec mluvit. To se nedělá. A česká vláda už v této chvíli dobře ví, kdo je novým majitelem společnosti Diag Human. Já to zveřejnit podle smlouvy nesmím.
To, že firmu chcete prodat velké světové bance, jste zveřejnil už v roce 2008, když vám Konečný rozhodčí nález přiřknul skoro devět miliard korun. Proč k tomu tehdy nedošlo?
Chtěli jsme dát státu šanci k jednání. Doufal jsem, že se mi dostane omluvy a byl jsem kvůli tomu připraven vyjít státu vstříc. Navrhoval jsem tehdy i řešení, které by nestálo rozpočet ani korunu, ale nikdo se nakonec s nepřítelem státu jednat neodvážil.
Ty kontakty ve finančním světě zůstaly, a když jsme vloni zjistili, že se vedení sporu na straně státu úspěšně někdo snaží zprivatizovat, pochopili jsme, že nemají ani tušení o tom, že podle českého práva mohou v režimu tzv. Newyorské úmluvy rozhodovat i zahraniční soudy. A tak jsme jenom počkali, až to zpackají úplně. Mezitím se o této kauze a postupu českého státu začalo mluvit i v nejvyšších patrech mezinárodních financí a hodnota té pohledávky tím jenom vzrostla.
Posledních několik měsíců jsem strávil létáním mezi Curychem, Londýnem a New Yorkem. Oprášil jsem kontakty ve finančním světě a našel nové v jeho odvětvích, která jsem předtím ani neznal. Pochopil jsem, že exekuce jako ve Vídni je jen pohádka májová oproti jiným finančním instrumentům, které se dají použít. Ale to už je věc nových majitelů Diag Human.
Jak to, že se taková pohledávka dala vůbec prodat?
Při přípravě na exekuční fázi a posuzování stavu sporu jsem učinil dvě zkušenosti. Zaprvé, nikdo ze zahraničních expertů nevěřil, že stát mohl postupovat tak bezstarostně a zároveň tak mocensky arogantně. že se opravdu snaží jmenovat všechny tři rozhodce, s nimiž po straně čile komunikuje, že se obrací na nepříslušné soudy, že na svého žalobce posílá policii. Zadruhé, protože k práci byli přizváni experti různých právních oborů, praktici i akademici, dospěli z různých hledisek k jednomu závěru – a to, že spor je pravomocně ukončen, protože odvolání státu je neplatné a nález tím pádem v právní moci.
V ten okamžik se ta pohledávka proti České republice stala obchodním produktem, obchodovatelným na mezinárodních finančních trzích. Právě proto, že jde o stát, který se snaží opevnit u svých vlastních vybraných soudů, ale který to nezvládne v jiných, skutečně nezávislých jurisdikcích. Pohledávka Diag Human dostala na mezinárodním finančním trhu jasnou tržní hodnotu, a to významnou. Víc ale neřeknu.
Berete jako zadostiučinění, že Vám prodej vyšel? že někdo uvěřil v cenu pohledávky, kterou Česká republika vehementně odmítá? Veřejně se přece tvrdí, že nedostanete ani korunu.
Spíš mám radost z toho, že už to pro moji rodinu všechno skončilo.
Co s těmi penězi uděláte?
Jsou to velké peníze, a musím to ještě promyslet. Určitě to prospěje Bechyni a zámku. Peníze musejí měnit věci k lepšímu, nejde na nich ležet, s penězi se pracuje a to hodlám dělat. Jenom v Bechyni dáváme slušnou možnost výdělku stovkám lidí, staráme se o hospodářství a o lesy. Mimochodem, vyděláváme z hektaru lesa asi pětkrát víc než u státních lesů. Není vám to divné?
Své rozhodnutí prodat Diag Human jste oznámil jen pár dní po verdiktech soudů ve Vídni a v Paříži. Ten vídeňský už na návrh Vašich právníků provedl exekuci tří českých uměleckých děl. V Paříži má jít o historickou budovu Českého centra. S jakými pocity jste tyto rozsudky přijal?
S uspokojením, že se nám konečně podařilo dostat spor na neutrální půdu, před skutečně nezávislé a nepodplatitelné soudy. Mně nejde o ta umělecká díla. Mohli jsme nechat zabavit desítky věcí, to už přiznal i ministr kultury, ale nám šlo o ten soud. Ty obrazy jsou jen prostředek. Vídeňský soud také zatím jenom nařídil exekuci a ještě ji neprovedl. Každopádně český stát teď dostal šanci buď zaplatit Diagu přisouzenou náhradu škody, nebo ve fair prostředí prokázat, že nález není pravomocný. Budova Českého centra v Paříži může být předmětem exekuce. Na rozdíl od Rakouska jsme ovšem ve Francii nemohli konkrétní věc nebo objekt vhodný k exekuci přímo navrhnout. Ve Francii totiž podobně jako v Česku záleží především na samotných exekutorech, jaký majetek dlužníka vypátrají a posléze zabaví.
Zástupci státu ale tvrdí, že zahraniční soudy vycházely z mylného přesvědčení, že spor je v Česku pravomocně ukončen.
Také jsem slyšel, že jsem ty soudy uvedl v omyl já. Dva nezávislé soudy ve dvou zemích udělají stejnou chybu a nic si neověří. Oba najednou – tak tomu snad nevěříte. Teď jsme dali šanci státu prokázat všechno u skutečně nezávislého soudu. To je víc, než kdy dali oni nám.
To, co s vědomím vlád za poslední tři roky stát vyváděl u českých soudů s jejich plnou tolerancí, je ostudné. Z ministerstva zdravotnictví přijde návrh k nepříslušnému soudu, a tam ho náhodou dostane k vyřízení bývalá poslankyně Hana Šedivá, kterou jsme usvědčili z manipulace s důkazy, když předsedala vyšetřovací komisi Sněmovny. Její kolegyně vyřídí jiný návrh ministerstva za osm hodin. Neexistuje jiný soudní případ v České republice, který by soudce přijal z podatelny, prostudoval několik stovek stránek spisu, rozhodl, napsal usnesení a ještě ho stačil doručit do datové schránky ministerstva. Za osm hodin! Naši zahraniční právníci, včetně profesorů práva na velkých univerzitách, nám dosud nevěří, že stát jako strana sporu se snaží vynucovat obsazení celého rozhodčího senátu jenom svými vybranými osobami, a ještě u nepříslušných soudů.
Postup soudů ve Vídni a v Paříži zapůsobil jako šok. Bude to pokračovat i jinde?
Členy newyorské úmluvy je 142 států, včetně všech států Evropské unie. Co je ale šokujícího na exekuci pravomocného rozhodnutí? Šok to je, doufám, pro skupinku lidí, co jim poslední tři vlády dovolily ten spor zprivatizovat a nechaly se od nich ujišťovat, že je zařízené, aby Diag spor prohrál.
Víte, že existuje záznam z jednání předsedy vlády Fischera s ministryní zdravotnictví Juráskovou, jejím náměstkem Šnajdrem a dnes již zesnulým ministrem financí Janotou, kde dotyčný náměstek ujistil tyto tři ústavní činitele o tom, že je vše zařízeno a Česká republika nebude platit nic? Dva měsíce předtím, než se měli rozhodci začít radit? A že tam padla zmínka o dotaci pro hlavního rozhodce? Tři ministři - Jurásková, Fischer a Janota - slibující na ústavu respektovat zákon, vyslechnou s uspokojením informaci o trestném činu a neoznámí ho policii. V zemích, kde jsem žil, by premiér nechal toho náměstka zatknout. Tady dělá politickou kariéru. Tyto vlády nemají žádnou omluvu. Soustavně jsme je informovali o nezákonnostech, jichž se lidé kolem ministerstva zdravotnictví dopouštějí. Zveřejnili jsme dokonce i celostránkový inzerát v novinách.
Zažaloval jste tedy Českou republiku také v jiných zemích, než v Rakousku a ve Francii?
Ano a nikdo se tomu určitě nemůže divit. Jednání o ukončení sporu jsme nabídli nejméně šestnáctkrát. A jen proto, že jsem vždy odmítl podílet se na nelegálních provizích, jsme tam kde jsme. Ve Vídni, ve Francii a v příštích dnech v Anglii, Bruselu, EU, USA atd. Uznání "vykonatelnosti" ve Vídni a v Paříži je důležitým signálem pro ostatní soudy, ale ne podmínkou pro mimosoudní zajišťování majetku České republiky. A protože se vláda brání serioznímu vyjednávání, tak k tomuto kroku určitě dojde. To už bude ale problém nových vlastníků Diag Human. Ti jsou v tomto oboru "doma".
Nelegální provize? To myslíte úplatky? Proč jste to nehlásil policii?
Vy jste nepochopil, že z nás udělali lidi bez občanských práv. Každé naše oznámení na policii bylo odloženo. Naposled loni si poradilo proslulé pražské Vrchní státní zastupitelství. Říkal jsem to vždycky, oznamovali jsme to vládám, bylo to i zveřejněno, ale nikdo, ani novináři, to nechtěl poslouchat. Ministr Bohumil Fišer za mnou, například, dvakrát poslal prostředníka
s písemným návrhem, že za tři a pak za pět procent vysouzené částky spor ukončí v můj prospěch. Ty smlouvy mám v archívu. Když jsem ho vyhodil, tak se svým poradcem Zdeňkem Koudelkou spor na rok zablokovali a přihráli miliony svým kamarádům v Brně za zfušované znalecké posudky a právní porady. A tenhle Koudelka se potom stal náměstkem Nejvyšší státní zástupkyně a teď se prý chce stát ústavním soudcem... Marie Součková mě zvala k sobě domů. Stanislav Gross si chtěl půjčovat peníze. Nedivte se, že si o české politice nemyslím nic hezkého.
Co tedy, podle vás, přesvědčilo nejdříve čtyřikrát rozhodce a nyní soudce ve Vídni a v Paříži o oprávněnosti Vašich nároků?
Ve sporu jsme byli schopni vyvrátit všechna nesmyslná tvrzení ministerstva, politiků a jejich poradců. Mám rozsáhlý archív, a uměli jsme zrekonstruovat i policií ukradený archív obchodních transakcí z počátku devadesátých let. Za ministra Bohumila Fišera a jeho poradce Zdeňka Koudelky pak zástupci státu začali otevřeně podvádět, politizovat a dělat chyby. Nemůžete jako důkaz předložit vlastní odborný dokument, a když se pak zjistí, že přesně potvrzuje argumenty Diagu, tak tvrdit, že ho neuznáváte a vyhrožovat rozhodcům, když z něho vyjdou.
Víte, tleskám si potajmu, jak ten vodník na topole podle skal, když vidím, jak se zástupci státu chovají. Jak ještě teď vykřikují nesmysly, jako kdyby byli na nějaké volební schůzi. Raduji se, když slyším, jak nadávají na rakouskou justici a lžou, jako třeba velvyslanec Jan Koukal v rádiu. Tím myslím tu jeho hrdinskou zkazku o zabránění okamžité dražbě těch uměleckých děl; vždyť je to nesmysl a čistá lež. Nebo jak se politici pohrdavě vyjadřují o rozhodnutí rakouského soudu, aniž by ho četli, no to je nádhera.
Co si tak asi myslíte, že si o tom pomyslí ti rakouští soudci? Pro naše zbabělé politiky je důležitější jejich politická kariéra než zájem daňových poplatníků. Starají se víc o volební hlasy než o státní majetek. Chtějí slyšet jen pozitivní zprávy, které jim zvednou volební preference. A pokud jim podivní zařizovači ražení pana Šnajdra říkají, že se všechno dá zařídit, a že k tomu stačí prosazení tří přítulných dotovaných rozhodců, a že Diagu nedáme nic a sami si vezmeme tři miliardy přes nastrčené offshorové firmičky, tak to je pro svět politiků v pořádku. A navrch si ještě zařídí ochranu u Vrchního státního zastupitelství.
Ve Vídni už soud vycházel jen z platného znění Konečného rozhodčího nálezu z roku 2008, který je úctyhodným více než stostránkovým právním argumentem. V Praze ale, zdá se, nikoho nezajímá.
V posledních letech jste si neustále stěžovali na postupy zástupců státu v arbitráži. Co Vám konkrétně vadilo?
Musím se opakovat: politika, zbabělost a korupce. V poslední fázi kroky, zdůrazňuji, vybraných, ale nepříslušných soudů. Když přestanou hrát nezávislou roli soudy, je to se zemí špatné. A pořád dokola. Drzost, s jakou ta partička chtěla s pomocí offshorových adres a podjatých úslužných rozhodců ukrást tři miliardy a ještě tvrdit, že je to v zájmu státu, pak už brala dech. Stejně jako mlčení obrovské většiny českých novinářů. Stačilo, aby ten podvod byl proti Šťávovi – a najednou bylo v pořádku i porušování zákona.
Kdo Vám vůbec poradil, abyste postupoval podle newyorské úmluvy?
Navrhl to můj právník Jan Kalvoda. Měli jsme dobrou vůli věc ukončit ve fair procesu v České republice, ale po posledních dvou letech, kdy ta skupina, která si vedení sporu jménem státu privatizovala a sáhla k otevřeně protiprávním tahům, jsme se rozhodli věc projednat mimo českou jurisdikci. Ostatně newyorská úmluva je z roku 1958 a neměla by překvapit ani právníky státu.
Pro normálního člověka je stěží pochopitelné, že kvůli vašemu sporu je zabavován majetek našeho státu v zahraničí. Nebojíte se, že Vás budou za tu veřejnou ostudu odsuzovat?
Je to i moje země. Chtějí li lidé žít v bezpečném a právním státě, přijmou to jako dobrou zprávu. Pochopí, že stát nejsou lidé, kteří mluví jeho jménem a schovávají za něj svoje korupce a kšefty. Takovému státu zatím stačilo nasadit psí hlavu firmě, nezákonně a korupčně ji poškodit a zbavit jakékoliv právní a ústavní ochrany. A dokud to bude procházet, může to potkat kohokoliv.
Kdokoli, kdo se dopustil korupce, podvodu, nebo pomluvy vůči Diag Human, je dodnes beztrestný, stačí mu utrousit, že chtěl "státu" pomoci. Tito lidé poškodili nejenom naši firmu, ale zejména tuto zemi prosazením nevýhodných konkurentů a rozkradli a zlikvidovali český farmaceutický průmysl. Všechno tohle bylo nezvratně prokázáno v rozhodčím sporu. Jsou na to tisíce stránek důkazů. A nakonec si ještě přivedli do arbitráže offshorové firmy a prosazovali, aby jim stát zaplatil tři miliardy. Tomuhle by novináři i slušní lidé rozumět měli.
V minulosti jste několikrát nabízel státu smír a dokonce probíhala nějaká jednání. Proč se to nikdy nepovedlo?
Soudit se se státem je vždycky obtížné rozhodnutí. Zvlášť se státem, jako je dosud Česká republika, kde zákony a pravidla neplatí, a vše ovládá politika a korupce. Za dobu sporu mě pětkrát vyšetřovala policie, finanční úřady soustavně, a k tomu i všechny zpravodajské služby. Samozřejmě, že jsem státu nabízel jednání a smír. Myslím, že celkem šestnáctkrát. Do roku 1996 mohla být věc vyřízena za omluvu, návrat Diagu na český trh a 150 miliónů náhrady alespoň části peněz, které jsem tu investoval. Ty peníze byly prokazatelné výdaje do modernizace státní transfuzní služby. Namísto toho stát začal lhát o tom, že jsem tady nikdy skutečně nepodnikal – a současně mi svou policií zabavil důkazy mého podnikání, obchodní smlouvy, faktury, celní dokumenty. Stát, který mne do roku 1992 zdaňoval, najednou nevěděl nic o mém podnikání. A vynakládal jenom velké úsilí na špinavou kampaň k mojí diskreditaci. V roce 2000 jsme dokonce několik měsíců jednali v rámci takzvané společné pracovní skupiny. Bylo tam ministerstvo zdravotnictví, financí, a Konsolidační banka. Byli jsme na krok od dohody, ale pak, když jsem odmítl dát pod stolem provizi, se ministr Fišer vzbouřil proti vládnímu usnesení, všechno zablokoval, a byl konec. Tehdy to mohlo skončit na dvou miliardách. Dnes je to převážně kvůli úrokům, na které kašlali, víc než deset.
O posledním návrhu ze strany státu od pana Topolánka, který mi koncem listopadu 2008 vyřizoval pan Kalousek, jsem chtěl jednat, byl zajímavý a chtěl jsem ho akceptovat. Nechci ho sice více konkretizovat, byl by ale určitě levnější než dnes, a v případě rychlého jednání a omluvy jsem byl ochoten jít i pod těch skoro devět miliard, které mi přiřknul v srpnu 2008 Konečný rozhodčí nález. To ale rychle padlo, a za vládu to převzala partička privátních zařizovačů. Pak už se stát orientoval jenom na čistý zločin, jediný další krok nebyl zákonný.
To je docela divoké tvrzení. Můžete to doložit?
Snadno. Ať nechají policii vyšetřit, kdo stojí za těmi anonymními offshorovými společnostmi. Ať je nechají potvrdit, že všichni tři ministerstvem navržení rozhodci jsou na ně napojení. Vždyť ty důkazy už byly dokonce zveřejněné. Jenom nikoho nezajímaly. Teď to, naštěstí, zaujalo soudy v zahraničí.
Byl to otevřeně kriminální a protizákonný postup, kterému ale nakonec tleskal i Topolánek, k mému velkému překvapení se do něj nevměšoval pan Fischer, a tleská mu i pan Nečas, který ani možná neví, komu o co jde, ale tleská také. Naposledy jsem nabízel jednání v prosinci 2010, ale opět marně. Protože jednání by bylo nakonec výhodné pro stát, ale ne pro tu korupční partu, která spor dodnes tady v Česku ovládá. A pro vlády je pohodlnější jim věřit, protože jinak by se veřejnost a novináři mohli začít ptát, kdo za ty průtahy a miliardy vyhozené za zbytečné úroky může. Zbytek je zbabělost a neochota podívat se na fakta.
Proč je tedy tolik sporů kolem jmenování rozhodců přezkumného senátu?
Ti, kdo jsou zodpovědní za vadné odvolání ze srpna 2008, mají i trestní zodpovědnost. A tak jim zbývá jen unfair hra. Stát může jednat jen v rámci zákona a způsoby, jež zákon stanoví. To je z Ústavy. Zákon tady stanoví, že ve sporu může jednat jen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Prohlašuje dokonce jakékoliv procesní jednání ministerstva za neúčinné.
Zeptal se někdo, třeba jediný novinář, když ne vlády, tak ministra Julínka, proč se jménem státu odvolal – když zákon výslovně říká, že je to neúčinné? Je to jednoduchá otázka, ale nikdo mu ji ještě nepoložil. To se radši vedou hrdinské řeči o boji za zájmy daňových poplatníků. Ne, je to boj o alibi pro státní korupčníky. Proto jsou tito lidé životně závislí na poddajných rozhodcích; Proto musejí za každou cenu dosáhnout toho, aby rozhodovali jenom jejich "rozhodci". Kdyby "rozhodli", že Diag nedostane nic, osvobodí je od odpovědnosti za jejich korupční packalství.
Koho považujete za historicky největší protivníky v kauze a proč?
Protivník je ten, koho si můžete vážit. Máte protichůdný zájem, ale respektujete i to, jak on ten svůj dokáže hájit. Ale máte jistotu, že to není gangster nebo podvodník, který vás namísto jednání o kompromisu namáčí do špíny nebo za jednání chce provizi.
Za těch dvacet let jsem z tohoto pohledu zažil asi jen čtyři protivníky. Jan Stráský, kterému nesmyslně vytýkají, že nešel k soudu a souhlasil s arbitráží. Měl přitom pravdu a za šestnáct měsíců bylo rozhodnuto. Pak se do toho dostala politika, a byl konec. Tehdy to mohlo být možná za tři čtyři sta milionů vyřešené. Vladimír Špidla, Pavel Rychetský, a na pár týdnů doktor Kubinyi byli tvrdí, ale féroví protivníci, kteří se chovali v zájmu státu.
Vážím si ministra Hegera, ale ten o sporu nic neví, protože je obklopen lidmi z éry náměstka Šnajdra a "firemními" právníky třetí třídy, kteří ani nevědí, k jakému soudu podat žalobu – nebo to vědí až moc dobře. Pokud mu radí jít proti nepohodlným novinářům, kteří nachytali partičku kolem Šnajdra při okrádání státu, pak auf Wiedersehen.
Jak se v celém Vašem sporu se státem angažoval dnešní ministr financí a Váš dlouholetý přítel Miroslav Kalousek?
Patřil mezi ty tvrdé, ale férové protivníky, kteří se chovali v zájmu státu. Doufám, že to, co Vám nyní řeknu, nebude brát pan ministr Kalousek osobně. Ze strany státu byl několikrát vyslán, aby dohodl nějaký kompromis, vždy s pověřením premiéra. Myslím si ale, že byl jen zneužíván k sondování situace a korupčním plánům jiných.
Oni sice věděli, že neustále prohrávají, ale myšlenka natáhnout ruku jim nedala spát. Vždy po nějaké době mi sdělil, že mu premiér zrušil mandát. Naposled už dost otráveně, omluvil se mi a zapřísáhl, že s věcí už nechce nic mít.
Asi nebude náhoda, že pokaždé se za zády vyjednavače objevili poslové politiků, a nastavovali ruku. Nebo se ve chvíli, kdy to vypadalo, že už je možná dohoda a ukončení sporu, objevila nějaká partička, která nastavovala ruku ve jménu premiéra, či partaje. Možná si vzpomenete, že jsme jednou museli vydat dokonce tiskové prohlášení, že odmítáme jakékoli jednání, u něhož nebude přítomen ombudsman.
Už dlouho žijete v zahraničí. Změnil se za těch dvacet let, kdy se hádáte se státem, nějak Váš vztah k Česku nebo Čechům?
Čechy jsou moje vlast. Tečka.
