Před dvěma týdny jsem poprvé navštívila Prahu. Je to město, které jsem si dlouho přála vidět. I když by mě nikdy nenapadlo, že Karlův most budu míjet při cestě za postiženými a opuštěnými dětmi a že mými novými známými v Praze se stanou psychiatři a sociální pracovníci.
Za svůj pobyt v Praze vlastně vděčím novinovému článku, který jsem četla v roce 2004. Týkal se užívání klecových lůžek v psychiatrické léčebně blízko Prahy. Upozornila jsem tehdy na případ velmi mladého psychicky postiženého chlapce zavřeného v klecovém lůžku. Byl tam izolovaný, zbavený jakéhokoli lidského kontaktu. Vykázali ho do tohoto malého prostoru po většinu dne. Tento dětský příběh mě velmi
zasáhl.
Začala jsem proto rozesílat bezpočet dopisů všem lidem, o kterých jsem si myslela, že by mi mohli pomoci. Seznámila jsem se s baronkou Emmou Nicholsonovou a společně jsme založily organizaci Children ´s High Level Group - charitativní organizaci, která se zamýšlí nad tím, jak chránit a propagovat práva dětí v celé Evropě. Cílem naší práce je dosáhnout, aby co nejméně dětí končilo v ústavech.
První večer své dlouho očekávané návštěvy v Praze jsem se zúčastnila malé recepce a seznámila se se spoustou lidí, kteří pracují ve zdravotnictví a v sociálních službách.
Mnozí pozvaní už se dlouho aktivně zasazují o to, aby se ledy pohnuly. Byl mezi nimi i doktor Jan Pfeiffer, kterého zahrnul v roce 2004 časopis Time mezi "Evropské hrdiny" za jeho neúnavnou reformní kampaň v psychiatrii a ústavní léčbě.
Ministryně Džamila Stehlíková mě seznámila se svým odhodláním snížit počet dětí v ústavech. Vládní plán zřídit mezinárodní a mezioborový tým pro tuto reformu následně opravdu zveřejnila prvního června.
Nedávný článek v magazínu British Medical Journal ukázal, že Česká republika patří v Evropě k zemím, kde se nejvíce nadužívá ústavní péče pro malé děti. Vychází to ze dvou nezávislých výzkumů Evropské unie a dětského fondu UNICEF.
Podle údajů Evropské unie žije v Česku v ústavech desetkrát více dětí, než kolik se jich dostane do pěstounské péče. Čtvrtina těchto dětí má nějaké postižení.
Ústavní péče dětem velmi nesvědčí. V tom panuje široká mezinárodní shoda. Úmluva OSN o právech dítěte zdůrazňuje, že tam, kde je to možné, měla by mít přednost rodina. Centrum pro péči o dítě Světové zdravotnické organizace vedené profesorem Kevinem Brownem, které sídlí na univerzitě v Birminghamu, zdůrazňuje potřebu zajistit všem dětem pod pět let věku jakoukoli formu domácí péče rodinného typu. Budou tak vyrůstat mnohem zdravěji.
Během své cesty jsem navštívila dvě instituce. Tou první byl krátkodobý azyl pro děti, které se staly obětí rodinných krizí, jediné zařízení svého typu v Praze.
Krédem tohoto centra je, tam kde je to možné, znovu děti vrátit do původní rodiny. Terénní pracovníci centra nabízejí pomoc v těžkých životních situacích, které vedou k útěkům dětí z domova. Tyto děti jsou pak umístěny ve zdejším azylovém zařízení.
Hlavním problémem je, jak mi ředitel domova vysvětlil, nedostatek peněz na provoz a také nedostatek vhodných sociálních pracovníků nebo pracovnic, které by pracovaly s dětmi v komunitě.
Toto zařízení fungovalo jako "záchranná síť" spíš než jako alternativa rodině. Nabízelo cennou podporu rodinám a příbuzným.
Druhá návštěva mě zavedla do státního ústavu, který se stará o mentálně postižené a opuštěné děti. Zde umístěné děti trpí různými nemocemi a poruchami, další byly týrány nebo se o ně rodiče nestarali. Když pomineme lékaře a sestry, psycholog, terapeuti a sociální pracovník tam mají na starosti dohromady 25 dětí.
V porovnání s předchozím dětským domovem tady vládla "nemocniční" atmosféra. Přestože ne všechny děti tam trpí nějakou klasickou nemocí, personál chodí okolo nich v bílých pláštích.
Viděli jsme malé pacienty s velkou škálou psychických a fyzických postižení. Prakticky ve všech případech předali rodiče děti do toho ústavu, protože nebyli schopni nebo ochotni se o ně postarat.
Děti, které čas od času navštíví rodiče, tu byly v naprosté menšině.
Asi nejvíce šokující bylo pro mě zjištění, že v Česku je "kontraindikována" fyzická terapie pro děti s mozkovou obrnou; ve Velké Británii se pokládá za základní kámen léčby těchto dětí. Viděla jsem tu také děti s Downovým syndromem, které by ovšem v Británii často navštěvovaly běžnou základní školu.
V poslední místnosti nám ukázali zneužívané nebo zanedbávané děti. Jedna malá holčička mi padla do klína a hladila mě po vlasech, zatímco jsem poslouchala příběhy dětí žijících v tomto ústavu.
Většinou se jedná o smutné příběhy týrání v rodině, často živeného alkoholismem rodičů, s jakými se setkáte v každé zemi. Ředitel si postěžoval, že dívka v mém klíně už pobývá v ústavu příliš dlouho. Správně se podle něj měla dostat co nejrychleji do náhradní rodiny. Smála se a mávala, když jsem odcházela. Mně se chtělo plakat.
Bez ohledu na léčebný přínos jsou instituce, z nichž jsem jednu navštívila, velmi drahé. Z výzkumu Evropské unie profesora Kevina Browna vyplývá, že dětská ústavní péče stojí třikrát tolik, co by stála péče v rodině. Také je z ní zřejmé, že 94 procent dětí z ústavů má alespoň jednoho žijícího rodiče, o mnohých z nich úřady vědí.
Proto by ze stejných ale lépe investovaných peněz mohlo žít mnohem více dětí, než těch pětadvacet v ústavu, který jsem navštívila.
Více pěstounské péče, pečovatelů, zdravotnických a sociálních zařízení, které umožní péči o děti v menší komunitě, krátkodobá krizová centra, jaké jsem navštívila - právě tohle považují pokrokoví odborníci, které jsem poznala během své krátké cesty, za potřebné.
Nakonec přišla ještě jedna nečekaná dohra. Jen jsem opustila Českou republiku, tamější tisk napsal, že jsem "litovala své silné kritiky užívání klecových lůžek". Bývalý ministr zdravotnictví Ivan David dokonce prohlásil: "Nebylo to poprvé, kdy laici a nekompetentní lidé poškodili psychiatrii."
Světová zdravotnická organizace a vynikající psychiatři v České republice i jinde na světě se shodují na tom, že ústavy děti ničí a klecová lůžka jsou nedůstojná a škodlivá. Je naprosto nepravdivé tvrdit, že své kampaně proti nim lituji. Nikdy jsem se v tomto smyslu nevyjadřovala. Na druhou stranu věřím, že v procesu deinstitucionalizace ve východní Evropě může jít právě Česká republika příkladem. Češi mají prostředky a kvalifikaci vrátit postiženým i zdravým milující rodinu.
