Projev premiéra Grosse k poslancům
Projev premiéra Stanislava Grosse předcházel hlasování o nedůvěře vládě ve Sněmovně. Grossův kabinet nakonec hlasování přežil. Na jeho stranu se tichou podporou postavili komunisté, kteří se zdrželi. - více zde
Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, paní poslankyně, páni poslanci, já jsem si bedlivě vyposlechl rozpravu a padala v ní spousta zajímavých argumentů. Nicméně reagovat na všechno, co zde zaznělo, možné není, tak mi dovolte, abych své vystoupení rozdělil do několika částí.
Nejprve bych chtěl ale navázat na to, o čem hovořil ministr obrany vlády, kterou mám tu čest vést, pan kolega Kühnl. A já musím říci, že to, co zde zaznělo od pana ministra obrany Kühnla, v zásadě platí a vláda České republiky, pokud bude pokračovat, tak platí naplňování těch tezí, které zde kolega Kühnl vyslovil. A říkám to zcela jasně s tím, že netvrdím, že to je jediný akcent vlády, o těch dalších budu hovořit. Ale nebylo by férové, abych vám v tuto chvíli řekl, že tady budu nějak ta slova, která zazněla, relativizovat. Nechci vést vládu, která by upouštěla od programových zásad, na kterých vznikla, protože to by se teprve dalo považovat za skutečný podvod. A já takový podvod prostě dělat nebudu a byl bych rád, kdyby před konečným hlasováním tedy každý se rozhodoval na základě takovýchto informací, které budou podány zcela zřetelně.
Jasně také říkám, že není pravda to, co zde zaznívalo a to, co se bude snažit někdo podsouvat, tak aby se znevěrohodnila pozice vlády, pokud bude mít příležitost pokračovat ve své práci. Já jsem nikoho nežebral o podporu této vlády a nikoho jsem neprosil o podporu této vlády. A pokud jsem s někým jednal, a jednal jsem napříč celým politickým spektrem, tak si myslím, že mi to mohou partneři v těchto jednáních potvrdit. Někteří se chovali způsobem, si myslím, odpovědnějším, jiní se chovali způsobem, který podřídili tomu, co je v zájmu jejich konkrétní politické strany, to znamená rychleji se dostat k moci, tak aby mohli uplatňovat své plány a své zájmy. A já za ty odpovědnější přístupy bych chtěl poděkovat, protože pro rozhodování mé, jak se v této situaci zachovám, byly také důležité, protože jsem rád, že na politické scéně existují i lidé, kterým záleží na osudu této země a na životě lidí, kteří v této zemi tráví svůj život a budou zde žít.
Začal bych své vystoupení tím, že bych rád polemizoval s těmi největšími argumenty, které zde zaznívaly, to znamená, že pokud to shrnu, sociální demokracie a současná vláda škodí této zemi. Je to rétorika, kterou Občanská demokratická strana užívá již poměrně dlouhou dobu. Je to rétorika, která svojí jednoduchostí samozřejmě působí na určitou část veřejnosti, protože stokrát opakovaná lež se samozřejmě do určité míry může pro některé lidi stát pravdou, pokud mají životní starosti jiné a jenom občas sledují některé politické zprávy. A pokud v nich zaznívají takovéto signály dostatečně hlučně, dostatečně často, tak to samozřejmě může na lidi působit.
Nicméně já bych rád hovořil o faktech, nikoli o virtuální realitě. Pokud půjdu k faktům, tak ta jsou následující. Sociální demokraté přebírali odpovědnost v této zemi v roce 1998 v období, které se nedalo nazvat jinak, nežli obdobím ekonomické krize, a sociální demokraté nesou hlavní tíhu vládní odpovědnosti v době, která se dá těžko nazvat jinak, nežli obdobím ekonomické prosperity. Za celé to období sedmi let nesou odpovědnost sociální demokraté a já jsem rád, že na části této pouti nás doprovázeli i křesťanští demokraté a jsem rád, že nás na části této pouti doprovázeli a myslím si, že je možnost, aby doprovázeli i dále, kolegové z Unie svobody. Není to cesta jednoduchá, protože problémy, které se musely řešit po roce 1998, byly opravdu velké. A kdo to nechce přiznat, tak prostě lže. To se těžko dá nazvat jinak.
Jsme v tuto chvíli v situaci, kdy Česká republika má nejvyšší hospodářský růst za posledních osm let. A co je podstatné, je, že poprvé od roku 1990 tento růst ekonomiky stojí na zdravých základech, kdy hlavní část tohoto růstu nebo podporou tohoto růstu jsou investice a je export. Pokud se podíváme na příliv zahraničních investic za období, o kterém jsem zde hovořil, se z České republiky, která tehdy byla v pozici jakési Popelky, stal šampión, který poráží všechny konkurenty, protože ať se nám to líbí nebo nelíbí, ten dnešní svět je o poměrně velké konkurenci včetně konkurence toho praktického typu, kde se postaví jaká továrna a kde vznikne těch dva tisíce, tři tisíce nebo tisíc pracovních příležitostí. A mimochodem receptem, který chtějí představit kolegové ODS a který již představili tím, že předložili příslušný zákon do Sněmovny, došlo k tomu, že se odstraní jeden z nástrojů, který je pilířem tohoto hospodářského růstu. Mám teď na mysli systém investičních pobídek jak pro tuzemské, tak pro zahraniční investory.
Pokud se podíváme na vývoj inflace, trochu zjednodušeně řečeno zdražování v České republice, tak v době, kdy jsme přicházeli k vládní odpovědnosti, tak tato inflace byla dvouciferná. V poslední období je inflace nízká a v některých letech byla dokonce tak nízká, až to z makroekonomického pohledu nebylo příliš dobré.
Pokud se podíváme na jiné ukazatele, klesla spotřeba vlády. Přestává platit a neplatí argument ODS, že vláda je nehospodárná. Možná že to bylo i díky tlaku našich koaličních partnerů, že jsme přistoupili k některým krokům, nad kterými jsme třeba určitý čas váhali. Ale i to je hodnota koaliční vlády a i to je hodnota koaličního projektu a nechtěl bych tak jednoduše hodnotu tohoto projektu prostě házet do koše, protože jsme všichni k němu přispěli nějakým způsobem. A jsem přesvědčený, že ten výsledek prostě je dobrý, ať se to dneska komu hodí politicky do karet nebo nehodí do karet.
Pokud se podíváme na další ukazatele, také nikoliv virtuální fakta, ale skutečná fakta. Produktivita práce roste v České republice rychleji než mzdy. Mzdy v České republice rostou rychleji nežli inflace. To je politika, která si myslím, že stojí za to. Byl bych rád, abychom v této politice mohli pokračovat.
Vládní rozpočtová reforma opět, ať se to komu politicky hodí nebo nehodí, je úspěšná. Vládní rozpočtová reforma nás vede k tomu, že postupně, jak už jsem uvedl, klesá podíl investic vlády na hrubém domácím produktu. Česká republika se dostala v loňském roce do pozice, kdy splnila všechna maastrichtská kritéria, která jsou potřebná pro to, aby Česká republika mohla vstoupit do Evropské měnové unie, včetně toho tolik veřejností masírovaného argumentu, že deficit veřejných financí není pod kontrolou. Není to pravda. Deficit veřejných financí v loňském roce podle schváleného konvergenčního programu v Evropské unii mohl být 5, 2 % vůči hrubému domácímu produktu. Realita je taková, že nebyl 5, 2, ale byl 3, 0. Mnohem lepší výsledek nežli zaznamenávají některé nejvyspělejší ekonomiky Evropské unie. Opět, ať se to komu politicky hodí nebo nehodí, toto jsou tvrdá fakta, se kterými těžko někdo něco bude dělat.
Pokud jde o tezi, že vláda České republiky nesnižuje daně. Opět to zde v rozpravě zaznělo. Není to pravda. Je to lež. Za poslední tři roky kleslo efektivní zdanění firem o jednu třetinu. Nikdy v minulosti české firmy nezaznamenaly takovýto pokles daňové zátěže a to je opět těžko zpochybnitelný fakt. Zastavilo se zadlužování vládního sektoru. V loňském roce po dlouhé době poklesl poměrem vůči hrubému domácímu produktu tento dluh. Opět, ať se to komu politicky líbí nebo hodí nebo nehodí, opět tvrdá data a tvrdá fakta. Mimochodem z hlediska zadlužení země jsme v tuto chvíli na jednom z čelních míst z dobrého konce žebříčku, to znamená, že Česká republika dnes patří mezi nejméně zadlužené země. Opět, ať se to komu hodí politicky nebo nehodí.
Jinými slovy tezi o šampiónu České republiky myslím vážně. A Česká republika je šampiónem, je šampiónem. Pokud se to dnes politicky do krámu někomu nehodí, je možné, že to bude popírat, ale fakta jsou taková, jaká jsem uvedl. Netvrdím, že tímto šampiónem je Česká republika jen díky vládě. To by nebylo pravdivé. Tímto šampiónem je Česká republika díky aktivitě lidí. Tímto šampiónem je Česká republika díky tomu, že je zde mnoho schopných mladých lidí, kteří se vrátili ze zahraničí a dnes se své zkušenosti snaží uplatňovat v České republice. Je zde mnoho schopných podnikatelů. Je zde mnoho lidí, kteří mají nápady, kteří mají chuť, kteří jsou kreativní a snaží se v dnešním světě obstát. Ale také je Česká republika úspěšná díky lidem práce, díky lidem, kteří normálně žijí ze své mzdy a snaží se na svém pracovišti, ať již je to v továrně nebo v úřadu, odvádět dobrý kus práce. Ale tímto šampiónem Česká republika je a neplatí teze, že navzdory vládě České republiky.
Chci jasně říci, že kdyby tyto výsledky nebyly, tak jsem přesvědčený, že zde budou hřímat kolegové z Občanské demokratické strany a budeme slýchat věty o přímé souvislosti, schopnosti či neschopnosti vlády a špatném výsledku ekonomiky státu. Když se to hodí, tak se to používá. Když se to nehodí, tak se o tom mlčí a používají se teze, že něco je navzdory vládě České republiky.
Podstatná je ale jedna věc. Podstatné je to, do jaké míry se dobrá čísla, o kterých zde hovořím a která jsou nezpochybnitelná, do jaké míry se to odráží v denodenním životě lidí. Tady si myslím, že je hodně co dohánět. Beru výtku od kolegů z KSČM, že jsme třeba toho neudělali dostatek pro to, aby se o tyto produkty měla možnost podělit nějaká úzká desetiprocentní vrstva, ale aby se o tyto produkty alespoň v omezené míře mohla podělit celá poctivě pracující společnost. Myslím si, že ti, kdo dnes aktivně pracují, jsou poctiví a nebo celý život poctivě pracovali a dnes jsou závislí na některém ze sociálních systémů, že jsme prostě povinni tuto prosperitu jim také zprostředkovat.
Naráží na sebe dva politické koncepty. Jeden koncept, který jasně říká: Vytvářejme podmínky pro nějakou úzkou skupinu vyvolených. Z této jejich prosperity určitá část prosákne možná i k těm ostatním. To je jedna koncepce.
Já jasně říkám, že to není koncepce vlády, v jejímž čele stojím a v jejímž čele bych rád pokračoval v práci dále. Naše koncepce je jiná. Naše koncepce je taková, že chceme, aby o tuto prosperitu, která v číslech je taková, jakou jsem ji uvedl a nikdo jí nemůže zpochybňovat, protože jsou to holá data, tak naše politika je taková, aby se o tuto prosperitu podělila co největší část naší společnosti.
Znovu říkám, že beru výtku, že přímá souvislost mezi dobrými výsledky našeho hospodářství a konkrétní životní situací lidí není tak silná. Toto je jedním z důvodů, proč vláda České republiky přistupuje také s návrhem a bude ho projednávat, pokud bude mít příležitost v poměrně krátké době, na snížení daní z příjmu fyzických osob, protože vláda může životní úroveň přímo ovlivňovat jenom několikerým způsobem. Žijeme v tržní ekonomice, v demokratickém systému, a toto nikdo nechce zpochybňovat a nikdo nebude zpochybňovat alespoň do té doby, dokud o tom budeme moci rozhodovat my.
Nástrojů není mnoho. Vláda má v ruce přímou rozpočtovou politiku, tedy mzdovou politiku vůči těm, které vláda přímo vyplácí nebo státní rozpočet vyplácí. Vláda má v ruce nástroj, který má svěřen v podobě minimální mzdy, ale toto jsou nástroje velmi omezené a týkající se velmi malé části veřejnosti. Pak má vláda v ruce další nástroj pomocí zákonů, o kterých hovořil kolega Bureše, tj. předložit Poslanecké sněmovně návrhy, které zajistí, že část této prosperity a tohoto bohatství, které se společně této společnosti daří vytvářet, se pokusíme dostat vůči co nejširší skupině lidé prostřednictvím daňových zákonů, protože vláda České republiky při debatě se svými koaličními partnery nebo po debatě a po dohodě chce předložit návrh na snížení daní z příjmu fyzických osob. Protože podstatné pro lidi je to, co přinesou v sáčku domů, s čím rodina bude moci hospodařit. Pokud se rodině, která žije z průměrných nebo mírně podprůměrných příjmů, čistý příjem měsíčně zvýší o 3, 4, 5 stovek, tak je to podstatné posílení rodinných rozpočtů alespoň těch, které žijí z průměrné nebo mírně podprůměrné mzdy.
Ať se nám to v tuto chvíli líbí nebo nelíbí, tak musíme brát jako fakt, že nějakých 68 % lidí v tomto státě bere mzdu, která je podprůměrná. My se musíme snažit pro tyto lidi vytvářet podmínky, aby jejich životní úroveň se přece jen poněkud zlepšovala, aby se pouze nedívali na to, jak nás chválí Mezinárodní měnový fond, Světová banka, jak nás chválí na Ekofinu nebo na Evropské radě. Ale oni to doma na rodinném rozpočtu nepoznají. To je politika, kterou tato vláda chce dělat a ve které chce pokračovat.
Rozumím tomu, že při střetu těchto dvou koncepcí, o kterých jsem hovořil, to je něco, co je pro ODS velmi nebezpečné. Protože když se tento koncept podaří prosadit, mohou si kolegové z ODS svůj koncept rovné daně strčit do koše, protože prostě bude nepoužitelný, pokud nebude chtít ODS přijít s tím, že bude zvyšovat daně. Ale ODS říká, že nikoliv, přestože ekonomický rozbor jejich návrhů stejně hovoří o pravém opaku ve vazbě mezi přímými a nepřímými daněmi. Ale to je jiná stránka, kterou tady rozebírat nechci.
Myslím si, že když jsem tady hovořil o rozporu, který je podstatou našeho politického střetu, tak rozpor se opakuje v mnoha jiných oblastech, nejen v přístupu k rodinám, v přístupu k daním. Rozpor se objevuje v přístupu k rozsahu a kvalitě veřejných služeb. Rozpor se objevuje v mnoha dalších oblastech, které nemá smysl v tuto chvíli vypočítávat.
Já chci jasně říci, že cítím jednu povinnost, cítím povinnost tu, aby se vláda ČR, pokud k tomu bude mít šanci, pokusila této Sněmovně předložit i v legislativní podobě klíčové zákony, které kromě těch daní, se budou také zabývat budoucností modelu českého sociálního státu v kontextu evropském, ale také v kontextu našich národních ekonomických možností. A z tohoto pohledu chci také jasně říci, že vláda, pokud bude pokračovat ve své práci, dokončí ty legislativní kroky, které se připravují na Ministerstvu práce a sociálních věcí a ve vazbě s ostatními resorty, především Ministerstvem financí a legislativou, kterou řídí kolega Bureš, budeme v této Poslanecké sněmovně se snažit prosazovat zákony, které by zajistily dlouhodobou budoucnost a ufinancovatelnost a spravedlnost, to bych zdůraznil, a spravedlnost sociálního systému České republiky. Bez nových zákonů to nepůjde, protože musíme umět reagovat na měnící se společenskou i světovou situaci.
Takže těch věcí, které před námi jsou, je skutečně hodně a je otázka, jestli nám stojí za to v tuto chvíli říci, že podlehneme tomu tlaku, který byl vytvořen a tuto práci necháme nedodělanou. Já necítím v tuto chvíli situaci tak, že bych byl oprávněn, abych utekl od této rozdělané práce. Pokusím se ji dokončit a myslím si, že je to dobrý důvod pro to, aby vláda mohla pokračovat.
Jsou zde další věci, které jsou v běhu. Jsou v běhu záležitosti týkající se střetu zájmů, o těch hovořil kolega Kühnl, a to je oblast, kterou vláda bude chtít dotáhnout do konce a skoro si myslím, že je povinna ji dotáhnout do konce.
Máme před sebou takové záležitosti, jako je legislativa týkající se bytů, včetně narovnání nájemného ve vztahu nájemníka a majitele nemovitosti, protože Česká republika musí reagovat nějakým způsobem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva a já jsem přesvědčen, že je povinností vlády hledat rozumné a sociálně únosné řešení, ale zase strkání hlavy do písku před tímto problémem není něco, co si odpovědná vláda může dovolit.
Byla zde řeč o důchodové reformě. Jasně říkám, že vláda ČR chce pokračovat v práci na důchodové reformě a v přípravě, a jestliže jsem tady slyšel z úst některých kolegů z ODS, že na tom nic neděláme, tak já jen doufám, že to je neinformovanost, protože komise, kterou vláda zřídila a ve které pracují zástupci všech politických stran, protože mě záleží na politickém konsensu nad podobou budoucí důchodové reformy, tak tato komise svou práci dokončila, předložila politickým stranám výsledky svých výpočtů, jak jednotlivé návrhy té či které politické strany by dopadly na občany ČR, a problém nebyl v činnosti vlády a této komise. Problém byl v tom, že některé politické strany, a když to zaznělo z úst ODS, tak já to musím říci, že to bylo především u strany ODS, byli zděšeni, co by jejich návrhy přinesly, protože rovný důchod v podobě zhruba 3, 5 nebo 4 tis. korun měsíčně by nevedl k ničemu jinému nežli zbídačení důchodců v ČR. A to je prostě fakt, se kterým těžko někdo něco nadělá a já nechci tento výsledek tlačit dál politicky a chci hledat situaci takovou, která zajistí, že vznikne širší politický konsensus. A pokud nevznikl na první pokus, bude muset vzniknout na druhý. Já doufám, že se to podaří a že takový konsensus vznikne.
Máme před sebou práci nad novým zákoníkem práce. Já jsem přesvědčen, že Česká republika potřebuje nový zákoník práce a zde, pokud vláda ČR tuto práci nedokončí, tak si myslím, že pro každého zaměstnance v ČR udělá něco, co nám bude po právu vyčítat - vystavíme ho riziku, že v budoucnu s odkazem na to, že stávající zákoník práce je více jak 30 let starý, že bude zrušen a bude bez náhrady, a pokud by zde vláda selhala, tak skutečně vystavíme zaměstnance v České republice poměrně složité situaci a já si to prostě nechci vzít na svědomí, protože těch zaměstnanců v České republice je několik milionů a přestože zákoník práce dnes považují za něco, co je tolik nezajímá, protože to berou jako samozřejmost, tak my musíme mít na zřeteli, že tady hrozí situace, kdy vzniknou pracovně právní vztahy na úplně jiném základě nežli tom základě, který je třeba blízký sociální demokracii a já věřím, že i řadě dalších.
Máme před sebou pokračování prací v oblasti reformy veřejných financí a jsem přesvědčen, že můžeme pokračovat dál v odpovědné rozpočtové politice, včetně změn, na kterých se dohodla stávající končící vládní koalice. A chci také jasně říci, že je program, na základě něhož tato vláda vznikla, je program, který i v této oblasti se budeme snažit dodržovat a myslím si, že je dobrý důvod v té práci pokračovat.
V rozpravě zaznívalo několik podstatných věcí a já se k některým, alespoň některým z nich, vrátit musím. Paní kolegyně Rujbrová zde hovořila o tom, že se štítíme 20procentní podpory KSČM. Já chci říci, že se neštítím nikoho, kdo získal ve svobodných volbách poctivý mandát a ať se mně to líbí nebo nelíbí, tak poslanci KSČM tento poctivý mandát získali a platí slova Miroslava Kalouska, že nelze tuto politickou sílu ignorovat, takže já jasně říkám, že ji ignorovat nechci, i když každý má své hranice, kam může zajít v tom, aby vykonával nějaké poslání. A já jasně říkám, že já ty hranice mám také a je možná dobře, že Ústava ČR dává předsedovi vlády jedno právo, a to právo je, kdykoliv podat demisi. Ale myslím si, že v tuto chvíli ta situace zdaleka nenastala a že ta odpovědnost, která před námi je, a je to odpovědnost společná a je ztělesněna v těch konkrétních bodech, o kterých jsem hovořil, tak že je odpovědnost, před kterou bychom utíkat neměli.
Přesto si myslím, že pro lidi, kteří žijí v prostředí, jež vytváříme v podobě zákonů, kteří žijí v prostředí, jež vytváří vláda svými exekutivními opatřeními, tak pro tyto lidi můžeme udělat poměrně mnoho. Byl bych rád, kdybychom spoustu věcí udělali v poněkud méně vypjaté atmosféře a kdybychom tyto věci dělali v daleko konstruktivnějším duchu. Já k tomuto konstruktivnímu přístupu vyzývám, přestože vím, že dnes to tak nebude, ale byl bych rád, kdyby - pokud budeme zde v tomto složení do zbytku volebního období, ta atmosféra byla mnohem konstruktivnější a já za sebe i za vládu, pokud ji povedu, slibuji, že vláda pro tuto konstruktivnost udělá maximum.
Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, chtěl bych vám poděkovat za to, že jste mě v tuto chvíli dokázali chvíli poslouchat. Chtěl bych poděkovat i občanům ČR, kteří v tuto chvíli možná nás sledují u televizních obrazovek, myslím si, že si sami udělají obrázek o tom, komu jde o skutečnou práci a o věci, které mají význam pro budoucnost České republiky a život každého občana, a komu jde jenom o to, po vyhodnocení momentální situace, udělat kroky, od kterých si slibuje, že mu vytvoří lepší prostředí pro politickou kariéru a pro politickou budoucnost. Děkuji za pozornost.
Zdroj: www.psp.cz
