Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

DOKUMENT: Otevřený dopis, který aktivista Mirek Vodrážka napsal slovenskému Ústavu paměti národa

  8:25aktualizováno  8:25
Předlistopadový aktivista undergroundu a feministický filosof Mirek Vodrážka adresoval předsedovi správní rady bratislavského Ústavu paměti národa Ivanovi Petránskému otevřený list, jímž reaguje na aktivity tohoto ústavu, který je obdobou pražského Ústavu pro studium totalitních režimů. Primárně Vodrážka reagoval na to, jaké stanovisko Ústav paměti národa zaujal k faktu, že slovenské město Rajec plánovalo, a také nakonec na svém území umístilo bustu válečného zločince Ferdinanda Ďurčanského. Protože Vodrážka se v obsáhlém listu dotýká obecnějšího problému, jak uchopovat minulost, přetiskujeme jeho otevřený dopis v plném znění.

Busta Ferdinanda Ďurčanského v Rajci | foto: http://zilina-gallery.skKavárna

O CIVILIZAČNÍM REGRESU SLOVENSKÉ MINULOSTI A SOUČASNOSTI

otevřený list předsedovi správní rady Ústavu paměti národa
Mgr. Ivanovi A. Petranskému, Ph.D.


Vážený pane předsedo,

existuje duchovní tradice, v dějinách často oslabovaná, ale i v kataklyzmatickém 20. století posilovaná literaturou a filosofií, která rozvíjí myšlenku, že co vytváří skutečné lidství člověka a novou formu civilizovanosti, je poznání a zodpovědnost k druhému.

Poznání „druhého“ je důležité již na fundamentální úrovni, protože nikdy bychom nemohli pociťovat, že existujeme, nebýt „druhého“, přičemž „druhý“ se nemyslí pouze ono setkávání s druhými lidmi vně nás, ale „druhý“ je veškerý „vnímaný svět“ včetně našeho vlastního těla a našeho druhého „já“.

Právě v souvislosti s kritikou západní civilizace, která často zahlazovala zvláštnost „druhého“, vznikly v posledních desetiletí nejrůznější projekty, například různá muzea paměti nebo významná díla historická, sémiotická, filosofická, feministická atd.

Jak upozornil americký teoretik kultury a historik Hayden White, tato nová reflexe dějin reaguje na společenskou potřebu větší citlivosti vůči obecnému světu myšlení a dění.

I založení instituce Ústavu paměti národa (ÚPN) nebylo spjato jen s konstitucí právního státu, pluralitním politickým systémem nebo svobodné ekonomiky založené na soukromém vlastnictví, ale bylo umocněno snahou zlidštit historickou zkušenost právě tím, že bude citlivá vůči světu a bude nesena novým étosem, který jak zdůrazňuje Hannah Arendtová, začíná „myšlením na místě druhého“.

Váš předchůdce, Ján Langoš rozuměl této nové etice a nezastupitelnosti „druhého“, neboť intuitivně chápal, že historie musí být, jak psal White, „citlivá vůči obecnému světu myšlení a dění, z něhož povstává a do něhož se vrací“. Musí učit diskontinuitě a ne „plynulé kontinuitě mezi přítomností a minulostí“. Proto například zdůrazňoval možnost odpustit svým viníkům, ale nemožnost odpustit viníkům jiných.

Adresátem

otevřeného dopisu

nebyl ovšem výlučně předseda Ústavu paměti národa Ivan A. Petranský. Mirek Vodrážka jej adresoval i všem slovenským poslancům, dále předsedkyni vlády SR paní Ivetě Radičové, místopředsedovi vlády SR Rudolfu Chmelovi, některým občanským iniciativám, židovským náboženských obcím, představitelům registrovaných cirkví a Historickýmu ústavu SAV.

V souvislosti s odhalením sochy válečnému zločinci Ferdinandovi Ďurčanskému v Rajci, který je historicky spjat například s koncem parlamentní demokracie, rozpuštěním politických stran, vytvořením totalitního systému s jedinou politickou stranou a s institucionalizací antisemitské legislativy prvního Slovenského státu, vydal Ústav paměti národa 24. března 2011 tzv. odborné „historické hodnocení osoby Ferdinanda Ďurčanského“ pro město Rajec, jehož autorem je PhDr. Martin Lacko, PhD. Z veřejných zdrojů je však známo, že si poslanci městského zastupitelstva vyžádali stanovisko jen od ústavu Matice slovenské (MS) a Historického ústavu Slovenské akademie věd (SAV).

Odpovídá toto hodnocení úkolům, které byly Ústavu svěřeny zákonem Národní rady SR č. 553/2002 Sb., jako například propagovat myšlenky svobody, nestranně hodnotit fašistický a komunistický režim, zkoumat obě ideologie a analyzovat příčiny a způsob ztráty svobody?

A jak stanovisko ÚPN koresponduje s novým civilizačním étosem „myslet na místě druhého“?

Epistemologická metodologie – banalizace

V úvodu svého historického hodnocení ÚPN tvrdí, že každá politická osobnost má kladné i záporné stránky a v souvislosti s Ferdinandem Ďurčanským jde údajně o „banální“ pravdu.

Reportáž

České televize

o kroku slovenského města Rajec si lze přečíst a shlédnout ZDE.

Ústavu se tak hned v úvodu podařilo připravit si půdu pro setření nejrůznějších důležitých rozdílů a souvislostí, takže v konečném výsledku není rozdíl mezi údajně institucionálně odborným, kritickým a nestranným poznáním doby nesvobody (na které pretenduje Ústav paměti národa), a politickým, ideologicky zaujatým míněním, ke kterému došel iniciátor sochy, primátor města Ján Rybárik. Ten při obhajobě smyslu bysty podobně tvrdí, že v osobě Ďurčanského jsou kladné i záporné stránky. A jelikož pozitivní stránky u Ďurčanského vítězí nad zápornými, je třeba mu postavit pomník, tvrdí zmíněný politik.

Výsledná shoda mezi historickým stanoviskem a politicky zlým rozhodnutím není náhodná, neboť jejím předpokladem je společná epistemologická banalizace.

Tato banalizace pracuje na dichotomickém principu, v němž se lidská bytost prezentuje téměř jako manichejistická směsice kladných a záporných stránek. Tak se stírá nejen ontologická pluralita, diference a zlověstnost neznámého, ale především se neutralizuje rozdíl mezi vědecko-kritickým a ideologicko-politickým subjektem poznání. Je setřen i rozdíl mezi odborným a průměrně publicistickým stylem psaní.

Tento metodický přístup je podobně pochybný jako kdybychom chtěli například samotnou multipolární vědu poměřovat jen podle dichotomie „trial/error“ nebo zkoumat genderová studia podle stereotypní polarizace „ženské/mužské“.

Banalizace tak usnadňuje konstruovat nadčasové „hodnocení“, v jehož rámci se prosazování „ideje státní samostatnosti“ může posuzovat izolovaně a mimo historický kontext, jakoby například prosazování národní ideje bylo nepodmíněným typem jsoucna vyskytujícím se mimo historický čas, geopolitický prostor a formu realizace. Přesně takto hodnotí fašistické období Slovenského státu například i jiný autor vyžádaného stanoviska Peter Mulík ze Slovenského historického ústavu Matice slovenské. „Prvá SR za šesť rokov svojej existencie vytvorila predpoklady pre rozvoj kultúry a duchovného života spoločnosti.“

Jak ale upozorňuje historik Eduard Nižňanský, samotný Ferdinand Ďurčanský mnohokrát veřejně zdůrazňoval, že uplatnění slovenských národních zásad bylo nemyslitelné bez Hitlera a bez přímé závislosti na zahraniční politice fašistického Německa.

Ferdinand Ďurčanský (s perem) v ruce

Ferdinand Ďurčanský (s perem) v ruce

Zatímco ÚPN konstruuje vykontextovaný obraz Ďurčanského jako ochranáře národních zájmů, ve Vyhlášení Historického ústavu Slovenské akademie věd se naopak říká, že Ferdinand Ďurčanský „svoje krajne nacionalistické názory, kryté údajnou ochranou národných a štátnych záujmov povýšil nad princípy demokracie a humanity“.

Se stanoviskem historiků ze SAV je ÚPN v rozporu především v tom, že mlčí tam, kde první hovoří naprosto jasnou řečí: „Odhalenie busty bude poprením princípov, na ktorých stojí naša dnešná demokratická spoločnosť.“

Epistemologická banalizace umožnila ÚPN neutralizovat a vyselektovat i osobnostní rysy Ďurčanského (například v otázce jakou roli hrál jeho antisemitismus při „vytváření půdy pro důvěru Jozesa Tisa“).
 
ÚPN tak napomáhá vytvářet historickou fikci, jakoby skutečné politické předpoklady pro kariéru Ďurčanského bylo možno posuzovat mimo dobový kontext a zcela neutrálně, například jen z hlediska jeho vzdělání a ctižádosti a bez vztahu k jeho politickému autoritářství a xenofobii. V rozporu s kritickým bádáním umožňuje tak ÚPN konstruovat kontinuitu mezi přítomností a minulostí, a odcizuje se historickému poznání.

Tropikou diskursu banalizace, tedy bez jakéhokoliv hlubšího vysvětlení a argumentace, se čtenáři sugeruje i obraz „pragmaticky vstřícné“ politiky vůči Německu, aniž by se ÚPN vůbec pokusil diferencovat, nakolik a v jakých případech byla ona pragmatická vstřícnost definována například nacifilstvím.

Historie jako příběh pojistné živelné události


Naplno se však banalizace obnažuje v závěrečném historickém hodnocení osoby Ďurčanského, kdy se eufemisticky hovoří o „chybách“, „přešlapech“ a „nešťastných krocích“.

Stanovisko ÚPN je vágní, zbavené důležitých kontextů a jen okrajově zmiňuje, že z pera Ďurčanského vyšly první antisemitské zákony. V závěru se jeho politický styl hodnotí jakoby šlo spíše o „nešťastné kroky“, nepřijatelné z hlediska demokratické politiky.

Dobový brachiální rasismus, xenofobie a nacionalismus se dostává na úroveň přírodní události, kdy sice padají stromy a lítají třísky, ale události jsou sémanticky oslabovány jako by šlo o „nešťastnou“ živelnou záležitost a nikoliv politicky motivované jednání.

ÚPN tak nepřímo naznačuje, že i rasismus, xenofobie, aktivní propagace fašismu a prosazování totalitních praktik je možno nahlížet prizmatem chyb, jakoby nešlo o deontologický záměr a vědomou produkci institucionalizovaného zla, ale spíše jen o „banální“ přešlap jinak nezpochybnitelného společenského řádu bytí. Na místo kritického hodnocení vzniklo spíše apologetické pochopení.

Podle ÚPN se polehčující okolností a historickou pojistkou stává skutečnost, že i když Ďurčanský dělal „chyby, prešlapy a nešťastné kroky“, dělal je „s cieľom uchrániť Slovensko…“. Dějiny se tak jeví jako příběh historicky pojistné živelné události, ve které je předem pojištěný i holocaust.

V kriticky smýšlejícím diskursu je takový způsob myšlení považován nejen za svatouškovskou rétoriku, ale přímo za institucionalizaci zla, která se na jedné straně legitimizuje vyšším posláním totalitaritárních národních zájmů, na druhé straně se ospravedlňuje na základě pocitu strachu a sebeohrožení. Historik, který se neumí postavit proti vzývání starého haraburdí jako například národního ducha, může být sotva považován za kriticky smýšlejícího badatele.

Je třeba však zdůraznit, že metoda banalizace může plnit další postranní funkce: například stavět sociálně kognitivní mosty mezi institucionálním centrem a politickou periférií a poskytovat tak intelektuální puvoár pro populistický nacionalismus. Ne náhodou Hannah Arendtová označovala určitou absenci myšlení, v souvislosti s otázkou zla, právě jako „banalitu zla“.

Vědecké hodnocení s aurou jarmarečného magična

Hranice banalizace plynule přecházejí do triviality ve chvíli, kdy ÚPN dochází k tvrzení, že datum úmrtí Ďurčanského je „symbolické“, neboť zemřel na 35. výročí vzniku první Slovenské republiky.

Jasnovidecké zření historických podstat umožňuje ÚPN postulovat mlčenlivý předpoklad, že nejen život, ale i úmrtí této osoby bylo ne-li přímo nadpřirozené, tedy aspoň magicky „symbolické“ .

Samozřejmě, že v rámci takto „odborně“ zpracovaného stanoviska nemá následně ÚPN žádnou racionální potřebu zvláštnost smrti jakkoliv vysvětlovat, nemluvě o tom, že by měl období nesvobody spíše kriticky analyzovat. ÚPN jen dogmaticky předpokládá, že symbolická aura je všem rodověrným dostatečně jasná a zřetelná a proto stačí roztáhnout numerologický jarmarečný krámek a dobové informace nabízet v auře jasnovideckého magična.

V intelektuálním karnevalu ÚPN však může být „symbolické“ cokoliv, například to, že Ďurčanský zemřel 15. března, tedy na den výročí německé okupace Čech a Moravy a zahájení první masové zatýkací akce v ČSR, zaměřené proti odpůrcům nacistické Říše.

Znaky civilizačního regresu

Z lingvistického hlediska je signifikantní, jak ve svém stanovisku ÚPN frekventovaně podtrhuje například „uznání práv na slovenskou samostatnost“, „práva slovenského národa“, „práva Slovákov“ nebo „ochranu Slovenska“ a především jak téměř v každé druhé větě z padesáti vět zdůrazňuje národní adjektivum nebo substantivum, což kontrastuje právě s absencí „druhého“ - jako oběti. V celém textu je totiž jen jedna okrajová poznámka, že Ďurčanský jako ministr vnitra prosazoval omezující protižidovské opatření.

Právě tento lingvistický moment či tato dějinná absence reflexe „druhého“ odhaluje hlubší podloží ideologické shody mezi stanoviskem ÚPN a politickým rozhodnutím regionálních zastupitelů samosprávy oslavit válečného zločince.

Jestliže se lidství člověka a nový politický étos má poměřovat prostřednictvím poznání a zodpovědnosti k druhému, pak tuto shodu není možno označit jen za cynismus nebo sofistikovaný pokus ospravedlnit totalitní režim militaristické Slovenské republiky, ale přímo za znamení CIVILIZAČNÍHO REGRESU.

Nevysloveným společným jmenovatelem všech jednotlivých, občanských a společenských prohlášení (například Historického ústavu Slovenské akademie věd, Slovenské židovské obce, Svazu protifašistických bojovníků, Rady vlády SR pro lidská práva, včetně signatářů občanské iniciativy „Nechceme sa prizerať“, Human, Tilia atd), je vzdor právě proti znakům CIVILIZAČNÍHO REGRESU.

Tento regres je zjevný i na základě opačného myšlení a jednání například v Rakousku nebo v Německu, kde obce nejen zbavují nacistické exponenty čestného občanství, které jim bylo v minulosti uděleno, ale dokonce jako v případě Rudolfa Hesse, bývalého náměstka Adolfa Hitlera, se představitelé obecní samosprávy, církve i příbuzní rozhodli ostatky nacistického pohlavára exhumovat, spálit a popel pohřbít do moře, aby zrušili poutní místo, kde si pravidelně dávají sraz neonacisté.

Vytěsněná historie

Vaše pojetí vědy tak nemá nic společného s kriticky chápanou vědou, tak jak je pojímaná například v dílech K. Poppera, T. Kuhna, P. Feyerabenda a mnoha dalších, kteří za předpoklad vědeckého zkoumání považují schopnost být otevřený kritice a zpochybňovaní. Důkazem toho je skutečnost, že banální historické hodnocení ÚPN je Vámi opakovaně obhajované (například Deník SME 6. 7. 2011) jako produkt vědeckého výzkumu a kritiku považujete dokonce za zasahování do nestranného vědeckého bádání.

Představa nekritizovatelných zkoumání nezakládá žádnou vědu, ale produkuje pouze její mýtizovanou podobu založenou na nadřazenosti, neomylnosti a ezoteričnosti. Schovávat se za sukni odborné disciplíny není jen znamením intelektuální nedospělosti, ale znakem ideologie a ustrnulé představy vědy s níž koresponduje i nemožnost verifikace.

Pokud navíc tvrdíte, že „neexistuje“ žádná kritika vědeckých publikací vydávaných ÚPN, jedná se o ignoranci.

Například historik Igor Baka v publikaci vydané v roce 2010 pod názvem „Politický systém a režim Slovenskej republiky v rokoch 1939 –1940“, právě na adresu monografie vydané ÚPN, autora Michala Millu „Hlinkova mládež 1938-1945“ napsal, že kniha nevěnuje patřičnou pozornost otázkám spojeným s indoktrinací Hlinkovy mládeže ve smyslu ideologie Hlinkovy Slovenské lidové strany. Možná, že autor nevěnoval indoktrinaci pozornost proto, že ji vytěsnil podobně jako Martin Lacko vytěsnil „druhého“ a problém holocoustu.

Jestliže kritikové vědy upozorňují, že věda je příliš závažnou záležitostí, než abychom ji mohli přenechat jen vědcům, obdobně je možno tvrdit, že „břemeno historie“ je příliš závažnou společenskou záležitostí, než aby je bylo možno přenechat historikům a je zcela nepřípustné, aby se o historických problémech „uvažovalo s vyloučením veřejnosti“.

Pokud i tomuto listu budete vytýkat, že například „nehovorí o tom, že v júli 1940 bol Ďurčanský na priamy zásah Hitlera z vlády i politiky definitivně odstránený“, pak předem upozorňuji, že je tak činěno vědomě, neboť v souvislosti s kritikou banalizace a především s anachronickou představou ÚPN o vědeckosti, nemá tato výtka žádnou relevanci. Navíc byste nejdřív musel vysvětlit, co tímto tvrzením chcete vůbec dokazovat. Například pozitivní morálku politika či snad jeho ideologickou proměnu?

Stará vlna historických revizionistů a nová vlna mladých rehabilitátorů


Je příznačné, že ačkoliv na webstránkách ÚPN je zveřejněna Vaše polemika s kritickým článkem Martina Slávika, samotné historické hodnocení pro město Rajec nebylo Vámi dodnes zveřejněno. Praktikovat ezoternost historických stanovisek znamená pouze jedno: je třeba vyloučit, aby veřejnost byla informována tak, jak jsou informováni nacionalisticky orientovaní regionální politici.

Podobně symptomatické je, že opakovaně obhajujete autora ezoterního stanoviska, a to způsobem, který je v diskursu kritické argumentace diskvalifikující. Vaše tvrzení, že se jedná o nejcitovanějšího slovenského historika, je jen příkladnou sofistickou figurou.

Navíc pokleslost historické reflexe u Vámi obhajovaného historika není ojedinělá a opakovaně se lze s ní setkat například v knize vydané ÚPN v roce 2009 s názvem „Dotyky s boľševizmom“.

Nejde jen o to, že Lackův sedmnáctistránkový úvodní text (v několikasetstránkové publikaci obsahující zpravodajské dokumenty slovenské armády z období let 1940 –1941) neprošel redakční korekturou, natož odborným kritickým posouzením. Nebo, že se vyznačuje gramatickými chybami, obsahuje chybné odkazy k historickým dokumentům obsaženým v knize, nepoužívá standardní odborný aparát, při citacích historických pramenů neuvádí zdroj atd. Závažnější je obsahová stránka textu.

Martin Lacko se totiž prezentuje jako epigon „nové vlny“ vojenských historiků, kteří jsou inspirováni teorií Viktora Suvorova, vojenského důstojníka sovětské zpravodajské služby, který koncem sedmdesátých let přeběhl na Západ a dal se do služeb britské zpravodajské služby. Jeho základní hypotézou je, že J. V. Stalin chtěl ve stejném roce, kdy byl Sovětský svaz přepaden hitlerovským Německem, sám přepadnout západní Evropu. Lacko tuto tezi přebírá s frekventovanými odkazy od mladšího ruského historika M. Solonina, kdy hypotézy a spekulace nekriticky prezentuje již jako holá fakta. „Prakticky šlo už jen o to, který z diktátorů udeří proti tomuto druhému dřív“. (str. 20)

Všichni epigoni Suvorova, včetně Lacka, přebírají od bývalého sovětského zpravodajce především metodologické nedostatky – pro historickou hypotézu používají podružné zdroje a absenci odbornosti suplují spíše atraktivitou tématu, která zaručuje relativně vysokou čtivost.

Pro Lackův styl hledání pravdy je příznačná jedna věc. Zatímco Solonin je se svými pracemi v komunitě historiků přijímán minimálně zdrženlivě, mladý slovenský historik ho ve zmíněném textu prezentuje přímo jako „jednoho ze současných nejvýznamnějších historiků II. Světové války v Rusku“ (str. 21), a to navzdory skutečnosti, ze i samotný ruský historik v nedávném interview popsal svou situaci v historické obci jako pozici nepochopeného solitéra, který stojí nejen mimo oficiální struktury, ale kterého dokonce neakceptují a „nepodporují“ ani západní historici - což „nechápe“.

Tato drobná ukázka Lackovy manipulace charakterizuje přesně rehabilitační styl nové vlny mladých historiků osvobozující společnost od tíživého břemene minulosti.

Ferdinand Ďurčanský

Ferdinand Ďurčanský

Zatímco historičtí revizionisté jako například Ivan Mrva se revizionisticky ptá: „Bol vôbec na Slovensku holocaust…?“, mladí rehabilitátoři nepopírají, že došlo k historickému „postižení“ dějin a akceptují, že minulost bude vždy částečně invalidní. Usilují však o to změkčit tvrdost invalidity historie.

Nové vlně mladých historických rehabilitátorů proto není možno podsouvat starý historický revizionismus, který příkladně reprezentují tzv. „matičiari“ jako mytologizátor slovenských dějin Milan S. Ďurica nebo zmíněný popírač holocaustu Ivan Mrva, kteří se podepsali pod prohlášení v kterém napsali, že „Ferdinand Ďurčanský podľa nich patrí medzi tie významné osobnosti slovenských dejín 20. storočia, ktoré sa vo významnej miere zaslúžili o našu štátnu slobodu“.

Nová vlna mladých historiků se snaží invalidní minulost částečně rehabilitovat za pomoci nejrůznějších historických protéz – například hypotéz. Jejich cílem však není sloužit historickému diskursu při hledání dějinné pravdy, ale napomáhat části společnosti v které žijí, tak jak se přesně vyjádřili ve své petici zmínění „matičiari“ - aby společnost nebyla „traumatizována“ například kritikami adresovanými na Ferdinanda Ďurčanského.

Národně psychoterapeutické (faktopisecké) pojetí dějin

Přirozeně se nabízí otázka: co je špatného na historickém protézování invalidní minulosti Slovenských dějin a hledání léku proti historickým traumatům?

Problém spočívá v tom, že nejde o historii, protože historici se stávají spíše sociálními rehabilitačními pracovníky minulosti jejichž hlavním (národním) úkolem je postavit aspoň trochu na nohy invalidní dějiny. Tito historici jako například Martin Lacko se snaží ulevit společnosti od tíhy minulosti, ale tím si pletou historický diskurs s psychosociální rehabilitací. Nabízet ztraumatizované společnosti historickou útěchu, že pokud by Slovensko nepřepadlo s Německem Sovětský svaz, přepadl by tyto země ve stejné době on sám, je jen zvláštní forma historické psychorehabilitace.

Texty historiků „nové vlny“ tak připomínají staré pojetí historie, které - jak říká Hayden White - interpretovalo historikův úděl jakožto „morální povinnost osvobodit lidi od břemene historie“.

Prezident Institutu pro veřejné otázky Grigorij Mesežnikov napsal: „To, čoho sme svedkami v posledných týždňoch na Slovensku, už nie je skrytá alebo plazivá, ale úplne otvorená hodnotová revízia a rehabilitácia domáceho fašizmu. Ako ďaleko zájde a kto – ak vôbec – ju zastaví?“

Částečná odpověď na tuto otázku zní: rehabilitace fašistického státu s lidskou tváří bude pokračovat, dokud bude na Slovensku institucionálně, tedy jak politicky, tak i akademicky pěstováno psychorehabilitační pojetí dějin, které má osvobodit občany od břemene historie.

Jinými slovy: je zapotřebí dělat historii bez nejrůznějších sociálně-zdravotních pomůcek a protéz. Historii, která „nás bude víc než kdykoliv v minulosti učit diskontinuitě, protože diskontinuita, destrukce a chaos je naším údělem“ (Hayden White ). Je třeba pěstovat vědu, která nám umožní, jak připomíná Friedrich Nietzsche, slyšet dějiny němých výkřiků času, lidské bolesti a naděje. Toto jsou dějiny „druhého“.

Navíc zdůrazňování „tvrdých“ historických dat a faktů svádí mnohé historiky, národně orientované, k angažovanému pojetí historie. Jenže jak připomíná mediavelista Dušan Třeštík, tito „faktopisci“ si neuvědomují, že většinou každý historik si vybírá fakta na základě nevědomých kritérií.

Například Martin Lacko zdůrazňuje, že „14. marec 1939 bol – či sa nám to páči alebo nie – z historického hľadiska primárne štátoprávnym aktom, dňom vzniku prvého štátu Slovákov v dejinách. I keď samozrejme pod silným tlakom Hitlera. Tento základný, štátoprávny aspekt sa však v médiách (i v politike) prakticky ignoruje.“ Podle Třeštíka však takoví faktopisci nemohou být dějepisci, protože vědeckost historika nedělají faktografické informace, ale myšlení.

Orwellovský newspeak historika Martina Lacka

Přestože historičtí rehabilitátoři zaujímají jiný historický přístup než revizionisté, nevyhýbají se používat zvláštní orwellovský newspeak. Například o slovenských fašistických vojácích okupujících území východní Haliče, hovoří historik Martin Lacko jazykem cestovní kanceláře: jsou to vojáci, kteří „navštívili tuto krajinu osobně“ napsal v knize Dotyky s boľševizmom. ( str. 27)

Etymologie slova návštěva vychází z původního slova „navěstiti“, tedy ohlásiti se. I v ruštině slovo „naveščáťsja“ znamená ohlašovat se.

V Lackově rehabilitačním jazyce se tak vojenský bleskový přepad jiné země považuje za její ohlášenou návštěvu. Tato forma brachiální „návštěvy“ se pak zpětně psychologicky rehabilituje za pomoci historického relativismu: „Prakticky šlo už jen o to, který z diktátorů navštíví jeho zemi dřív.“.

Martin Lacko je známý i tím, že obvinil některá slovenská média, když se zaměřila na výrok bývalého arcibiskupa Sokola o první Slovenské republice: „Tu bol blahobyt, nič nám nechýbalo. Pritom bola vojna." Podle něho šlo o propagandistikou „škandalizácií odlišných historických názorov“. Cynické rehabilitační mínění je obhajováno jako historické vědění.

Svůj vhled do historických událostí tento faktopisec obohacuje o metodu „vciťování se“ do vnitřních stavů dějinných postav, například osoby prvního prezidenta slovenského státu Josefa Tisa, o kterém v souvislosti, když jednal s Adolfem Hitlerem 13. března 1939, prohlásil:  „Určite vtedy konal podľa najlepšieho svedomia a vedomia.“ Mladý historik si tak zajistil lepší vhled do nitra zkoumané historické postavy, než ona sama.

Říšský vůdce Adolf Hitler se slovenským prezidentem Jozefem Tisem. Za nimi jde premiér Vojtech Tuka (v brýlích)

Říšský vůdce Adolf Hitler se slovenským prezidentem Jozefem Tisem. Za nimi jde premiér Vojtech Tuka (v brýlích)

V tomto kontextu není od věci upozornit na Lackovu kritiku slovenské společnosti, která se podle něho 20 let po pádu totalitního režimu dostala do „ideologicko-propagandistického tunelu“, který má dva hlavní ideologické rysy: komunistický a liberální. Tento pohled je podobně schematický jako byl dobový nacionální socialismus, který podobně zdůrazňoval dvojí nebezpečí: rudý mor marxismu a židovský liberalismus.

Attachmentová publikační praxe

Zavádějící a koncepčně neujasněný je už samotný titul publikace ÚPN „Dotyky s boľševizmom“, neboť mu neodpovídá nejen Lackův úvod, který místy zabředl do apologie Suvorovsko-Soloninských hypotéz, ale především ani samotná kolekce shromážděných vrstevnatých dokumentů, které mimo kontext názvu titulu dokumentují například i účast slovenských okupačních vojáků na fyzickém násilí a vraždách (veřejných popravách) židovských obyvatel a rabování v jejich domech v Haliči. (viz dokument č. 25; 26)

Dotek s násilným ruským bolševismem se tak stává i mostem k doteku s násilným slovenským fašismem. Titul tak účelově zakrývá vybrané pole historického zkoumání.

Napsat sedmnáctistránkový publicistický text a za něho (tedy bez jakékoliv analýzy, reflexe a kritiky) attachmentovat, tedy přisponkovat bez historického ladu a skladu víc jak přes dvě stovky historických dokumentů, nalezených v archivu ve dvou fondových krabicích, lze jen stěží považovat za Vámi tolik deklarovaný produkt vědeckého výzkumu, byť je vydáván v edici Dokumenty.

Kniha „Dotyky s boľševizmom“ není ojedinělá. Vychází z programové publikační praxe ÚPN, která je založená na zkratkovité formě „historických“ attachmentů a opakuje se i v dalších Lackových publikacích jako například „Proti Polsku“ (2007) nebo „Zrod Slovenského štátu“ (2010).

V souvislosti s informační produkcí ÚPN, která se vyznačuje neodborností, uzavřeností, nedialogičností a ezoterností, je třeba si připomenout slova francouzského historika Paula Veyna o nutnosti vyprostit se z pojetí historie, která je vytvářena „optikou pramenů“ a z tendence se domnívat, že prizmatem dokumentů je vše samozřejmé.

Ve skutečnosti tomu tak není, neboť skutečnými problémy historické epistemologie jsou především „problémy kritiky“ a „reflexe o historickém poznání“.

Framing efekt - zkreslování historického rámce

Kromě banalizace používají rehabilitátoři z ÚPN pro své historické hodnocení i tzv. „framing efekt“, neboli účelové zarámování či zkreslování historického rámce událostí. Tento efekt je založen na ideologicky motivovaném vybraném souboru referenčních bodů či úhlu pohledů a v konečném důsledku determinuje způsob, jak je možno nahlížet na událost jako na celek.

Například podle jiného rehabilitátora z Ústavu pamäti národa historika Petera Sokoloviče, Hlinkova garda měla štěstí na dobu svého vzniku, neboť okolnosti nahrávaly jejímu mocenskému vzrůstu, bohužel však došlo k pokřivení některých myšlenek.

Analogicky selektivně vadným způsobem lze ideologicky hovořit například o vzniku Lidových milicí. I „ozbrojená pěst dělnické třídy“ měla štěstí na dobu svého vzniku a okolnosti nahrávaly jejímu mocenskému vzrůstu.

Milicionáři pochodují po Karlově mostě na přehlídku na Staroměstském náměstí v

Milicionáři pochodují po Karlově mostě na přehlídku na Staroměstském náměstí v Praze v roce 1948.

Autor používá podobné rehabilitační ideologické schéma jako například reformní komunisté v 60. letech snažící se o rehabilitaci marxistického režimu. I oni tvrdili, že došlo jen k pokřivení marxistických myšlenek, aniž by si připustili otázku, zda-li například idea třídního boje a násilí nezákládá fundamentální vadnost celého politického systému.

Základní předpoklad historického „framingu“ spočívá v tom, že se určitý dějinný fenomén předem historicky očistí a následně se pak připustí, že časem došlo k určité dílčí deformaci. Jinými slovy, podle rehabilitátorů jsou Lidové milice v pořádku, stejně jako Hlinkova garda, problémem jsou jen „politovánihodné" excesy.

Rehabilitátoři tak mají prostřednictvím tohoto efektu pokřivené vnímání celku, neboť vidí především partikulárnosti systému. A právě na základě tohoto zúženého „historického úhlu pohledu“ se pasují do angažované role legitimních historických opravářů v podstatě neopravitelného politického systému.

Pro mnohé badatele se stalo používání framing efektu, banalizace vědy, psychoterapeutické faktopisectví a orwellovského newspeaku pracovními metodami, které jsou zároveň i nezbytnými předpoklady pro získání společenského statusu „nejcitovanějšího slovenského historika“ nebo „najpredávanejšieho, pritom však najmladšieho renomovaného slovenského historika“.

Kdo je druhý?

Jednou z klíčových politických otázek Ferdinanda Ďurčanského byla negativně pojatá otázka „kdo je druhý?“

Historik Eduard Nižňanský totiž připomíná, že například v návrhu zákona o nabývání státní příslušnosti a domovského práva Ďurčanský napsal, že pilířem celé osnovy zákona a podkladem pro řešení židovské otázky, která by jinak byla podle něho polovičatá a plná mezer, je definice „kto je Židom“.

Připomíná i Ďurčanského prohlášení na předvolebním shromáždění v Humenném 11. 12. 1938, kde prohlásil, že se už nikdy více nevrátí časy, kdy nad námi vládli cizí lidé, kdy jsme byli v úplném otroctví obchodním, hospodářském a politickém pod útlakem 4% Židů. Jedná se o příkladné anticivilizační prohlášení, kde „druhý“ je definován jako jiný, cizí = nepřítel.

Téma „druhého“ neabsentuje v stanovisku ÚPN náhodně. Pod Vaším vedením se ukazuje být regresivní institucí, která má strach před skutečnými dějinami. Proto se raději vydává cestou mytologizace historie a konkrétní historická postava, byť je válečným zločincem, je prezentována archetypálně - mytologicky jako ochránce národního zájmena „My“, která fašistickou a rasistickou politiku dělala jen „s cieľom uchrániť Slovensko…“.

Publicista Miroslav Kocúr na adresu ÚPN kriticky napsal, že v jejich pohledu se genocida vlastně stává zanedbatelným faktem.

Jak ale připomíná Susan Sontagová: neexistuje žádné „my“, které bychom měli považovat za samozřejmost, uvažujeme-li o „utrpení druhých“.

Americká spisovatelka a esejistka Susan Sontagová na návštěvě v Praze

Americká spisovatelka a esejistka Susan Sontagová na návštěvě v Praze

Nomem omen ÚPN

V současné době slovenská vláda připravuje novelizaci zákona o Ústavu paměti národa. Jedním neřešeným problémem je skutečnost, že institucionální sousloví „národní pamět“ je to contradictio in adjectio, neboť slovo „národní“ předepisuje identity, do kterých se musely či musí vtěsnat nejrůznější individuální paměťové příběhy.

Prvotní snahou novelizovaného zákona by proto měla být snaha změnit i název instituce, protože Ústav paměti národa by neměl participovat na „zkolektivnění“ jednotlivých pamětí, ale naopak podporovat jejich diferencovanou pluralitu a otvírat prostor pro alternativní dějiny a reflexi dějin založenou právě v kontextu poznání „druhého“.

Koncept „národní paměti“ v názvu instituce je součástí starého mytologického konceptu, který bohužel konotuje a ladí s minulými i současnými nacionalistickými koncepty a tendencemi. Cílem nového institutu by nemělo být pouze specializované historiografické bádání a snaha o expertní vědeckou pravdivost, ale důraz na široké spektrum individuálních pamětí, na diferencovaný obraz dějin a pravdivost v širším existenciálním smyslu lidské žité autentičnosti. I to čemu se říká kolektivní paměť, není formou vzpomínání, nýbrž stanovením určité dohody, připomíná Sontagová.

Historik Dušan Třeštík v této věci napsal: „Paměť je něco jiného než dějiny, je to živý, aktivní vztah k minulosti v celé její šíři. Paměť pochází z privátní sféry, jsou to jednotlivci, kteří si něco pamatují, něco zapomínají a nějak to strukturují a slovně či obrazově formují. K minulé skutečnosti je to v důsledku všech těchto operací, počínaje samotnou (velice složitou) fyziologií zapamatování a zapomínání a konče nezbytnou fabulací výsledného (nedefinitivního, stále měněného) příběhu, jen ve velmi volném vztahu.“

Historik Dušan Třeštík

Historik Dušan Třeštík

Nepřítomnost dějin žen a tabu slovenské historiografie

Ačkoliv bádání o minulosti je vždy genderově strukturované, ÚPN je badatelsky stále uzavřenou institucí, neboť ignoruje nové odvětví historiografie označované jako „dějiny ženy“. Totalitní minulost jak fašistického, tak i komunistického režimu, je povýtce psaná muži o mužích a chybí pluralita jiných pohledů, například metodologie zohledňující analytický koncept gender, nemluvě o metodologiích, které vycházejí z feministické teorie. Nepřítomnost dějin žen ve zkoumání doby nesvobody ÚPN tak jen rozšiřuje absenci „druhého“.

Feministická kritika je opodstatněná právě proto, jak upozorňuje například historička Jitka Malečková, že národotvorné procesy měly pro ženy rozporné důsledky. Žena se nejen podobně jako národ stávala předmětem idealizace, ale především na druhé straně byla potenciálně vždy „druhým“, vůči němuž se identifikoval jednotlivec, občan či příslušník národa, chápaný především jako muž.

Historici, zvlášťě muži by si měli osvojit poznání, na které upozorňuje i Elfride Jelineková: totální nadvláda, ať už fašistická nebo komunistická, byla spjata s genderovými strukturami. Je náhodné, že například problematika násilí na ženách v totalitních režimech je historicky nikoli bílým místem, ale „černou dírou“ ÚPN? Kolik žen skončilo v nucených otrockých pracích? Kolik žen se stalo obětí sexualizovaného násilí? Kolik jich skončilo v táborových bordelech ať už pro SS nebo pro vězně? Kolik žen porodilo v hrůzných podmínkách? Atd.

Problémem mladé historiografie na Slovensku je skutečnost, že mladí muži-historici jsou fascinováni starými vzory dominatních patriarchálních mužů a jsou pro ně více atraktivní obrazy mužských dějiných výkonů a úspěchů založených na konfliktu, než historická reflexe zodpovědnosti k „druhému“.

Největší tabu současné slovenské historiografie je genderový komplex, slabost, kterou někteří muži kamuflují zajmem o historii svého pohlavního panství. V rámci historického zkoumání různých mentalit by se „národní komplex méněcennosti“ měl poměřovat i genderovým komplexem.

Dějinné sousoší - Ferdinand Ďurčanský a Hugo Matzner

Jestliže se odhalená bysta Ďurčanského a historické hodnocení ÚPN vyznačují absencí reflexe „druhého“, pak historický sborník vydaný k příležitosti narozenin historika Ivana Kamence nazvaný „Z dejin demokratických a totalitních režimov na Slovensku a v Československu v 20. storočí“, nabízí v tomto kontextu adekvátnější obraz dějin.

Když Roman Holec ve svém historickém příspěvku líčí krutý osud židovského intelektuála Hugo Matznera, připomíná okamžik, kdy se ho v říjnu 1938 rozhodli jako „socialistu“, „rudého“ a „žida“ odstranit z veřejného života. A byl to právě tehdejší ministr Ferdinand Ďurčanský, který vlastnoručním dopisem dal „Matznerovi na vědomí jeho uvolnění ze stavu trnavských notářů“. Tímto okamžikem se 57- letý intelektuál ocitl nejen bez práce a živobytí, ale započalo jeho životní martyrium.

V dějinách se tak utvořil poměrně přesný historický obraz založený na vztahu k „druhému“, který je i částečnou odpovědí na poněkud unáhlené, byť pochopitelné reakce a snahy zakázat jakékoliv zobrazování zločineckých politických postav.

Minulost nám totiž nabízí obraz respozivních dějin a s ním i historické sousoší zachycující nacifilního ministerského úředníka Ferdinanda Ďurčanského vydávajícího Hugo Matznerovi úřední list, v kterém nachází decivilizační odpověď na otázku „kto je druhý?“.

Vážený pane předsedo,

odhalení bysty v Rajci, banální stanovisko ÚPN i Vaše akademicky nevěcná obhajoba jsou varujícími signály, že ve společnosti začíná oslabovat duchovní lidství člověka, které je podmíněno odpovědným vztahem k druhému. A na věci nemůže nic změnit ani skutečnost, když budete na svou sebeobhajobu tvrdit, že jste napsal knihu o „slovenskom Židovi“.

Skutečnost, že se ke kritice ÚPN přidávají i někteří poslanci jako například Peter Zajac, není možno charakterizovat, jak jste prohlásil, jako k „politování“ a jejich vyjádření nemohou být hodnocená za snahu „určovat jakým způsobem mají historici přistupovat ke zkoumání historie“.

Břemeno minulosti je nejen záležitostí všech, ale především je příliš závažné, než aby se stalo diskursivním nebo institucionálním majetkem jedné vyvolené skupiny, instituce nebo vědního oboru.

Právě proto Vám je z nejrůznějších stran v posledních době připomínáno, že pod Vaším vedením ÚPN zapomněl na smysl, pro který byl zřízen. Navíc i historická věda mnohokrát zradila smysl svého poslání a příkladně se tak stalo právě v totalitních režimech.

Z důvodu responzivně pojatých dějin, které by nás měly vést k „myšlení na místě druhého“, jsem se rozhodl Vám adresovat tento kritický, otevřený list a na příkladu Ferdinanda Ďurčanského a Hugo Matznera jsem Vám chtěl připomenout konkrétní historický příklad civilizačního regresu.

Tento dávný příběh není jen historickým břemenem slovenské historie, ale spíše dokladem stále živého vztahu mezi minulostí a přítomností, neboť zápas o skutečné lidství probíhá právě na základě poznání a zodpovědnosti k druhému. Tento důležitý prvek současné „západní“ civilizace vzdoruje nejen „banalitě zla“, ale i Vašemu institucionálně banálnímu pojetí dějin a plíživému civilizačnímu regresu.

S pozdravem Mirek Vodrážka

předlistopadový aktivista undergroundu a feministický filosof

Mirek Vodrážka

Mirek Vodrážka




Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.
Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora "papírové" Kavárny v MF DNES. Chtěl...  celý článek

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.
ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace Miroslavu Kalouskovi, to jsou témata...  celý článek

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově
ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post. Fotbalové paměti. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Mercedes Třída E 2,0 220d...
Mercedes Třída E 2,0 220d...

r.v. 2016, naj. 15 500 km, diesel
1 064 219 Kč (s DPH)

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.